Letní etudy (4): Archa

Je tu druhá polovina prázdnin a také ukrajinské Letní etudy, vzniklé kdysi u řeky Sázavy, jsou v polovině. Ta čtvrtá je věnována vytrvalému letnímu dešti. Napsat něco obecnějšího o takovémto obecně známém jevu není snadné. Déšť samozřejmě patřil neodmyslitelným způsobem k prázdninám a k „naší řece“.

Dalo by se toho o ní napsat podstatně víc, ale to by sem už nepatřilo – proto jen stručně. Sázava byla řekou tak trochu kapesní – v některých místech se dala přebrodit. Myslím, že ani vodáky jsme na ní příliš často nevídali – to spíš osamocené, ale o to vytrvalejší rybáře. Občas ale přece jen dorazila povodeň z výše ležících končin.

V paměti mi zůstala jediná taková situace. Řeka se zvedla až pod schůdky do naší chatky. Chystali jsme se z nezbytí odjet do Prahy, ale právě tehdy začala voda opadávat. Za této situace musela zahálet i jinak nezbytná převoznická pramice, brázdící řeku kousek proti proudu, pod místním nádražím. Představit si na Sázavě jinou loď podstatně větších rozměrů bylo nesnadné. Vidina archy, podobné té Noemově, však autorku etud v jedné chvíli oslovila.

(boz)

Archa

Vydala jsem se do přírody za sluncem, ale místo něj mne zastihl déšť.

První den se mi zdál příjemný a mé myšlenky vesele přitakávaly kapkám.

Druhý den jsem za deště slyšela pohřební pochody.

Třetí den jsem kroužila, rozezlená jako vosa, neklidně kolem oken.

Čtvrtý den jsem pochopila, že to je konec a že doufat v slunce nemá smysl. Na svět přišla nová potopa, musím se s ním rozloučit. Leda bych vybudovala archu jako Noe. Té myšlenky jsem se chytila jako tonoucí stébla.

Pátý den jsem začala Noemovi závidět. On vzal do lodi svou rodinu a po páru od každého zvířecího druhu. Já stojím před těžší volbou.

Musím vzít s sebou všechny ptáky, aby se na nové zemi rozléhal zpěv. Také všechny brouky a motýly, dětem by se po nich mohlo stýskat. Poberu všechny toulavé psy a kočky, možná si tam snáz najdou domov. Přizvu všechny krtky – provětrají promáčenou zem. Vezmu na loď všechny včely: jedině medem si osladíme svůj nový život. A rozhodně nalodím všechny pohádkové koně. Na nové zemi budou nosit naše sny.

Má archa se rozrůstala a šestý den jsem už nedohlédla z jednoho jejího boku na druhý. Naštěstí se neúnavný déšť mého korábu polekal a pochopil, že se mu nepodaří nad ním zvítězit.

Sedmý den se déšť zbaběle vytratil a na nebe se vrátilo slunce.