Dopis tátovi

Několik informací o adresátovi: je jím Orest, který se narodil 12. 4. 1923 (Krasna, Polsko) a zemřel v roce 1976 (Trnava pri Laborci). Byl to vědec ukrajinského původu, který žil v Československu: literární historik a kritik, folklorista a překladatel.

Nejdřív má přijít oslovení, ale které nejspíš – snad: „Vitáj, tátu!“ Já vím, že teď píšu vlastně spíše sám sobě, ale vidím Tě před sebou, přestože nás dělí od sebe už skoro sedmačtyřicet let. Píšu Ti svůj dopis česky s ohledem na to, že ho budou číst jiní lidé – zázraky se nedějí. Mám teď díky těmto stránkám, jejichž prostřednictvím Tě oslovuji, neskutečné množství známých, na které se mohu obracet a kteří si možná dopis přečtou.

Ty i s naší mámou jste nás společně učili ukrajinštině a rozšiřovali jste, dokud to bylo možné, náš obraz Ukrajiny. Právě Ty jsi byl ale příčinou toho, že od určitého okamžiku jsme spolu začali mluvit uprostřed českého světa výhradně ukrajinsky. Já, od nejútlejšího dětství vlastně dvojjazyčný, jsem sice češtinu ovládal s větší jistotou, ale postupně se znalost obou jazyků vyrovnávala. Byl a je to ovšem běh na dlouhou trať a česky mluvím a píšu daleko častěji než ukrajinsky.

Vidím Tě hlavně v našem bubenském bytě, kam jsme se nastěhovali koncem jara roku 1962. Dostali jsme se do blízkosti míst, ve kterých ses ocitl poprvé už na jaře roku 1941, kdy jsi přišel jako nedávný maturant, toužící po dalším poznání, do Prahy. Cesta Tě vedla z Krakova, města Tvého dětství, které jsi mi na sklonku života ukázal. Do Tvého rodného kraje, kus na sever od Dukelského průsmyku, jsem se jel podívat až o něco později – to už bez Tebe.

V tom bytě jsme ve čtyřech prožili šest převážně šťastných roků. Ty jsi měl náhle dost místa na své knihy, noviny, časopisy, výstřižky, výpisy a všechno jiné, co souviselo s Tvou prací. Měl jsi to štěstí, že jsi mohl pracovat doma. Tvůj pokoj obestavěný regály vzbuzoval respekt a nehodilo se rušit Tě tam od práce. Často odtud zněla hudba – skoro vždy světová i česká klasika, kterou jsi naučil také mne milovat a ctít.

Prahu, ve které jsi prožil s malými přestávkami pětatřicet let, sis nepochybně oblíbil, ale vždy jako Ukrajinec, který se nechce ani nemůže plně asimilovat. Zůstal jsi v Čechách dlouhodobým hostem a snažil ses co nejlépe naplnit úkol svého života – byl Ti svěřen, nebo sis ho vybral? Šlo o to pracovat pro Ukrajinu v českém prostředí a udělat co nejvíc pro její pochopení a pro vzbuzení sympatií k této tehdy nepříliš známé zemi a jejímu národu.

Až dodatečně jsem začal chápat, jak nesnadná a nebezpečná práce to byla. V jistém směru se jednalo o chůzi po ostří břitvy. Nezáleželo příliš na tom, zda byla Praha v moci německých okupantů a gestapa nebo Stalinových satrapů a jejich estébáků. Ukrajina svébytná a hrdá se nehodila jedněm ani druhým – naopak, viditelně překážela. Chtěli ji setřít z povrchu země tak jako nynější nejučenlivější Hitlerův i Stalinův žáček.

Z tohoto hlediska jsi sdílel přes čtvrt století osud kteréhokoli Ukrajince, pokud se snažil v někdejším Československu zůstat svůj a dělat mezi Čechy něco užitečného pro svůj národ. Získal sis v Praze řadu přátel a spolupracovníků, zároveň byla ale velká část Tvé práce tvořena v samotě a mlčení. Zároveň sis opět a opět musel uvědomovat nepochopení nebo nepřízeň části zdejších lidí stejně jako hloubku jejich neznalosti. Bolela jejich neochota vnímat a pochopit to, o čem ses snažil hovořit a psát.

Ve stínu popsané hrozby bylo třeba se naučit žít. Šanci na změnu dal osmašedesátý rok. Prožili jsme ho a užili si ho společně, od července už jen ve dvou. Právě tehdy jsi mne začal zasvěcovat do ukrajinských věcí hlouběji. O letních prázdninách jsem poznal díky Tobě jak Ukrajince v Mnichově, tak v Kyjevě a Lvově.

Přišla ale „normalizace“ a s ní horší časy pro české Ukrajince. Bojoval jsi za dvě knížky, které Ti původně slíbili vydat, ale nakonec nevydali v Prešově, musel ses vzdát snu o přednášení v americkém Harvardu, kam jsi byl pozván. Oficiální představitelé ukrajinské vědy v SSSR Tě začali vnímat jako nežádoucí osobu. Zůstávala však naděje v to, že se Ti na české půdě přece jen podaří dokončit to, co jsi vnímal jako nejdůležitější. Dopřáno Ti to ale nebylo.

Stín nejistoty se dodnes vznáší i nad ne zcela jasnými okolnostmi Tvé smrti, která Tě dostihla v červenci r. 1976 v lesích pod vrcholem Vihorlatu. Zpráva, která o tom přišla z východního Slovenska do Prahy, byla jedním z největších šoků v mém životě. Donutila mne, vysokoškoláka, který se teprve blížil polovině pobytu na univerzitě, přemýšlet. Bylo třeba rozhodnout se o další cestě. Instinktivně jsem zvolil tu, která mne vedla blíže k Tvé práci a jen zčásti uskutečněným snům.

Dnes, po už tak dlouhé době, přemýšlím stále častěji o tom, co všechno jsi v nepříznivých podmínkách dokázal udělat, byť to vše zůstalo jen torzem zamýšleného celku. Jsem dnes o patnáct let starší, než jsi byl Ty na sklonku života, ale nepoměr toho, co jsem dokázal sám, k výsledkům Tvé práce mne zaráží a zarmucuje. Ještě se pokusím o dílčí nápravu.

Mnohokrát jsem také v uplynulých desetiletích přemýšlel, jak bys hodnotil situaci, do které se Ukrajina dostala. Odešel jsi patnáct let před pádem sovětského impéria. Jak bys vnímal perspektivy osamostatněné Ukrajiny a jak bys jí pomáhal? Jaké metody práce a pomoci Ukrajině bys upřednostnil? Jak bys vnímal naše webové stránky, jejich přednosti a nedostatky? Na tyto otázky nemohu samozřejmě dostat jasnou odpověď a nezbývá než instinktivně nahmatávat další cestu, krok po kroku.

Ve chvíli, kdy jsem dozrával a prožíval „telecí léta“, jsme si občas nerozuměli, ale vnímal jsem i tehdy, že se snažíš sledovat a hodnotit cestu, kterou jsem tehdy nastupoval. Toužil jsi, abych se vyvaroval neuvážených kroků, které mne mohly vést nebezpečným směrem. Dnes to vše chápu a jsem rád za jednu věc. Jednou před nastoupením nějaké studentské cesty jsem Tě spíše žertem požádal: „Blahoslovy mene v dorohu!“ Vzal jsi to vážně a, ač panteista, kterým jsem ostatně také, jsi mi udělal na čelo křížek.

Beru to dnes, po tolika letech, jako jeden z okamžiků, které nás nadále spojují – přes rostoucí propast roků. Chystám se na těchto stránkách o Tobě a o době, lidech a věcech kolem Tebe ještě nejednou psát. Hlavně Ti ale na závěr děkuji mnohokrát za to, zač jsem v pravou chvíli poděkovat nestačil nebo neuměl.

Tvůj hledající, dost často klopýtající, ale vděčný syn

(boz)