Z hlubin dávnověku (IV): Střet kultur

Mezi lety 3000 – 2000 před naším letopočtem expandovaly protoindoevropské kmeny při hledání nových pastvin směrem na západ a na sever. Nevstupovaly ovšem na liduprázdná území. Střetávaly se s populacemi usedlých zemědělců, kteří stále žili podle zvyklostí doby eneolitické. Hlavním zdrojem obživy byla obilná pole, dobytek byl především platidlem a znakem bohatství, většina nástrojů se ještě vyráběla z kamene a kov byl stále ještě vzácný. Noví příchozí byli evidentně bohatší (měli mnohem více dobytka), technicky vyspělejší (vlastnili bronzové zbraně) a organizovanější (pohlavár-patron měl k dispozici houf oddaných klientů). Budili nepochybně strach, ale i závist.

Od poloviny 4. tisíciletí před naším letopočtem začala na území zemědělských kultur „Staré Evropy“ expandovat svébytná kultura stepních pastevců. Označujeme ji jako kulturu jámových hrobů podle charakteristického způsobu pohřbívání: zesnulí už nejsou ukládáni v hromadných hrobech, nýbrž jednotlivě do jam vyložených dřevem nebo plochými kameny, nad nimiž je navršena mohyla (kurhan). V hrobech se nacházejí rozebrané vozy, bronzové dýky a jednoduchá keramika zdobená otisky hřebenů a šňůr. V pozdějším období se objevují luxusní předměty dovážené ze vzdálené ciziny, což svědčí o rozvíjejícím se dálkovém obchodu. Pohřby jsou doprovázeny rituálními oběťmi ovcí, koní a skotu. Ale v ostatních ohledech je kultura jámových hrobů značně různorodá. Již v raném období je patrný rozdíl mezi dvěma kulturními okruhy.  Východní se nacházel mezi Donem a Volhou, kde převažoval velmi mobilní způsob života bez stálých sídlišť  - tito lidé bydleli zřejmě ve stanech nebo jurtách, které přepravovali v krytých vozech tažených volským potahem. Západní okruh je umisťován mezi řeky Dněpr a Jižní Buh - nacházíme tam opevněná sídliště a vedle chovu dobytka se uplatňuje i pěstování obilí.

Nositelé kultury jámových hrobů expandovali ze své pravlasti v několika vlnách, které se šířily poměrně velkou rychlostí. Hledáme-li odpověď na otázku, zda šlo o invazi, nebo o pokojnou integraci s původním obyvatelstvem, nejsou výsledky archeologického bádání jednoznačné. Společnost kultury jámových hrobů byla patriarchální, silně hierarchicky uspořádaná, a její jezdecká elita nepochybně shlížela na upracované zemědělce značně svrchu. Jak upozorňuje L. H. Morgan ve svém klasickém díle „Pravěká společnost“, každý kmen považuje všechny okolní kmeny za své přirozené nepřátele; výjimku činí jen ty, se kterými byla uzavřena smlouva o míru a spolupráci. Zemědělci byli usazeni v nukleárních vesnicích, mezi nimiž ponechávali dostatek prostoru, aby se navzájem nerušili. Avšak pastevci při svém hledání nových pastvin často potřebovali projít přes cizí území, pokud možno bez zbytečných konfliktů. Stepní společnost proto vyvinula několik nových institucí, které jsou pro ni charakteristické:

• Systém patronů a klientů. O jeho vzniku byla řeč už v předešlém článku, ale tento systém se odrážel v celém myšlení společnosti. Patron byl povinen své klienty chránit a ti mu to opláceli věrností a službou. Tato smlouva stvrzená přísahou vlastně legitimizovala majetkovou nerovnost. Patron zastupoval „své lidi“ i při vyjednávání s bohy. Klientský systém mohl být rozšířen na cizí kmeny, kterým byla zaručena ochrana a zachování práv výměnou za tribut.
• „Svaté právo pohostinství“. Byl vytvořen pevný systém pravidel, který určoval, za jakých podmínek je možno bezpečně projít skrz cizí území. Praindoevropský kořen ghos-ti původně znamenal něco jako cizinec; jsou od něj odvozena slova vyjadřující nepřátelství = hostilita, ale také anglické host = hostitel, guest = host, ale také ghost = duch, původně návštěvník.
• Veřejné hostiny sponzorované bohatými patrony. Dochovaly se nám zbytky pohřebních hostin, o jejichž rozsahu si můžeme učinit představu z následujícího příkladu: v jednom kurhanu na dolní Volze bylo nalezeno 40 koňských lebek, úhledně seřazených do dvou řad. Archeologové spočítali, že pokud tito koně měli velikost dnešního koně Převalského, poskytli by celkem 8000 kg masa, tj. 4000 porcí po 2 kg. Hodování nepochybně doprovázelo i jiné slavnostní příležitosti, např. výše uvedené uzavírání mírových smluv, „politické“ sňatky a podobně. Čím větší stáda patron vlastnil, tím bohatší hostiny mohl pořádat a tím větší popularitu i moc získával.
• Chvalozpěvy. Veřejná shromáždění s hostinou byla skvělou příležitostí k propagandě, kterou zajišťovali pěvci, vyzdvihující přízeň, jíž se sponzorovi dostalo od bohů, velebící jeho statečnost, ale především štědrost. Védické, řecké, keltské i germánské zpěvy se zřejmým požitkem uvádějí seznamy bohatých darů, což na jednu stranu zavazovalo sponzora, aby dostál své pověsti, a na druhou stranu to k němu lákalo další potenciální klienty.
• Iniciační rituály mladých mužů. Během nich mladíci měli prokázat svou schopnost bojovat a přežít v divočině. Sdružovali se do bratrstev „vlků“ svázaných přísahou a vyvrcholením jejich průpravy bylo zabití nepřítele. To se dalo nejlépe uskutečnit formou loupežné výpravy na území cizího kmene, raději hodně vzdáleného, aby se zmenšilo riziko odvety. Zároveň si mladík krádeží dobytka zajistil prostředky ke koupi nevěsty.

Expanze do dolního Podunají a Karpatské kotliny probíhala jako setrvalý migrační proud, ale území nebylo osídlováno souvisle. Kurhanová pohřebiště se nacházejí ve shlucích od Dobrudže až do východního Maďarska, příchozí zřejmě zabírali nejlepší pastviny. U domácího obyvatelstva zjevně nebyli vítáni, neboť v některých opevněných výšinných sídlištích zemědělců se našlo velké množství šípů. Rozhodně však nešlo o organizovanou invazi podobnou vpádu Hunů nebo Mongolů. Společenský vývoj v té době ještě nepokročil natolik, aby někdo mohl postavit velkou armádu, která operuje jako jednotný celek anonymních vojáků pod velením generála. Kmenové války doby bronzové se spíše podobaly indiánským nájezdům na bělošské osadníky, účelem boje bylo získat individuální slávu a kořist. Předpokládaný model této migrační vlny vypadá tak, že právě tlupy mladíků na svých dobrodružných výpravách sloužily zároveň jako zvědové, kteří vytipovávali nejvhodnější místa k usazení. Opakované loupežné nájezdy mohly přimět původní obyvatelstvo k tomu, aby se vystěhovalo, jindy došlo k určitému narovnání s tím, že ze zemědělců se stali klienti příchozího patrona, který je pak chránil před další agresí. Migrační proud, který se vydal do Podunají, dal základ vzniku jazykové skupiny keltské a italické.

Na dolním Dněstru vidíme jiný model soužití. Po rozpadu velkých trypilských aglomerací se zemědělci stáhli na hranici lesů, kdežto pobřežní stepní oblast obsadili pastevci usatovské kultury Usatove. Ta byla nazvána podle obce Usatove, ležící poblíž Odesy a Černého moře. Obě kultury však zůstávaly v kontaktu, v trypilských osadách se vyráběla jednoduchá nezdobená „stepní“ keramika jako kuchyňské nádobí, kdežto v kurhanech usatovských náčelníků se nachází klasická oranžová malovaná trypilská keramika zřejmě jako luxusní pohřební dar. V samotném Usatovém se našla tři pohřebiště, která odrážejí rozdílné sociální složení. Na kurhanovém pohřebišti I leželi pouze významní muži vybavení bronzovými dýkami (nový symbol sociálního postavení), bronzovými sekerami a stříbrnými šperky, ale bez známek zranění. Na kurhanovém pohřebišti II byli pohřbeni staří muži, staré ženy, mladí muži i děti, nikdo z nich neměl u sebe bronzovou dýku, ale někteří měli na hlavě stopy po ranách sekeromlatem, možná šlo o padlé v boji a jejich příbuzné. A pak tu bylo třetí pohřebiště, s plochými hroby, kde leželo mnoho dětí, dále ženy a staří muži, beze zbraní, jen s jednoduchou nezdobenou keramikou. Toto dělení nápadně připomíná tripartitní model indoevropské společnosti podle Dumézila:

1. Patroni-kněží (český výraz „kníže“ by výborně vystihoval tuto duální mocensko-náboženskou funkci, viz oblíbený citát „kněz Oldřich u Postoloprt lovieše“ z Dalimilovy kroniky).
2. Válečníci nebo příslušníci vojenské aristokracie z řad stepních jezdců.
3. Prostý lid, možná původní tripolští zemědělci v postavení klientů.

A pak tu máme třetí model na horním toku Dněstru, v oblasti, kde už začínalo pásmo lesů. Lid vybavený trypilskou keramikou expandoval na sever a na severozápad do oblasti dosud obývané lidem nálevkovitých pohárů. Možná převzal životní styl (a jazyk) svých patronů a chtěl si získat své vlastní klienty. Existuje jev zvaný „elite recruitment“, kdy životní styl nově příchozích je natolik záviděníhodný, že každý, kdo chce ve společnosti něco znamenat, se snaží žít jako oni, vypadat jako oni, mluvit jako oni. Jazyk původního obyvatelstva se postupně stává stigmatem nižších, služebných vrstev. Vzpomeňme, v jakém postavení byla čeština vůči němčině na začátku národního obrození.

Ale na severozápad se netlačili jenom potomci trypilských zemědělců. I sem mířili potomci stepních jezdců, jak ukazují genetické studie zachovaných ostatků. Mladší synové, kterým se nechtělo žít pod patronací nejstaršího bratra, nejrůznější dobrodruzi, vyděděnci, ale také obchodníci a prospektoři, hledající nová rudná ložiska, ti všichni využívali možnosti mobility, kterou jim dali jezdečtí koně a kryté vozy, a vydávali se osazovat nová území na západě. Ženy si brali z místního obyvatelstva, jak rovněž vyplývá z genetických studií. Je otázka, zda šlo o sňatky, nebo o únosy žen. A protože to byli muži, kdo určoval společenské zákony, ale keramiku vyráběly ženy, nacházíme řadu kultur se smíšenými rysy.  Rozhodně i na severu Evropy to byla doba neklidná, neboť výšinná sídliště jsou důkladně opevňována. Pylové analýzy z Dánska dokazují, že příchozí pastevci intenzivně vypalovali rozsáhlé oblasti lesů, aby pro svá stáda získali otevřenou krajinu podobnou jejich domovské stepi. Důvodem rychlého stěhování obyvatelstva mohla být i epidemie: v této době se v lidských pozůstatcích poprvé objevuje DNA bakterie dýmějového moru. Yersinia pestis je původně zvířecí parazit, jehož přirozeným hostitelem je svišť stepní čili babak. Dnes je rozšířen od Bělarusi a Ukrajiny přes jižní Rusko a Kazachstán až do Mongolska. Jelikož jde o zvíře velikosti statného králíka, býval loven pro maso i kožešinu. Dodnes je oblíbenou pochoutkou Mongolů a občas tak dojde i k nákaze člověka. V roce 2014 došlo k jednomu případu i v Číně – muž našel uhynulého babaka a odnesl si ho domů, aby jím nakrmil svého psa, přičemž se nakazil morem. Celé město Jü-men bylo kvůli tomu dáno do karantény.

Etnicky smíšený lid, jehož dialekt se stal základem pro germánskou větev indoevropských jazyků, vytvořil nový styl – kulturu šňůrové keramiky, která se s překvapivou rychlostí rozšířila po celé východní, severní i střední Evropě a dostala se tedy záhy i na naše území.

Vznik řeckých dialektů zůstává stále záhadou. Poukazuje se na jejich vztahy k arménštině, k anatolským jazykům i k indoíránské větvi. Vypadá to, jako by jejich nositelé opakovaně cirkulovali mezi Podunajím, Balkánem, Anatolií a úpatím Kavkazu.

Postrádáte v tomto výčtu předky budoucích nositelů balto-slovanských jazyků? Ti zatím stále ještě sedí v pravlasti, údajně někde na středním Dněpru, představují „jazykové kontinuum“ a než vystoupí na scénu dějin, prodělají úzký kontakt se zástupci indo-íránské větve. To ale bude ještě nějaký ten tisíc let trvat, takže se zatím podívejme blíže na první vlnu „globalizace“, která zachvátila Evropu a přilehlé asijské oblasti na vrcholu doby bronzové.

(mas)

< Předchozí | Následující >

Odkazy:
https://www.youtube.com/watch?v=wKn05BbEMcs   přednáška K. Kristiansena o příchodu Indoevropanů do severní Evropy, angličtina, 15 min
https://www.youtube.com/watch?v=hmHXBXG7Loo  Indoevropané v severní Evropě, hraný dokument, angličtina, 10 min
https://www.youtube.com/watch?v=gkhYckPZnCE&list=PLwlvqGSlsaFDydukTFuJGylxpfA4BpWmX&index=5 Brněnský pravěk, 5. díl, V lesku bronzu, čeština, 19 min
https://cestovani.idnes.cz/nej-pochoutka-kocovniku-svist-grilovany-letlampou-fh1-/kolem-sveta.aspx?c=A080413_204525_igsvet_skr