Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (1)

Můj červený pas se mezi ostatními, modrými, vyjímal jako pěst na oko. Chápu ale, že únorová čtvrteční rána nebývají turisticky nejvytíženějšími časy pro cestu autobusem z Košic do Užhorodu. Děkovala jsem Bohu za to, že jsme na hranicích čekali pouhou a symbolickou půl hodinku. Přitom jsem zaplašovala své vzpomínky na to, jak se tu na mně a mých kamarádech snažili slovenští pohraničníci dva roky zpátky vynutit přiznání, že pašujeme marihuanu, protože smrdíme – no, kdo by taky po pořádném karpatském celodenním dešti navlhle nesmrděl?

Z následujícího příjezdu do Užhorodu jsem měla radost, protože jsem ho neabsolvovala poprvé a už jsem si plánovala výlet do centra, a to i přesto, že jsem žena a orientaci po městě bych tudíž měla s úctou k tradičním hodnotám přenechat nějakému muži. Velká smůla, že žádný zrovna nebyl po ruce a musela jsem si vystačit jen sama s mapami v telefonu. Docela mě překvapilo, že úplně první věta, kterou jsem na ukrajinském území zachytila, bylo ruské „bumážku, pažalujsta“.[1] Když se na to podívám z lepší stránky, nikdo tou bumážkou nemyslel mé dokumenty, ale šlo o pouhý toaletní small talk s paní za kasou na veřejných záchodech.

Jak jsem se ale později přesvědčila při debatě s paní Oljou ve vlaku z Užhorodu do Lvova, jazyková otázka je rozhodně komplikovanější, než jak praví instantní rada „na západě mluv ukrajinsky a na východě rusky“. Dozvěděla jsem se, že pětatřicet let žila v Doněcku, ale potom, stejně jako milion dalších lidí, se kvůli válce rozhodla i s rodinou odstěhovat. Část mého já, kterou zajímá sociální lingvistika, zajásala, ale ta část, která by se ráda naučila kodifikovaný jazyk a ne suržyk, tedy proměnlivou směs ukrajinštiny s ruštinou, si vnitřně začala nervozitou hryzat nehty.

Jelikož jsem se na Ukrajinu vydala nejen studovat na lvovské univerzitě, ale taky vyučovat češtinu (aby těch slovanských jazyků nebylo do kupy málo!), pokračovala moje tour rovnou do Kyjeva na školení Českého centra. Hned ráno, když jsem vystoupila z nočního vlaku a místní počasí mé tělo zpovykané pražským počínajícím jarem zahnalo do nejbližšího podniku na kaši a kávu k snídani, nabralo mé imaginární hryzání nehtů ještě více na intenzitě. Zatímco na mě číšník mluvil ukrajinsky, paní sedící naproti u stolečku začínala téměř každou větu „smatrí, děvuška…“,[2] a když jsem jí svojí špatnou ruštinou vysvětlila, že jsem studentka ukrajinistiky, upřímně ji to pobavilo a řekla mi, že tady každý mluví tak „čuť čuť“[3] a stejně si všichni rozumějí.

Trošku jiné interpretace se mi zase dostalo na výstavě Ukraine WOW, kam jsem se šla částečně taky ukrýt před větrným a vlezlým ránem. Návštěvníkovi tam předložili statistiky o tom, kolikátý nejkrásnější, nejpoetičtější a nejmelodičtější jazyk na světě je ukrajinština – o výskytu ruštiny ve slovnících většiny svých obyvatel se ale tato část expozice ani slovem nezmínila.

Po školení, mnohakilometrové procházce po Kyjevě s ostatními lektory a výborných varenycích jsem se dopravila zpátky do Lvova. Klopýtala jsem romantickým zasněženým městem do bytu a na vlastní oči se přesvědčila, že „tady je Ukrajina ještě v pořádku“. Najednou se přede mnou zjevil ukrajinský tryzub[4] na monstrózně vypadajícím podstavci (jak jsem se později dočetla na matce vší moudrosti, Wikipedii, tento čtyřsloupový památník má symbolizovat velké historické okamžiky Ukrajiny) a před ním v odhodlané póze stál sedmimetrový Stepan Bandera.

Nebudu přehánět, když řeknu, že v tuto chvíli jsem získala úplně nový pohled na všechny ty historické debaty o památnících a umění ve veřejném prostoru. Tam, kde by v Česku vznikla decentní socha a k ní vysvětlující pamětní deska, na niž by většinu času jen padal prach (případně pyl, sníh, déšť či městský popílek – každému místu dle jeho gusta), se na Ukrajině tyčí dva nepřehlédnutelné památníky. Nejenže nepřehlédnutelné, ale dokonce i zastiňující blízký kostel svaté Olgy a Alžběty. Jako by se národní historie na tomto místě prala s náboženstvím o to, kdo z nich vzbuzuje větší úctu.

Když jsem se po víkendu poprvé přihlásila v kanceláři koordinátorky zahraničních studentů lvovské univerzity, pochopila jsem, co znamená, že má nějaká vysoká škola rodinnou atmosféru. Záhy jsem byla dovedena na děkanát historické fakulty,[5] paní proděkanka mi s milým úsměvem vlastnoručně vypsala do tabulky rozvrh a paní sekretářka mi poté, co jsem s ní prohodila asi čtyři slova, pochválila mou nádhernou ukrajinštinu a svěřila se, že její oblíbený zpěvák je Karel Hott[6] (a já jsem neměla to srdce jí říct, že už je několik měsíců po smrti). Oficiality jsem zakončila audiencí u pana děkana. Musela jsem se pousmát nad tím, že děkana FF UK, své alma mater, jsem snad ještě neviděla naživo, zatímco s děkanem hostitelské univerzity si tu hned první den klábosím o stavu lvovských trolejbusů.

Podle mého druhého dne by se dal natočit nějaký špatný americký film ze školního prostředí. Jelikož celá budova má podobně přehlednou strukturu jako škola čar a kouzel v Bradavicích, při hledání učebny jsem se ztratila a přišla asi jen minutu před začátkem přednášky. Lavice byly rozestavěné jako v klasických školních třídách, a protože bylo místo jenom vzadu, musela jsem projít „uličkou hanby“ přes celou třídu. Třída píšu záměrně, protože na tomto oboru je ročník rozdělen do tří skupin a každá z nich má pevně daný rozvrh. Téměř žádné výběrovky, ale zase máte svůj pevný kolektiv, v rámci něhož se všichni znají, takže vloupat se tam, aby si mě nikdo nevšímal, bylo téměř nemožné.

Učitel začal přednášku zvoláním „tak kde máme tu novou studentku?“, potom mi po lopatě vysvětlil, co to je Halič, kde leží Lvov a kdo to byl Ivan Franko, a když na závěr zbylo ještě trošku času, využil ji k tomu, že mi před celou třídu kladl otázky jako „O jaké historické období se zajímáš nejvíc?“, „Jak funguje výuka historie v Praze?“, ale taky třeba „Víš, jak vysoký je Gerlachovský štít?“

Paralel se střední školou mě kromě pevných tříd a rozestavění lavic napadá víc – zapisování docházky, uklidňování studentů stylem „já to tu nevykládám pro sebe, já už tohle dávno umím“ (chybělo už jen „výuku končím já, ne zvonění“), ale hlavně naprostou lineárností a jednotvárností výkladu. Samozřejmě se tu nechci stavět do role nějakého odborníka na ukrajinské školství, protože mluvit můžu jenom ze své zkušenosti, ale zatím mě mé návštěvy příliš nepřesvědčily o tom, že by tu měl někdo potřebu pěstovat ve studentech historie kritické myšlení nebo vlastní názor na dějiny.

Jestli tu mám něco zcela a upřímně ráda, jsou to hodiny češtiny. Naštěstí si tedy nekladu za cíl v někom probouzet kritické myšlení, ale spíš ho naučit vyčasovat sloveso v přítomném čase a objednat si jídlo v restauraci. Myslím, že motivovaný učitel a motivovaný student spolu činí naprosto neporazitelný tandem, hecují se navzájem a do hodin se na sebe těší. V našem případě jde ještě o natolik ideální možnost, že se učitel zajímá o jazyk a kulturu studentů, takže se bezbolestně vzdělávají obě strany.

Abych to ale úplně nelakovala na růžovo, i v hodinách se mi přihodily vypjatější situace. Na úvodní hodině skupiny A1 jsem studentům dovolila mluvit jejich rodným jazykem a v Haliči jsem očekávala samou ukrajinštinu. Netušila jsem, že jedna z mých studentek pochází z Charkova a ve Lvově je jen dočasně kvůli práci, tudíž je jejím prvním jazykem ruština. Jednak jsem už zase musela přepínat, což mi podle přechozích zkušeností moc nešlo, ale hlavně se na ni sesypaly ostré pohledy všech ostatních. Připadá mi to jako nějaký kontroverzní trend v popkultuře. Počítačové hry, Hra o trůny, Tik tok, Billie Eilish. Buď je zbožňujete, nebo jimi ostentativně pohrdáte. Akorát jazyk nebo vlastenectví se může zpolitizovat mnohem snadněji než pohrdání tvorbou a vystupováním Billie Eilish.

Po tomto incidentu a po tom, když jsem se v rámci procvičování fráze „myslím si“ pitomě zeptala jedné ze studentek na názor na ukrajinského prezidenta, jsem si předsevzala, že budu učit apoliticky za každou cenu. Příště jsem se ptala už jen na názory na interiér učebny nebo na české pivo.

Zaznamenala jsem, že jedno z největších lákadel, proč navštívit Ukrajinu, jsou ceny. Tedy aspoň v očích českých turistů vydávajících se převážně na hory do Zakarpatí. „Ty vole, vodka za čtyřicet, cigára za patnáct a domácí mlíko za deset!“[7] Je potřeba ale podotknout, že většina obyvatel nebydlí na Zakarpatí, tudíž si ani nedopřává tamních cen. Ve vesnické jednotě v Bílých Karpatech bude zboží taky levnější než ve večerce ne Václaváku.

Při návštěvě lvovského supermarketu mám asi podobný pocit jako při návštěvě toho pražského. Je pravda, že jídlo v restauracích a na ulici a taky služby jsou levnější, ale když pro úplnost doplním, že průměrný plat Ukrajinců je necelých 8000 hřiven, zase taková paráda to bohužel není.

Polský novinář Ziemowit Szczerek ve své reportážní knize Přijde Mordor a sežere nás aneb tajná historie Slovanů[8] tematizuje „poverty porn“ a komplexy, které si podle něj Poláci jezdí na Ukrajinu léčit. Já si myslím, že se nejedná jenom o Poláky a že z našeho středoevropského hnízdečka je mnohem snazší vidět Ukrajinu optikou rozhrkaných maršrutek a prašných silnic, lidových krojů a písniček, papírových jednohřivnových bankovek, vodky a boršče, války na Donbase, banderovců, dělníků na Čerňáku a nočních uklízeček.

Toto všechno je sice pravda, ale jde jen o kousky vyzobané z mnohem celistvější pravdy. Tato země má samozřejmě své specifické problémy, ale ukažte mi nějakou, která ne. Z toho roku a půl, co se o Ukrajinu více zajímám, a necelých tří týdnů, kdy tu pobývám, jsem získala pocit, že Ukrajině by prospělo, kdyby ji státy západněji od ní a jejich obyvatelé začali vnímat jako jednu z evropských zemí, a ne jako líheň chudoby, alkoholismu a mafie, která si zaslouží jenom politovat a obdarovat. Myslím, že indikátorem, že se to stane, by mohlo být třeba to, že na větu „Jedu na půl roku na Ukrajinu“ nebude reakce „Wow, ty jsi dobrá“, případně „No tak doufám, že máš aspoň pepřák.“

(klat)