Lvovské výtržky Patrika Linharta z roku 2017

Patrik Linhart: Jazyk ve lví tlamě

Publikování souborů došlých i odeslaných mailů se už stává obvyklou záležitostí. Takové texty nebývají většinou příliš rozsáhlé a vyhovují snaze po rychlém sdělení zajímavých skutečností. Zdá se, že také čtenářsky jsou vděčné. Takovýto charakter má i knížka Patrika Linharta o jeho učitelském působení ve Lvově a o lecčem, „co se kolem seběhlo“.

Pro texty podobného druhu lze užít termín výtržky (spíše než útržky). Autor vsadil nikoli poprvé na vypovídací hodnotu vesměs krátkých a většinou z kontextu vytržených svědectví. Nesnažil se vytvořit z nich soustavněji uspořádaný, koncepčnější text. Při dotváření knihy zřejmě sehrála významnou roli také editorská práce Radima Kopáče.

Z nakladatelských údajů v knize se dovídáme, že tato Linhartova knížka vyšla jako jeho v pořadí už osmnáctý titul vydaný od r. 1998. Jeho „lvovský jazyk“ zároveň uzavírá svérázný cestopisný triptych – podobné, dříve vydané svazky se věnovaly Vídni a nevelké lokalitě ve Walesu. Napotřetí se autor vydal do města, které je už téměř osmdesát let metropolí západní části Ukrajiny, zároveň však ztratilo roli východní metropole Polska.

Je zjevné, že knížka neměla být cestopisem ani reportáží. Je v ní poskládáno více než sto Linhartových záznamů postupně posílaných do Čech, často vzpomínajících na tuto zemi nebo reagujících na zprávy odtud nebo dokonce z Walesu. Jen jeden z textů je veršovaný, všechny prozaické texty jsou ale psány jazykem rozevlátým, velmi otevřeným a ne(s)vázaným.

Ústředním bodem Linhartova svědectví o Lvově je jedenadvacet v rámci knihy roztroušených záznamů nazvaných „Lekce češtiny“. Autor se k této práci dostal více méně náhodou (není školeným pedagogem). Při výuce rodného jazyka pomohl Linhartovi nejen vřelý vztah k slavnému dílu Pavla Eisnera „Chrám i tvrz“, ale i dobrá orientace po textech českých spisovatelů. Popisuje příběhy (nejednou dosti kuriozní), které ho při výuce v kontaktu s žáky potkaly. Ti v nejednom případě svými názory inspirovali autora knížky.

Čeština se zjevně stala jedním z jazyků, které mají Ukrajincům usnadnit cestu do Evropy: z tohoto důvodu je její výuka ve Lvově, ale i v Kyjevě a jinde vyhledávána. Spolu se znalostí češtiny se šíří také povědomí o nejrůznějších českých (i obecně evropských) reáliích a vztahových záležitostech – ať historických nebo současných. Při výuce se srovnává a diskutuje: ne vždy znalecky, ale určitě užitečně. I o tom podává Linhart svědectví.

Je tu však i autorovo svědectví o samotném Lvově. Pro autora bylo město svéráznou „ochutnávkou Ukrajiny“. Platí to i doslova, v knize najdeme popisy skutečné konzumace místních produktů, v jehož rámci hrála nemalou roli nápojová složka, především pivo z petek i z lahví skleněných – dokazuje to fotografie s úctyhodným množstvím kovových zátek na přední straně přebalu. Český národní nápoj i tvrdší alkohol se staly ve Lvově autorovým denním průvodcem i chlebem. Mimochodem, opravdovému lvovskému chlebu se v knize dostalo několika nelichotivých zmínek.

Kromě haličského piva a horilky však Linhart vstřebával také základní přehled o ukrajinských reáliích historických i současnostních. Vedle studentů mu byl po této stránce učitelem či spoludiskutérem lvovský básník Hryhorij Semenčuk: s podstatně známějším Jurijem Vynnyčukem se Linhart nakonec minul.

Pokud jde o fragmentární výtržky z ukrajinské historie, najdeme v knize nahodilé zmínky o Bohdanovi Chmelnyckém, Ivanu Mazepovi, Mychajlu Hruševském, opakovaně se ale vrací především jméno Banderovo. Netuším, jaký názor měl autor na ukrajinské osvobozovací hnutí třicátých až padesátých let minulého století před cestou do Lvova. V každém případě dává v knížce prostor hlasům svých ukrajinských kamarádů vyvracejících řadu klišé vyrobených v Rusku či Polsku. Víme, s jakou chutí jsou opakována českými „banderoználky“ příliš línými na to, aby se pokoušeli zjednat si informace z ukrajinské strany.

K autorovi doléhaly opakovaně také ohlasy ukrajinských událostí, ovlivněných tehdy ještě ohraničenou ruskou agresí. Ke slovu přicházejí i ukrajinské reakce na nejednoduchou tradici vztahů se západním sousedem – Polskem i Poláky. To vše však autor zachycuje programově bez nějakého systému a jen jako změť chvilkových dojmů.

Do okolních částí západní Ukrajiny se Linhart podíval zřejmě jen výjimečně, Lvov však poznal ve chvílích volna poměrně důkladně. Popisuje výhled na město z kopce zvaného Vysokyj zamok, ale i postřehy z některých jeho ulic a náměstí. Nechává sice stranou zájmu nejvýznamnější památky, o to víc si ale všimne méně známých chrámů a pomníků. Ještě spíše ale pozoruje metaře i lvovské mladé ženy – o těch čteme pochvalné zmínky.

Zajímavé a trochu překvapující jsou dva Linhartovy texty pojednávající o návštěvách lvovské galerie (či galerií). Čteme zajímavé úvahy a výpovědi o řadě spatřených obrazů polských, ale ještě více ukrajinských malířů 19. a 20. století. Tato skutečnost zaujme, protože o minulém či současném ukrajinském výtvarném umění se v českém prostředí neví téměř nic. Linhartův zájem dokládají i čtyři barevné reprodukce z tohoto věcného okruhu – o třech z těchto obrazů, vytvořených v 19. století, se autor trochu více rozepsal.

Zmínit je třeba ještě nepříliš početné fotografické přílohy: tato složka knihy působí až příliš nahodilým dojmem. Snímků není příliš mnoho, nedávají soustavný obraz, a ne všechny mají punc uměleckosti. V tom se liší Linhartovo svědectví o Lvově od dříve vydané knihy Igora Malijevského o Lvově.

Podstatnější je však text knihy. Je v ní představen obraz Lvova viděného očima bohémského, ale zároveň pozorného autora. Nevím, zda bych si s ním rozuměl ve Lvově či kdekoli jinde, ale to není podstatné. Autor projevil značnou míru vnímavosti pro tamní každodennost a pro ukrajinské reálie a tím je jeho svědectví cenné.

Přemýšlím nicméně, zda bylo možné během dvoj- či trojměsíčního pobytu pochytit z atmosféry města více. Neméně by mne zajímalo, jaký základ dává to, co si autor odnesl z Ukrajiny, pro dlouhodobější poznání užitečné či inspirativní pro něj i pro jeho čtenáře. Je škoda, že kniha nebyla vydána o něco dříve, v rámci současných česko-ukrajinských vztahů a vazeb se trochu míjí účinkem. A zajímalo by mne nakonec, zda šlo o autorův zcela nahodilý a jediný ukrajinský pobyt, nebo zda se do města se lvím jazykem ještě někdy vrátí.

Linhart, P. (2022): Jazyk ve lví tlamě (O cestě ze Lvova do Lemberka a ještě kousek dál). S. l., Větrné mlýny. Stran 171 (9). /ISBN 978-80-7443-440-2.

(boz)