Před padesáti lety (XLIV). Z pamětí Jurije Ilnyckého (červenec a srpen 1968)

Minule jsme nahlédli do části memoárů někdejšího prvního tajemníka zakarpatských komunistů Jurije Ilnyckého (1924–2016). Dnes převyprávím část jeho vzpomínek na události z letních měsíců roku 1968. Znovu se tak vrátíme do doby příprav sovětské intervence proti Československu i jejích bezprostředních důsledků.

Dne 17. července odcestoval Ilnyckyj z Užhorodu znovu do Moskvy, aby referoval o Československu na tehdy konaném plenárním zasedání ÚV KSSS. Účast představitele relativně malého a hospodářsky nepříliš vzdáleného sovětského regionu na takto vysokém fóru byla dost neobvyklou záležitostí, stačí však uvědomit si strategický význam Zakarpatska. Ten byl v létě roku 1968 stejně prvořadou záležitostí jako o dvanáct let dříve, na podzim roku 1956, kdy se Sověti rozhodli potlačit revoluci v Maďarsku.

O svém vystoupení v Moskvě se Ilnyckyj ve svých vzpomínkách nijak nešíří, ale podrobnosti lze dohledat jinde. Hned poté připadl zakarpatskému tajemníkovi ještě důležitější úkol. Na řadu totiž přišel poslední sovětský pokus o vyřešení situace v Československu „po dobrém“, bez použití vojenské síly.

Podíl Ilnyckého na přípravě známého, svými důsledky tragického jednání v Čierné nad Tisou, byl nesporně velmi významný. Na počátku tehdejšího dění stál dotaz, který došel do Užhorodu z moskevského ÚV KSSS. Mělo být zjištěno, jak lze charakterizovat poměry v Košicích. Alexander Dubček totiž navrhl východoslovenskou metropoli jako možné místo setkání československých a sovětských předáků. Ilnyckyj se však vyslovil proti jednání v Košicích, protože by tam byli podle jeho názoru českoslovenští činitelé ve výhodě.

Hned poté zakarpatský komunista v memoárech naznačuje, že právě on připadl na myšlenku využít Čiernou nad Tisou pro chystané jednání. Vyslal do této pohraniční nádražní obce prvního tajemníka užhorodského okresního výboru komunistické strany Šmaňka. Ten tam sondovat situaci a připravil vše potřebné. Dostal mimo jiné za úkol odkrokovat vzdálenost od nádraží v Čierné k budově, ve které se mělo jednání konat. Kolik Šmaňko napočítal kroků a zda byly slepičí nebo jiné, se nedovídáme…

Když přišel z Moskvy souhlas s takovýmto řešením, bylo třeba obratem postavit několik kilometrů kolejí o širokém rozchodu z okolí Čopu, kde se měla usídlit sovětská delegace, do Čierné. Po deseti dnech, kdy bylo vše připraveno, přiletěla do Mukačeva postupně tři letadla, která sem dopravila členy sovětské vyjednávací delegace. Ti pak byli přemístěni do okolí Čopu a ubytováni ve dvou vlacích – jeden byl natočen ke slovenským hranicím, druhý naopak směrem na východ. Každý člen sovětské delegace měl k dispozici vlastní vagón.

Vlak natočený na západ odjížděl v době jednání vždy ráno přes hranici do Čierné, kde čekal na sovětské delegáty a v poledne je odvezl zpět přes hranici na oběd. Odpoledne se situace opakovala: znovu se cestovalo tam i zpátky. Ilnyckyj se s členy delegace pravidelně loučil a pak je zase na sovětském území vítal.

Průběh třídenních rozhovorů byl, jak víme i z jiných pramenů, nesnadný. Ilnyckyj se jednání nezúčastnil – na to byl příliš malou figurou. Na základě zpráv z druhé ruky však označil ve svých pamětech po téměř čtyřech desetiletích chování členů československé delegace za drzé, ba přímo nestydaté (tak bych přeložil ukrajinská slova zuchvalo a nachabno). Sovětští delegáti prý na něco takového nebyli připraveni – dodejme ale, že to byl samozřejmě jejich problém.

Výsledky jednání v Čierné v memoárech Ilnyckého hodnoceny nejsou. On sám samozřejmě působil nejen jako vyprovázeč a vítač, ale zůstával nejvyšším sovětským činitelům k dispozici a zajišťoval péči o ně. Členové delegace byli samozřejmě bohatě obdarováni vším možným a nemožným – nejvíce je zřejmě zaujal místní koňak Tysa, jehož kvalitu ocenili. Teprve na sklonku jednání v Čierné byl Ilnyckyj pozván do Šelestova vagónu v Čopu, kde ho nechali pohlaváři promluvit. Hájil zde potřebu energického zásahu v Československu a argumentoval mimo jiné údajným postihem dětí stranických funkcionářů ve školách nebo tím, že oněm funkcionářům jsou na dveře malovány kříže… Jak Ilnyckyj dále vypráví, stačil si všimnout, že Brežněv váhá a že ani jiní členové politbyra, Podgornyj (etnický Ukrajinec) a Suslov, nejsou intervenci nakloněni. Definitivní rozhodnutí stále ještě nepadlo, ale Ilnyckyj možná pomohl vychýlit misky vah směrem k intervenci…

V knize jsou zachyceny i vzpomínky, které se přímo jednání netýkají, ale zajímavě ilustrují sovětské poměry. Po návratu z jednoho jednání v Čierné doprovázel Ilnyckyj sovětského premiéra Alexeje Kosygina na odpočinkovém výletu, který zamířil do Kamjanyce u Užhorodu. Ilnyckyj Kosyginovi prozradil, že se mu v kraji říká „všesvazový účetní“, čemuž se prý premiér usmál. Leccos z toho, co viděl z auta, ho zaujalo. Zajímal se o pěstování tabáku a kukuřice a o jejich výnosnost, o různý vzhled staveb v lokalitě typu Kamjanyce apod. Velmi se přitom divil (sancta simplicitas!) byrokratickým postupům, které místním komplikovaly život, jestliže se např. pokusili o přestavbu domů, které jim postavil stát.

Kosygina také zaujal pořádek a čistota v celém okolí a to, že jsou zde asfaltovány všechny silnice. Podle jeho názoru mohla být malá Kamjanycja v mnohém příkladem pro okolí Moskvy, kde byly poměry podle všeho podstatně horší. Proto se Kosygin rozhodl, že vyšle do Zakarpatska skupinu moskevských odborníků, aby se v tomto regionu porozhlédla a poučila o způsobu výstavby vesnic. Po čase přijelo z metropole do této pohraniční oblasti sedm architektů a projektantů a několik dní zde zkoumali, jak se dají modernizovat vesnice. Byla ale na nich podle Ilnyckého patrná povýšenost a dotčenost, že se musí plahočit do takové periférie a že by je právě tam měli poučovat, „jak se to má dělat“. V okolí Moskvy se prý stavění z cihel s použitím taškové krytiny nehodí – bude se tam stavět z železobetonu. Žádný užitek tudíž z této iniciativy nevzešel a Ilnyckyj si neodpustil poznámku, že k žádné přestavbě venkova v okolí Moskvy nejspíš v dalších desetiletích vůbec nedošlo.

Premiéra Kosygina při vyjížďce krajem zaujalo ještě to, že po něm Ilnyckyj jako hostitel nic nechce a nakonec ho přiměl k vyslovení přání. Ilnyckyj tuto moskevskou zlatou rybku požádal, aby byla někde v Zakarpatsku vybudována továrna na traktorové přívěsy. Kosygin to slíbil, ale poprosil o písemnou žádost, kterou mu měl Ilnyckyj doručit osobně – jinak se prý k němu takový dokument nedostane. Text si sice zakarpatský předák připravil, ale bylo pozdě. Vlak s Kosyginem se už rozjížděl a žádost bylo možno podat jen jeho pomocníkovi či podržtaškovi, který stál v tu chvíli na schůdkách vagónu. Co z toho plyne? Žádná továrna postavena nebyla a Ilnyckyj se tomu ve svých pamětech ani nediví…

Po této vsuvce se dostáváme na samotný počátek srpnové sovětské intervence do Československa. Ještě předtím, než byl dán pokyn k jejímu zahájení, zavolal z Moskvy do Užhorodu Leonid Brežněv. Požádal Ilnyckého, aby poslal někoho k hranici s Československem pro manželku Vasila Bil´aka a jejich třináctiletého syna, aby unikli „možnému teroru“. Bil´ak měl totiž v nejbližších hodinách vykonat roli užitečného mouřenína na jednání užšího vedení KSČ. Jeho úkolem bylo zajistit souhlas většiny členů s intervencí.

Ilnyckyj se rozhodl provést zadaný úkol osobně a odjel s manželkou k hranici, která je hned na kraji Užhorodu – dnes je tu na stejném místě hranice úplně jiných dvou států. Převzetí obou bil´akovců zajistila paní Ilnycká, která se s Annou Bil´akovou znala. Dostala v tomto směru od manžela přesné instrukce: nejdříve měla „emigrantku“ obejmout a pozdravit, poté políbit, odevzdat jí kytici a za rámě ji dovést k připravenému vozu Ilnyckých. Následoval odjezd do jejich užhorodského bytu, kam všichni dorazili v půl jedenácté večer. Ilnyckyj nechtěl Bil´akovy umístit v hotelu, protože soudil, že by o tom už druhý den věděli ve Washingtonu…

Počátek intervence a okupace byl na dosah ruky. Brzy nato zazněl telefon a on to znovu soudruh Brežněv z Moskvy. Zajímal se o celou „záchrannou akci“, vyžádal si paní Bil´akovou k telefonu a pak se ptal Ilnyckého, zda se už sovětská vojska dala do pohybu. Tento detail překvapí – kdo jiný než Brežněv měl vědět, zda už intervence začala. De facto se vše dalo do pohybu až o hodinu později.

Ilnyckyj sledoval z Užhorodu všechny následující události a byl připraven postupovat dál podle instrukcí z Moskvy. On i ostatní oblastní tajemníci ze západní části Ukrajiny měli v případě potřeby vyrazit se skupinou deseti lidí, které si k tomu vybrali, do Československa. Jejich úkolem mělo být „obnovování sovětské moci /!/“. Ilnyckyj připojil po čtyřech desetiletích ke konstatování, že toho nakonec nebylo zapotřebí, úlevná slova „chvála Bohu“. Totéž si asi říkali ostatní oblastní tajemníci, kteří byli připraveni k realizaci svého úkolu přímo v Moskvě pod vedením člena politbyra Andreje Kirilenka.

Ilnyckyj tedy do Československa neodjel, zato za ním odtud na Zakarpatsko „přijeli hosté“, totiž unesená šestice reformních politiků, zejména Alexandr Dubček. „Hvězdná hodina“ zakarpatského tajemníka přišla, když byl pověřen ubytováním rukojmí v okolí Kamjanyce – o podrobnostech jsme už psali. Když byli hosté po příslušném pokynu odesláni do Moskvy, tam upraveni a donuceni k jednání, které skončilo známými ponižujícími protokoly, Ilnyckého se to už bezprostředně netýkalo. Zbytek jeho vzpomínek na rok 1968 si necháme na příště.

/boz/