Bez ohledu na válku se Ukrajinci snaží žít jako dřív
Rozhovor s Petrem Olivou, který se v polovině listopadu vrátil z humanitární mise na Ukrajinu
Lidem na Ukrajině pomáhá Petr Oliva již od roku 2014. Když začínal, vzal veškeré rodinné peníze a nejdřív koupil auto. Zbytek investoval do prvních sbírek, do založení spolku a samozřejmě do pohonných hmot. Začínal doma obložený krabicemi, po dvou letech s malým skladem v Bechyni. Až v roce 2020 otevřel v bývalé kotelně v Radotíně „CENTRUM humanitární pomoci“. Na Ukrajinu vozí to, co lidé nejvíce potřebují. Od školních potřeb nebo hraček pro děti, přes potraviny, léky až po materiál pro vojáky. Prostředky získává z darů. Je přesvědčen, že pomoc neskončí den ze dne, až skončí válka. Pomoc bude pokračovat dál. Rekonstrukce země bude trvat dalších mnoho let. A rekonstrukce myšlení lidí bude možná trvat několik generací. Prostě je to na hodně dlouho. A je rozhodnut pokračovat v práci, dokud to bude potřeba. Poslední mise na Ukrajinu se uskutečnila letos v listopadu. Na vlastní oči viděl rozbořená města a vesnice srovnané se zemí, ale také odhodlání Ukrajinců zvítězit a vyhnat ruského agresora ze své země. A právě o tom jsme si s ním povídali.
Kam jste na Ukrajinu jeli, jakou humanitární pomoc jste vezli a komu byla určena?
Původně byla cesta plánována na září. Bohužel jsem kvůli zdravotním problémům strávil měsíc v nemocnici. Taky jsme potřebovali ještě dokoupit nějaké další věci. Koncem října jsme byli nachystaní. Pomoc byla rozdělena do tří částí. Třetina pro vojáky, třetina léky a třetina potraviny a hygienické potřeby pro civilisty. A sháněl jsem řidiče. To je problém, protože na tak dlouhou dobu z Čechů nikdo jet nechtěl a ukrajinec do Ukrajiny jet nemůže. Nakonec jsme získali řidiče přímo z Ukrajiny. Takže přijel sem a odvezl nás do Ukrajiny. Vyrazili jsme sedmého ráno, k večeru jsme dojeli na ukrajinské hranice, odbavení proběhlo celkem pružně a jeli jsme dál. Přes noc jsme přejeli Karpaty, dojeli do Lvova, a pak do Chmelnyckého. Odtud jsme společně s ředitelem neziskové organizace Valiza dobra vyrazili další den na Kyjev, kde jsme předali část pomoci, a pokračovali na Charkov. V Charkově jsme předali karimatky a spacáky pro Tankový institut a nějaké léky. Další den jsme dojeli do Slovjanska. Tam jsme předávali věci pro 95. brigádu a pokračovali do vesnice Ozerne, kde jsme předali pomoc dalším vojákům. Měli jsme vlastně auto naplněné pomocí pro vojáky, vojenskými lékárničkami, léky, potravinami, ty potom některé jely i dál do Bachmutu. Vrátili jsme se do Kyjeva a v sobotu jsme odjeli za zraněným vojákem do Bílé Cerkve. I tam jsme předali vojenské brigádě další lékárničky a humanitární pomoc.
Jak vypadá Ukrajina dnes v době války?
Jak vypadá Ukrajina? Ukrajina vypadá pořád stejně. Akorát život se tam trochu změnil. Na první pohled ukrajinská města žijí, Kyjev už taky žije, na rozdíl od března, se tam život vrátil. Jsou otevřené obchody, fungují restaurace a kavárny. Problémem jsou ale letecké poplachy. Je vyhlášen letecký poplach a v ten okamžik se všechno zavře a život se zastaví.
A lidé dodržují letecké poplachy a chodí do krytů?
Už si zvykli. Někteří i v době poplachu chodí po ulicích, jiní čekají v autech před obchodními centry, až se zase otevřou. Zažil jsem to v Chmelnyckém. Přijeli jsme tam navečer, já jsem potřeboval ještě něco vyřídit na poště. V ten okamžik byl vyhlášený letecký poplach, všechno se zavřelo, takže jsme poštu vzdali, jeli jsme k obchodnímu centru. Čekali jsme tam asi dvě hodiny, než skončí poplach. Sotva jsme nakoupili, ohlásili, že obchodní centrum je zaminované a všichni ho museli okamžitě opustit. Častá hlášení, že něco někde je zaminované, takže se tam musí zavřít a prohlédnout, jsou velkým současným problémem Ukrajiny. Dalším problémem je špatný signál internetu, zvlášť na východě a cestou na Slovjansk. I cestou na Charkov byly úseky dlouhé i desítky kilometrů taky úplně bez signálu. A pak jsou lidé, kteří jsou nemocní nebo nepohybliví, kteří se prostě nemůžou sebrat a odejít do krytu. A s nimi většinou doma zůstávají i jejich příbuzní. A můžou jen doufat, že raketa netrefí právě jejich dům.
Jak vypadá situace na východě Ukrajiny? Vy jste byli ve Slovjansku, to je už hodně blízko fronty.
Nebyli jsme přímo ve Slovjansku, předávali jsme před Slovjanskem. Ale viděl jsem Izjum.
Jak vypadá třeba Izjum poté, co přes něj přešla válka? Dovede si to u nás vůbec někdo představit?
Pokud někdo viděl záběry z Mariupolu, tak v mnoha městech na východě je to velice podobné. Život se i tam ale pomalu vrací. Lidi se tam snaží žít, jak můžou. Jsou bez elektřiny, bez vody, plyn někdy je, někdy není. Pokud elektřina funguje, často se vypíná, a pokud si lidé třeba nestačí dobít power banky nebo je nemají, tak jsou prostě bez spojení. Byl jsem tam už v jedenadvacátém roce, kdy jsme jeli po stejné trase mezi Charkovem a Kosťantynivkou. Byla tam postavena nová silnice. Dneska z té silnice není nic. Jsou tam díry po minách, a navíc jsou rozježděné tanky. Nejhorší ale je, že z obcí okolo té silnice nezbylo absolutně nic. Není tam jediná vesnice, která by byla celá. V těch vesnicích jsou třeba dva tři domečky jakž takž obyvatelné, zbytek vesnice je totálně zničený, obec prakticky bez lidí. Zůstává tam obvykle jen pár těch, kteří nemají kam jít. Třeba obec Dolyna, kde byl první block post při vjezdu do Doněcké oblasti, už neexistuje. A totéž jsme viděli i potom při cestě ze Slovjansku do Ozerného. Obce jsou vylidněné, domy jsou rozbité, silnice jsou zničené. Život odtud prostě zmizel.
Jak to zvládají ti, kteří tam zůstali?
Jak to zvládají? Bez dobrovolníků by to prostě nezvládli. Člověk zvyklý na běžný život si to totiž moc nedovede představit. Dokonce i armáda je z jistého velkého procenta závislá na pomoci dobrovolníků.
Jako že dělají podporu typu dodávky proviantu a tak podobně?
Přesně tak. Proviantu, léků, oblečení, bot, vybavení. Ale co mne potěšilo. Když jsme přejížděli block post v Doněcké oblasti, tak tamní velitel, i jim jsme tam nechali nějaké lékárničky a léky, prohlásil, že jsme první auto s českou espézetkou, která tam od osvobození přijelo.
Jak se chovají lidé, když přijedete a jak vlastně probíhá takové předávání humanitární pomoci?
Humanitární pomoc pro civilisty předáváme obvykle vojákům, kteří ji pak předají obyvatelům, protože do těch zničených obcí je problém vjet. Cesty bývají zaminované, člověk neví, kam může vjet nebo vejít. Bohužel i fotky, které jsem dělal, jsou jen z hlavní silnice, protože pod jakoukoli věcí, která kde leží, může být mina. Takže my jsme pomoc předali vojákům a oni ji zase předali dál těm lidem, kteří zůstali v těch obcích.
Jaká panuje mezi vojáky nálada? Mají ještě víru ve vítězství?
Stoprocentně, stoprocentně. V podstatě se skoro těší na zimu. Protože ukrajinská armáda na ni vybavena je, a velice dobře. Ruská armáda nevím, ale podle informací, které mi tam poskytlo pár znalců, tak ne. A v okamžiku, kdy zmizí bahno a všechno zamrzne, tak se ta fronta zase trochu pohne dopředu. Další věc je, že jsou doma. Ale co je šílené. Kamarádka, s níž jsme byli v Bílé Cerkvi, odjížděla v pondělí do Chersonu. A vyprávěla, že v Chersonu se pohybuje mnoho ruských vojáků v civilu. A střílejí lidi, hlavně paramediky. A všeobecně, v každém boji prý jsou vždy prvním ruským cílem paramedici. Aby nemohli pomáhat zraněným.
A jak je naladěné obyvatelstvo? Pořád je společnost rozdělena na protiruskou a proruskou?
Takové ty ruské páté kolony se občas objevují. Ale i ti, kteří po začátku invaze v únoru nevěděli, na kterou stranu se přiklonit, se teď přiklánějí na ukrajinskou stranu. Co mám teď zprávy třeba z Chersonu, kde udávají a chytají kolaboranty, tak mám trochu obavu, aby se to nepřevážilo na druhou stranu. Jako u nás po osvobození ve čtyřicátém pátém. Aby nedošlo k vyřizování si osobních účtů. Nicméně věřím, že Ukrajinci jsou na tom morálně trošku líp. A národ je takový semknutější.
Jak je to na Ukrajině s pohonnými hmotami?
Ceny pohonných hmot na Ukrajině stouply stejně jako u nás, takže litr nafty stojí plus mínus nějakých 55 hřiven. Ale naftu není problém sehnat. Jenže. Člověk přijede k benzínce, bohužel benzínka nefunguje, protože nejde světlo. Tak si musí počkat, až to světlo půjde. Spousta benzínek má svoje generátory, ale ne všechny. Dokonce se mi stalo, že jsem se ráno stavil na benzínce na kafe, generátor fungoval, a za hodinu, když jsem chtěl brát naftu, generátor nefungoval.
Jak se na osvobozených územích obnovuje?
Obrovsky rychle. Třeba Žitomyrská trasa na Kyjev, která byla v březnu a dubnu rozbitá, je opravená. Most před Kyjevem, který byl totálně zničený, postavili nový. V podstatě i ta silnice na Charkov je relativně opravená. A vsadím se, že opraví i tu trasu dolů na Doněckou oblast. Staví se tam opravdu rychle. A nejenom ty silnice a mosty, ale i infrastruktura a domy. Prostě funguje to. Ekonomika, která sice asi není nejlepší, ale funguje, práce jdou. Pracuje se.
A kdy podle vás válka skončí?
Na jaře. Jsem přesvědčený, že na jaře. Protože v okamžiku, kdy se podaří ukrajinské armádě překročit Dněpr okolo Chersonu, což určitě nebude lehké, už ty operace půjdou rychle.
Děkuji za rozhovor.
(jer)
Legenda k galerii: 1 - 4: Cesta z Charkova do Izjumu, 5 - 14: Izjum, 15 - 28: Z Izjumu do Slovjansku, 19 - 36: Předávání pomoci u Slovjansku,
37 - 42: Ozerne a cesta zpět do Slovjansku, 43 - 48: Předání pomoci v Kyjevě, 49 - 50: Zbývající pomoc šla do Chersonu
- Pro psaní komentářů se přihlaste