Ukrajina evropská, Ukrajina bídná

Je to už skoro pět let, co se Majdan na kyjevském náměstí stal záminkou pro ruskou anexi Krymu, válku na východní Ukrajině a ukončil provýchodní směřování celé země. Geopoliticky se stát vedený prezidentem Porošenkem začal orientovat na Evropskou unii a to nás svádí k otázce, jak se dnes žije obyvatelům na západní Ukrajině.

Od svých přátel jsem slyšel různé zvěsti o zhoršující se ekonomické situaci celé země a v létě 2018, kdy jsem v Rivnenské oblasti pobýval přibližně měsíc, jsem se mohl přesvědčit, zda jsou zvěsti pravdivé. Hned po příjezdu jsem si ale všiml jiného tématu. Naposledy jsem byl na západní Ukrajině v roce 2016, kdy zde panovaly značně nacionalistické nálady. Červeno-černé vlajky, pozdravy „Slava Ukrajini, herojam slava“, neustálé televizní debaty o jednotě Ukrajiny a o ruském nepříteli nebo auta s nápisem PTN-PNCH (hanlivé označení pro ruského prezidenta) byly na denním pořádku. O dva roky později již nevládne tak silný nacionalismus a mnoho obyvatel se opět začalo věnovat ekonomickým a politickým problémům vlastní země. Jak se však projevilo proevropské směřování?

Především je nutné zmínit šíření „evropského stylu“, můžeme-li to tak nazvat. Staví se například nové kruhové objezdy nebo se budují chodníky rozdělené na část pro chodce a pro jezdce na kole. Jedná se o prvky značící určitou modernizaci, ovšem ke škodě obyvatel se také „snížil“ minimální plat na 3 500 hřiven. Lidé dostávají sice více hřiven než před několika lety, ale při současném kurzu je ukrajinská hřivna téměř na úrovni české koruny (1:0,8), zatímco ještě před pěti lety měla hřivna výhodnější postavení (1:2,5). Plat 3 500 hřiven tedy znamená přibližně 2 800 českých korun a nemusím zřejmě dodávat, že tato mzda je pro obyvatele nedostačující.

Zvýšily se totiž ceny v obchodech, např. sýr značky Komo o 150 gramech se dá koupit za 37 hřiven a šiška italského salámu za 90 hřiven. Nelze se tedy divit, když někteří obyvatelé dodávají, že minimální plat slouží pouze na zaplacení bydlení, elektřiny, vody a plynu, ale nikoliv na nákup jídla a třeba i jiného zboží. Důležitou roli tak stále mají – především pro starší generaci – místní rynky (bazary), kde je možné sehnat domácí produkty nebo pořídit levnější zboží. Leckomu se může zdát, že minimální mzda je přeci jen minimální a průměrná mzda musí být řádově vyšší, ovšem mzda lépe placených pracovníků je jen o 1 500–2 000 hřiven větší.

Mnoho lidí tak stále pracuje tzv. neoficijno, což prakticky znamená, že státu vykazují minimální mzdu kvůli daním, ale další peníze pobírají z tzv. šedé ekonomiky, která jim v podstatě zachraňuje jejich životní podmínky. V případě práce, označované „oficijno“, by museli platit vyšší daně, které by jim ještě snížily mzdu. Není tedy divu, že šedá ekonomika v podstatě přetrvala a nemizí. Byly např. vytvořeny nové policejní jednotky s obstojným platem deset tisíc hřiven – tento nadprůměrný plat měl zabránit jejich korupci. Ovšem i dnešní policisty žene stávající situace k přijímání úplatků, jak mi tvrdili místní obyvatelé.

Celkově si tak proevropská Ukrajina, alespoň v případě prostých obyvatel, příliš nepolepšila a stále existují signifikantní problémy, což ovšem neznamená, že by země v budoucnosti nemohla docílit vstupu do Evropské unie. K tomu ovšem povede ještě dlouhá cesta. Přestože je dnes západní Ukrajina evropštější, platy jsou stále velice malé a právě zde vidím jeden z nejpalčivějších problémů. Stávající podmínky totiž nedokážou ekonomické problémy obyvatel a šedou ekonomiku odstranit, naopak je přiživují. Ještě horší však je, že obyčejní obyvatelé považují šedou ekonomiku za normální. Zlepšit ekonomickou situaci země a provést reformy je jedna věc, ale odstranit šedou ekonomiku z hlav obyvatel je věc druhá.

Z uvedeného je možno si odvodit, že vztah obyvatel k prezidentovi, k vládě i k místní správě zůstává velice negativní. S nadsázkou můžeme říci, že se příliš nezměnil. Obyvatelé „nešetří“ své politické zastupitele a stále je obviňují z korupce i z udržování oligarchického systému.

(luji)