Studio nebo Akademie? Vzpomínka na ukrajinskou uměleckou školu v Praze

Téma našeho letošního posledního příspěvku bude opět historické: nepozorovaně totiž uplynulo sté výročí založení čtvrté ukrajinské vysoké školy, která působila v meziválečném Československu. Jednalo se o Ukrajinské studio výtvarného umění, které později užívalo také označení Ukrajinská akademie.

Vznik této školy následoval poměrně brzy po založení tří škol ostatních, o kterých jsme tu vesměs psali. Na podzim roku 1921 se za pomoci československého státu podařilo uvést do provozu Ukrajinskou svobodnou univerzitu přestěhovanou z Vídně. Zhruba o půl roku později následovalo zahájení činnosti Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech. Té jsme nakonec věnovali třináctidílnou sérii příspěvků. Rok po poděbradské polytechnice, v červenci 1923, přišel v Praze na svět Ukrajinský vyšší pedagogický ústav.

Ukrajinské studio výtvarného umění vzniklo o necelý půl roku později jako poslední článek tohoto podivuhodného řetězce. Je zajímavé, že datem jeho zrodu byl přímo Štědrý den roku 1923. Zřejmě se v tento den, který nebyl pro tehdejší Ukrajince dnem vánočním (slavili jej až 6. ledna), sešli ideoví tvůrci budoucí školy a dospěli k dohodě o její potřebnosti. Hlavní roli hrál nejspíše umělecký historik Dmytro Antonovyč, který už dva roky přednášel také na Ukrajinské svobodné univerzitě. Písemný dokument o popsané události zatím neznáme. Podle jiné informace zprostředkované právě Antonovyčem zahájila příslušná umělecká škola své pražské působení o měsíc později, dne 24. ledna 1924.

Ukrajinské vysoké školství nemělo do konce první světové války na růžích ustláno v žádné ze svých složek – universitní, polytechnické ani umělecké. V Kyjevě vznikla vysoká škola zvaná Kyjevský umělecký institut teprve v polovině prosince roku 1917 a udržela se, samozřejmě pod silným ideologickým tlakem, v průběhu celého sovětského období. V Poláky okupované Haliči Ukrajinci podobnou školu neměli. Řada jejich umělců, uměleckých historiků i zájemců o umění musela navíc na počátku 20. let odejít do emigrace. Právě díky tomu vznikly podmínky pro vytvoření vysoké školy uměleckého směru mimo ukrajinské území. Útočiště našla v Praze.

Základní informace o stavu a vývoji této školy podávají písemností z fondu Ruská pomocná akce Ministerstva zahraničních věcí, který je uložen v pražském Národním archivu. Nejstarší dokument, který zde najdeme, je datován 27. listopadu 1924. V přípisu zaslaném tehdy zmíněnému ministerstvu profesorským sborem se připomíná, že počátek práce Ukrajinského studia výtvarného umění byl spjat s návštěvou jejích profesorů u zplnomocněného ministra zahraničí. Jistě se jednalo o dr. Václava Girsu, který působil na počátku 20. století dlouhá léta v Kyjevě a znal dobře ukrajinskou problematiku.

Profesorská delegace mu předložila zprávu o podobě plánované činnosti školy a požádala o finanční podporu, které se jí nakonec dostalo především od ministerstva školství a národní osvěty. Díky tomu mohl být zaplacen nájem za užívané prostory, které byly zprvu umístěny na Národní třídě č. 25 v Praze 1 (dnešní palác Metro). Později akademie působila v prostorách v nedaleké, klidnější části Starého Města, v části domu v Konviktské ulici.

Na počátku existence Studia výtvarného umění zde přednášelo deset profesorů, vesměs ukrajinských emigrantů. Jejich pracovní úvazky byly různě velké – od jedné do dvanácti hodin týdně. Někteří z pedagogů už tehdy přednášeli na Ukrajinské svobodné universitě, uplatnili se ale i na novém působišti. Tak Ivan Mirčuk zde přednášel estetiku a Fedir Sljusarenko klasickou archeologii, v obou případech tedy teoretické předměty.

Studentů bylo zprvu dvaačtyřicet a vesměs se jednalo o Ukrajince. Jak se ale zpráva o existenci školy, kde se vyučovalo zadarmo, rozkřikla, zájem o ni začali projevovat i čeští adepti umělecké tvorby. Všichni zapsaní studenti kromě tří jedinců prokázali středoškolské vzdělání ukončené maturitou.

Počátkem dalšího, už úplného studijního roku, na přelomu října a listopadu 1924, byla uspořádána výstava prací pěti učitelů Studia, kteří zde nabídli k posouzení stovku svých prací různých žánrů od malířství po architekturu. V tu dobu se také podařilo sedmi studentům ukrajinské výtvarné školy zahájit na základě úspěšných přijímacích zkoušek studia na pražské Akademii výtvarných umělců, tedy na českém, daleko prestižnějším a lépe vybaveném školském ústavu.

Výuka probíhala po celý rok včetně prázdnin, a to všech sedm dnů v týdnu. Ve všedních dnech se některé přednášky konaly až večer, výuka dějin umění připadala dokonce až na dobu mezi 21. a 22. hodinou. Učilo se však i v sobotu a neděli – malování mezi 9. a 13. hodinou a sochařství, grafika a dekorativní umění postupně odpoledne od 13 do 16 hodin.

Měsíční rozpočet školy činil 5 000 Kč a někdy i víc – nejvíce peněz připadlo na pronájem bytu změněného na učební prostory, na otop a osvětlení, na modelky a na materiál pro malování. K tomu je třeba připočítat dávky a daně, poplatek za vodu a za úklid, platit však bylo třeba i sluhu a další výdaje si žádaly kancelářské a poštovní výdaje a konečně za doplňování a opravy nábytku.

Studenti, kterých bylo v r. 1925 už osmapadesát, byli rozděleni podle svých zájmů a zaměření do pěti tříd či věcných skupin. Mohli zvládnout kreslení a malování u profesorů Maka a Kulce, grafiku a dekorativní umění u prof. Mozalevského, sochařství u prof. Stachivského a architekturu u prof. Tymošenka (zde bylo studentů nejméně a výuka byla jen teoretická). Někteří ze studentů se však učili současně ve dvou i třech třídách.

Pokud jde o stále ještě většinové Ukrajince, najdeme mezi nimi řadu osobností, které brzy poté vynikly v malířství, grafice, knižní ilustraci – za všechny jmenuji jen Halynu Mazepovou, Viktora Cymbala nebo Jurije Vovka. Ve škole se ale učili např. i budoucí básníci Oleh Kandyba (Olžyč) a Ivan Krušelnyckyj – první z nich se stal obětí nacistického, druhý pak stalinského režimu. Mezi posluchači nacházíme i jméno začínajícího geologa Oleksandra Orlova, který se posléze stal profesorem Karlovy univerzity. Čechů bylo málo, patřil k nim např. Václav Bartovský, ve Studiu se ale učila také budoucí archeoložka a partnerka archeologa Ivana Borkovského Ludmila Janská.

Na jaře roku 1927 bylo ve škole zapsáno 96 studentů – to už ale počet ukrajinských zájemců klesal a v žádosti o další podporu profesoři školy zdůraznili, že se škola stala uměleckým střediskem mezislovanským. Vzrůstal v ní postupně počet českých studentů, kteří zde mohli získat velmi slušnou průpravu i základ pro další, prohloubenější formu studia. Celkově se jich ve Studiu či Akademii učilo v různých obdobích více než padesát, úplný seznam však zatím nebyl sestaven. Byli to lidé různé míry talentu, někteří z nich však zanechali v českém umění nezanedbatelnou stopu, např. Karel Černý nebo ilustrátorka našeho dětství Helena Zmatlíková. Některé další zmiňuje heslo wikipedie Ukrajinské studio výtvarných umění – Wikipedie (wikipedia.org), spolehlivost části údajů je však třeba ověřit.

Podpora ministerstva školství a národní osvěty byla škole poskytována ještě počátkem 30. let, Ne vždy byla sice úplně dostačující, ale škola by bez ní rozhodně nemohla rozvíjet činnost. Byla by to škoda, protože mezitím už zaujala dosti pevné místo ve výtvarném životě československé metropole. Přispěly k tomu i výstavy studentských prací konané každoročně na podzim v prostorách školy. Informace o nich přinášely i některé pražské deníky: často o nich referoval např. malíř a kritik František Viktor Mokrý.

Postupně se prosadilo i užívání názvu školy v podobě „Ukrajinská akademie výtvarného umění“, které naráželo na odpor pražské Akademie výtvarných umění – sledování toho by byl ale námět pro zvláštní studii stejně jako pozdní historie školy, která postupně ztratila ukrajinský charakter. Až do její likvidace na počátku 50. let 20. století, kdy získala název Lidová akademie, zde působil jeden z jejích původních významných organizátorů, malíř Ivan Kulec. To už byla řada jeho někdejších kolegů z ukrajinské výtvarné školy mrtvá nebo odešli na Západ do ukrajinské „druhé emigrace“.

Zbytek výtvarných prací učitelů i žáků Studia / Akademie se dostal nejprve do pražského Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny a později do Slovanské knihovny. Už několik let je tento umělecký odkaz učitelů i studentů školy přístupný díky katalogu sestavenému uměleckou historičkou Oksanou Pelenskou. Ta se také dějinami školy a tvorbou jejích pedagogů a studentů zabývala v uplynulých letech nejpodrobněji. V případě dalšího studia tohoto zajímavého tématu se nicméně můžeme dočkat nejednoho překvapení…

(boz)