Symon Petljura a Češi: dnes a kdysi (IV)

Život Symona Petljury skončil v Paříži 26. května 1926 následkem atentátu spáchaného Samuelem Schwarzbardem. Ten se tímto způsobem Petljurovi pomstil za zabití svých příbuzných při jednom z pogromů. Ty spolu s dalšími událostmi charakterizovaly vývoj na ukrajinském území o sedm let dříve, v roce 1919.

Situace na ukrajinském území se během tohoto roku měnila dramatičtěji než kdykoli jindy. Na jeho počátku Ukrajinci ještě ovládali Kyjev a v západní části země se úspěšně bránili Polákům a doufali ve zpětné dobytí Lvova. Před polovinou roku však ukrajinské vojenské síly musely vyklidit celou Halič a udržely už jen malou část území Ukrajinské lidové republiky zhruba v středozápadní části země. V srpnu sice následovalo ukrajinské tažení na Kyjev, skončilo však porážkou. Koncem roku se ukrajinské síly dostaly do beznadějné situace a přešly k partyzánskému způsobu boje.

Za tohoto stavu se také Ukrajinou prohnala vlna protižidovských pogromů. Jak je patrné, jednalo se tehdy o zemi rozdělenou do řady zón ovládaných různými politickými silami. Části země ovládali jednak bolševici, jednak vojska tzv. bílých Rusů, ale také Poláci, Rumuni a v prostoru Uherské či Podkarpatské Rusi i Čechoslováci. V části východní Ukrajiny se prosadili stoupenci anarchismu reprezentovaného Nestorem Machnem. Petljura, střídající se ukrajinské vládní kabinety i vojenské jednotky ovládali jen část území, jehož rozsah se neustále měnil. Zcela přesné je konstatování tehdejšího tisku, že Petljura nebyl normálním suverénem organizovaného státu, žijícího v klidných, normálních poměrech.

Juscenko u Petljurova hrobu
Bývalý ukrajinský prezident V. Juščenko u pařížského hrobu Symona Petljury.

Bez ohledu na uvedené skutečnosti se postupně šířil a dodnes přežívá názor, že území ovládané Petljurovými vojsky bylo dějištěm pogromů častěji, než jiné části této země. Odtud byla odvozována morální odpovědnost Petljury coby nejvyššího představitele státu. Odůvodněnost motivu atentátu, který uvedl jeho původce hned po činu, zůstává dodnes objektem diskuse a sporů. Byla pak v roce 1927 posuzována v procesu, při kterém byl souzen Schwarzbardův čin. Porotci se po vyslechnutí svědectví obou stran rozhodli odmítnout jeho vinu, byl propuštěn z vazby a žil pak ještě dalších dvanáct let. Diskuse o problematice pogromů však přežívala a stala se vlastně nejdůležitějším nebo přímo jediným měřítkem, kterým se dodnes poměřuje Petljurův život jako celek.

Obviňování Petljury nebo naopak snaha prokázat jeho nevinu se střetávají s malými přestávkami už plných devadesát let. Do těchto sporů byli od počátku zataženi i Češi, jejichž posuzování událostí bylo nesnadné. Počet Čechů, přítomných v roce 1919 na území Ukrajiny, totiž výrazně poklesl. Legionáři už v uvedenou dobu pobývali ve značně vzdálených, východních oblastech bývalé ruské říše. Značný význam by mělo svědectví volyňských Čechů, kteří žili v jedné z oblastí zasažených pogromy. Česká veřejnost však byla konfrontována spíše s údaji z druhé či třetí ruky, na jejichž základě si musela vytvářet konkrétnější představu o událostech.

Názory se od počátku diametrálně rozdělily. Nepřekvapí, že např. komunistické Rudé právo podpořilo názor o Petljurově antisemitismu s odvoláním na svědectví některých osob z ukrajinského prostředí. Oproti tomu českožidovský deník Tribuna, který tu byl minule připomenut s upozorněním na podíl Ferdinanda Peroutky, napsal, že Petljura nebyl antisemitou a neměl přímé viny na pogromech. Také zde najdeme odkaz na ukrajinské informátory...

Za této situace zasluhuje pozornosti názor českého legionáře, který poznal ukrajinské poměry v době těsně předcházející roku 1919. Dr. Vincenc Charvát, publicista a překladatel, zhodnotil v respektovaném měsíčníku Slovanský přehled Petljurovu smrt takto: “Umírá rukou vražednou z důvodů a motivů, pro které stejně může býti usmrcen velitel rudé jízdy Buděnyj (!) jako Wrangel, Děnikin nebo Kornilov (tedy představitelé bílých sil – pozn. aut.). Neboť pogromy na Židy pořádala tehdy bílá i rudá vojska a často i proti vůli a rozkazům svých velitelů. A o Petljurovi je známo, že protižidovské výstřelky svých vojsk potíral rozhodně a energicky.

Charvát dostal později možnost napsat o Petljurovi hutný souhrn pro Ottův slovník naučný nové doby. I tam opakoval, že ukrajinský předák byl z iniciování pogromů obviňován neprávem. Také ukrajinští emigranti, žijící v Čechách, kteří měli možnost poznat Petljuru lépe než kterýkoli Čech, se snažili očistit Petljurovu čest. Profesor ukrajinské univerzity, historik Oleksander Šulhyn, chtěl oslovit v roce 1927 přímo prezidenta Masaryka a doručit mu memoriál s doklady o Petljurově nevině. Dostal se však na audienci jen k prezidentovu kancléři Přemyslu Šámalovi a Masaryk jeho memoriál nejspíše vůbec nečetl.

Jak je patrné, hodnocení téměř sto let dávných událostí je velmi složitou věcí. Cílem tohoto materiálu nebylo vyložit tento problém podrobně. Je třeba znát i Petljurův vztah k civilnímu židovskému obyvatelstvu, které se nacházelo na jím kontrolovaném území, ale i k Židům, bojujícím v řadách Rudé armády nebo činným v komunistické straně. Pomoci mohou Petljurovy vlastní texty, které se této problematiky týkají. Do češtiny tyto prameny zatím přeloženy nebyly, mohu však slíbit, že některé se na našich stránkách časem objeví.

(boz)

Rubriky