Netradiční kapitolky o Gruzii (1). Za mořem je Ukrajina

Je podvečer, čtvrtek 6. července. Kdysi se v tento den vzpomínalo na kněze upáleného v Kostnici, ale v gruzínském Batumi, kde naše turistická výprava končí pobyt, toho o Husovi asi moc nevědí. Někteří z nás si našli místo na kamenité pláži, těšíme se pohledem na klidné Černé moře a jdeme si párkrát zaplavat. Slunce už bude za hodinu dvě zapadat. Právě tím směrem, za mořem, je Ukrajina.

V Batumi bylo nejen v tento podvečer, ale i v následující den docela klidno. Skupiny koupajících se Rusů, Gruzínů a teď i Čechů si užívaly letní pohody. Jak to ale vypadá na druhé straně Černého moře – od okraje dunajské delty přes Bilhorod-Dnistrovskyj, Odesu, Mykolajiv až po Cherson? Pozdraví také dnes Rusové tamní obyvatele svými raketami? Pokud ano, tak až za několik hodin, oni přece s oblibou útočí tímto způsobem v noci…

Myšlenky na Ukrajinu mne neopouštěly po celé dva týdny, které jsme v Gruzii strávili. Daly o sobě vědět už v první den po příletu, kdy jsme se vzbudili hlouběji ve vnitrozemí, v městě Kutaisi. V tu dobu se už rozvíjel operetní puč ruského kondotiéra – dobrodruha Prigožina, jehož provedení skončilo stejně rychle, jako začalo. Zařekl jsem se poté, že si nebudu kazit náladu ruským televizním zpravodajstvím, které bylo dostupné v hotelových pokojích. Postačí udělat si celkovou inventuru až po čtrnácti dnech...

Jako člověk, bránící se vlastnictví „chytrého telefonu“, jsem se tedy programově odřízl od zpravodajství. Chtěl jsem se v klidu dívat na sympatickou a velmi zajímavou zemi usazenou mezi Velkým a Malým Kavkazem – šlo o to, co nejlépe si užít Gruzie a pochopit co nejvíc z tamních reálií. Teprve půldruhého dne před návratem do Prahy se v Batumi vzpomínky na bojující Ukrajinu naplno vrátily.

Mezi tím jsme křižovali Gruzii autobusem opravdu všemi směry. Nocovali jsme párkrát nepříliš daleko od ruské a turecké hranice, ale ani Ázerbájdžán a Arménie nebyly od nás nijak daleko. Absolvovali jsme zastávky v nížinné části země, tedy i v metropoli Gruzie, Tbilisi, ale podívali jsme se také do hor. Nezapomeneme na dva dlouhé, prudce stoupající výjezdy do podhůří kavkazských velikánů, Kazbeku a Ušby. Dostali jsme se do blízkosti Rusy okupované Osetie, ale pohybovali se také nepříliš daleko od obdobně „obšťastněné“ či spíše postižené Abcházie.

Právě v horských oblastech jsme nevěřícně obdivovali složitost silničního spojení jednotlivých částí Gruzie i profesionalismus řidiče Dimy, který nás po Gruzii vozil. Svým vzhledem navozoval představu některé z filmových postav od Vasilije Šukšina. Byl profesionálem a bez problému zvládl všechny komplikace. Třeba i ve chvíli, kdy rozhořčení Gruzíni blokovali kvůli nedostatku pitné vody průjezd přes jediný most, po kterém jsme mohli nastoupit cestu do velehorské Svanetie.

Zaujali nás také tři mladí místní průvodci, kteří se nás postupně ujali a snažili se vysvětlit nám, většinou neznalým tamní problematiky, všechny podstatné gruzínské reálie. Naše oficiální průvodkyně – Ruska, které se podařilo uchytit v Čechách – takové znalosti postrádala. Nepříliš šťastně a asi nepříliš ráda překládala do „ruské češtiny“ gruzínskou angličtinu, uchovala si jistě ruské imperiální myšlení. Pobyt nám nicméně nezkazila…

Snad je to profesionální úchylka, ale na různých místech Gruzie se mi neodbytně vynořovaly různé gruzínsko-ukrajinské historické vzpomínky. Začalo to u pravoslavného kláštera v Bodbe, kde se dochoval hrob gruzínské patronky svaté Nino. Pokračování přišlo při pohledu na vrcholy Velkého Kavkazu, kde nebylo možno nevybavit si Ševčenkovu poému stejného názvu. Netušil jsem, že lze vidět v gruzínské metropoli Ševčenkův pomník. Ve východní Gruzii jsem si vybavil léčebné pobyty básnířky Lesji Ukrajinky, jejíž život skončil nedlouho před začátkem první světové války v městečku Surami. Desku připomínající její časově předcházející pobyt jsme nakonec viděli v Batumi.

Zároveň jsem lovil v paměti vzpomínky na ty Gruzíny, kteří se nějakým způsobem pozitivně zapsali už od počátku 18. století do vývoje ne tak své země, jako právě Ukrajiny. Nebylo jich málo a někteří jsou do jisté míry známi i v českém prostředí – bude však vhodné připomenout je samostatně. Když si uvědomíme, že Gruzie a Ukrajina jsou poměrně daleko od sebe (zásluhu na tom má právě Černé moře), může nás množství dokladů o vztazích obou v něčem podobných a v mnohém odlišných národů docela překvapit.

Před odletem z Kutaisi do Prahy jsem už věděl, že se pokusím zaznamenat tyto náhle „naskakující“ náměty prostřednictvím malého cyklu kratších informativních článků. Nehodlám v nich popisovat města, městečka, vesnice a krajiny, které nám ubíhaly před očima – to může lépe udělat někdo jiný na jinak zaměřených stránkách. Já chci na našich stránkách upozornit ve stručnosti a v chronologickém pořadí na to, kde všude se lze v Gruzii setkat s Ukrajinou. Tohle je pouhopouhý úvod.

(boz)