Chovatelé koček pomáhají Ukrajině

Rozhovor s předsedou Základní organizace chovatelů koček Praha 8 a protagonistou mezinárodní výstavy "Kočky Praha 2023" nejen o výstavě, ale také o spolupráci s ukrajinskými chovateli.

Povězte mi, prosím, pro začátek něco o vaší organizaci.

Naše organizace je pobočným spolkem Českého svazu chovatelů. Na kočkařském poli patří k těm starším. Existujeme samostatně už přes 40 let. Mezinárodní výstavy už děláme dlouhou dobu. Několik posledních let se věnujeme i této propagační výstavě, protože vidíme, že má daleko větší přínos pro návštěvníky i pro běžné lidi, kteří by třeba chtěli začít chovat kočičky. Aby se vlastně o nich víc dozvěděli.

Co bylo důvodem k tomu, že jste začali spolupracovat nebo navazovat kontakty s Ukrajinou?

Asi je to dáno tím, že chovatelé mají velké etické cítění nejen se zvířaty, ale samozřejmě i s lidmi. Ve chvíli, kdy začala ruská agrese, jsme samozřejmě stejně jako většina lidí začali přemýšlet, čím bychom mohli pomoct. A protože jsme přece jenom kočkaři, tak se na nás začali obracet i chovatelé z Ukrajiny. Jestli bychom jim třeba nepomohli se evakuovat i s kočkami. Řeknu to úplně upřímně, protože jsem na Ukrajině vloni v březnu i byl. Ti lidé radši umřou, než aby odjeli a nechali tam kočky. Takže první věc, co vlastně nás napadla jak pomoct v tomto duchu, byla, že jsme tam téměř před rokem v březnu jeli pro chovatelku, která měla kočky a potřebovala je s sebou evakuovat.

Máte v organizaci chovatele z Ukrajiny, kteří se stali členy ještě před zahájením války?

Ano, jsme organizace, která je otevřená, a mezi našimi členy jsou jak Ukrajinci, tak i další cizinci. Máme v našich řadách i Rusku. A všichni se jednoznačně shodli na podpoře.

Kolik je na dnešní výstavě vystavovatelů z Ukrajiny, kteří se do České republiky uchýlili právě před válkou?

Kteří vystavovatelé se do Česka uchýlili přímo před válkou, vám takhle neřeknu. Ale vím, že kdybych to přepočítal procentuálně na množství kočiček, tak si myslím, že jich je tak asi 10 %. Myslím si, že nějakých patnáct možná dvacet koček tady máme, které jsou v držení Ukrajinců. 

Když jsme procházeli sálem, všiml jsem si pultíku s označením Pomoc Ukrajině.

To je Valerie, naše kamarádka, se kterou jsme začali spolupracovat právě před rokem, když jsme měli první výstavu po covidu. Ta vlastně následovala brzy po zahájení ruské agrese na Ukrajinu. Na ní proběhla sbírka na pomoc útulku v Záporoží. A ta probíhá i letos. (Při redakční přípravě jsme se dozvěděli, že na výstavě se podařilo z příspěvků a prodeje získat na útulek téměř 20 000 Kč, pozn. red.)

Spolupracujete kromě toho i s nějakými dalšími podobnými organizacemi nebo útulky na Ukrajině?

Je to tak. Když jsem tam byl před rokem s pomocí, tak jsme vlastně ani do vnitrozemí Ukrajiny jet nechtěli. Jen jsme překročili hranice a seznámili se s několika chovateli. A největší zásobu krmiv a dalších věcí jsme vlastně předali do útulku hned v Užhorodu. Naše vazby teprve v tu chvíli vznikaly. A i přesto, že nejsou nějak konkrétní, tak si teď aspoň občas píšeme. Zjistíme, jak na tom jsou. A tu pomoc z naší strany, která tehdy byla rychlá a potřebná, tu dneska už dokážou nebo nejenom dokážou, ale dělají firmy ve velkém. Třeba čeští výrobci tam posílají celé kamiony. Pokud vím. My jsme prostě jeli jenom dodávkou, dovezli jsme tam tunu a půl, víc jsme nedokázali. Ale zase bylo to potřeba a bylo to hodně rychle. A bylo to ve chvíli, kdy tam nikdo nevěděl, co bude zítra. Ta naše výprava byla trošku o tom, že jsme původně dál vůbec nechtěli jet, a rozhodlo se prostě až v Užhorodě, že pojedeme dál do Lvova. Co bylo skvělé, že jsme to sdíleli na sociálních sítích a pomoc přicházela od jednotlivých lidí. Někdo nám přinesl pytel granulí, nějaké firma dala dva, tři, pět, deset pytlů. A dalo se to dohromady. Fascinující bylo, když nám z jedné základní školy přinesly děti takové velké tašky, kde byly instantní polévky, sardinky až po nějaké brumíky pro děti. A to přinesly děti ze základní školy, protože měly pocit, že musí. Nebo že chtějí pomoct.

Máte nějaké plány, jak rozšiřovat spolupráci s Ukrajinskými chovateli do budoucna?

Vzhledem k tomu, že máme mezi našimi členy Ukrajince, tak spolupracovat určitě nepřestaneme. Ale myslím si, že je důležité udržet to, co děláme. A to bude asi úplně stačit. Už to tak nějak trošku vnímáme i na našich facebookových stránkách. Nevím, jestli jste si všiml těch různých chcimírů a podobných, je jich tam mraky. A bohužel samozřejmě nepochopili, že jsme o kočkách. Tak jako všude jinde jsou někteří velmi agresivní, někteří jsou prostě jenom natvrdlí. Ale snažíme se to těm lidem vysvětlovat, nechceme být agresivní nebo něco podobného, protože tady jde opravdu o ty kočky. Máme tady, když to řeknu vtipně, ruskou modrou, máme tady donskou sphynx. Máme tedy ukrajinského levkoye. A že by nám tady nějaký chovatel řekl, že ruská modrá je míň než ukrajinský levkoy nebo naopak, to se nám zatím nestalo a za to jsme rádi.

Na závěr se zeptám, máte nějaké přání, které byste si chtěl splnit? Ať už v souvislosti s chovatelstvím, s pořádáním výstav nebo třeba i soukromě?

Soukromě? Rád bych obnovil svůj chov bengálské kočky. Byť jsem předseda tak trošku z donucení, já jím být nechtěl, ale okolnosti to přede mne postavily, a já to vnímám jako takový společenský závazek. Myslím, že jsem tu organizaci nějakým způsobem posunul, a rád bych, aby to tak zůstalo. Aby to lidi dělali dál. Protože ta akce je unikátní v celé České republice. A myslíme si, že dělá strašně moc i pro ty chovatele, kteří nám třeba úplně nedrží palce. Dokonce proti nám jdou nějakými pomluvami. Ale my i tak pořád děláme tu práci i pro ně. Myslím si, že to je strašně důležité. My se snažíme spojovat i přesto, že i tady v tom chovatelství jsou lidé, kteří se snaží rozdělovat.

Děkuji za rozhovor.