Zkušenosti z cest po Ukrajině: Chotyn (Хотин)

Z Kamjance Podilského jsem se přesunul na prohlídku dalšího hradu, do Chotynu. Vystoupil jsem hned na kraji městečka. Zde jsem narazil na zajímavý systém pohostinství. Myslím samoobsluhu kříženou s výčepem.

Samoobsluha fungovala jako normální vesnická sámoška, ale u pokladen byla pípa na pivo a na kvas. Před samoobsluhou byly zahradní slunečníky, plastové stoly a křesla. Na toaletu se chodilo kolem regálů do zázemí obchodu. Sednul jsem si s pivem ke skupince místních, což se později ukázalo jako zásadní moment.
U stolu loudil místní pes, takže jsem se mohl elegantně zbavit točeňáku z předchozího dne. Strejci mě varovali, že když budu psa krmit, tak jich přijde ještě deset, a moc nepřeháněli. Přišlo jich pět. Po pár pivech jsem se rozloučil a pokračoval dále do městečka, až jsem narazil na jídelnu, kde jsem si dal oběd. Tento způsob stravování už se v Čechách moc nevidí, ale po samoobsluze-pivnici mě to nepřekvapilo. Překvapilo mě ale, že paní prodavačka si částku, kterou jsem spočítal z hlavy, počítala na sčotu – kuličkovém počítadle. Často jsem se sem vracel, protože tu měli normální toaletu, kterou se mi jednou málem podařilo ucpat papírem.

Jednou jsem se tu nachomýtnul k zajímavému výjevu. Zrovna jsem snídal, když vešel nějaký místní děda. Ještě ani nedošel k pultu a už se ho prodavačka ptala:
„Vodku?“
„Ano“, odpověděl děda.
„Padesát gramů nebo sto?“
Děda se zamyslel, zřejmě se v něm odehrával nějaký vnitřní boj, ale nakonec se usmál a odpověděl: „Dvě stě.“

Po obědě v jídelně s evropskou toaletou jsem se šel konečně podívat na hrad. Cestou jsem se dal do řeči s babičkou v šátku. Musel jsem jí povědět, odkud jsem, proč jsem přijel a tak dále. S tím jsem neměl problém, se staršími dámami se bavím kolikrát radši než s těmi mladšími, ale její další otázka mě trochu vykolejila:

„A do kostela chodíš?“ ptala se babička.
Zalhal jsem bleskurychle, že ano, ale že do katolického.
„To nevadí“, odpověděla tolerantní babička, „hlavně že chodíš.“
Snad moje malá lež zachránila zbožné babičce odpoledne.

Došel jsem k hradu, který leží nad řekou Dnistr, dlouho jsem se nezdržoval, odhodil batoh na louce u prodejce suvenýrů s žádostí, aby mi na něj dal pozor, a šel se podívat dovnitř. Tak jako v případě Kamjance nebudu kopírovat informace, které si každý může dohledat, ale zaujala mě hezká tesařská práce, odvedená při rekonstrukci hradu, a expozice o hladomoru. Na nádvoří hradu bylo možné dát si šašlik, vyrazit si pamětní minci, vyfotit se s poštolkou na ruce, zkrátka to samé co na hradech u nás.

Po prohlídce hradu jsem zakotvil na zahrádce občerstvení, kde jsem přečkal i slušnou průtrž mračen. Dal jsem si pivo „Zlatá Praha“, které Prahu nevidělo ani z rychlíku, ale zato mělo nápis vyvedený v latince. Domluvil jsem se s majiteli, že můžu přespat na jejich zahrádce, a koupil jsem si ještě dvě piva na večer. Paní z vedlejšího krámku se suvenýry mě poprosila, abych jí do krámku pomohl zavézt mrazák se zmrzlinou, za což se mi odvděčila nanukem. Nechal jsem si do krámku zamknout batoh a vytáhl jsem si jen spacák, karimatku a nafukovací polštářek. Chystal jsem se na romantiku, tedy na dvě piva a západ slunce u středověkého hradu, když u zahrádky driftem zabrzdilo auto.

(AKU)