Nejen noční život v Oděse

Kdyby byla Oděsa opravdu živoucí bytost, asi bych o ní řekl, že je to především dáma. Mladá, poněkud sebevědomá, dost rozmarná, krapet poťouchlá a maličko zlomyslná koketka, která dokáže své návštěvníky podmanit, smát se, milovat, zlobit se, ale stejně dobře i odpouštět. Ráda se předvádí, ještě raději je obdivována. Své milované něžně hýčká, k nepřátelům umí být jízlivá. Zbožňuje život, miluje radost, volnost a krásu. Chce být krásná a chce, aby ji lidé krásnou viděli.

Vyhlášený je i oděský humor. Není čistě židovský, byť jeho kořeny jsou v židovství pevně zasazeny. Je inteligentní, suchý, stručný a většinou ze života. Nedá mi, abych pár vtipů přece jenom neuvedl.

„Jašo, nevíte, proč si Víťa koupil toho psa?“
„No, nejspíš proto, aby mohl doma aspoň někomu říct: ‘Zavři hubu a neštěkej!’“

„Představ si to! Sára si dala do novin inzerát: ‘Zralá a temperamentní žena je připravena vnést teplo a světlo do tvého života.’”
“A dostala hodně nabídek?”
“Jenom jednu. Od místní elektrárny.“

„Abrame, jak se máš?“
„Sáro, co je to za otázku? Copak už nežijeme ve stejném státě?“

Oděsa historicky měla, aspoň si myslím, velmi dobré výchozí postavení. Především, ať už za carského či komunistického režimu, ležela jaksi trochu bokem od řídících a mocenských center, a nebyla tudíž tak na ráně. Svůj vývoj, ať už urbanistický, ekonomický, společenský nebo kulturní si tak mohla do značné míry řídit ve vlastní režii. Obrovským štěstím bylo, že na úplném počátku stáli schopní a inteligentní lidé s poměrně jasnou představou, jaké město chtějí vybudovat. Nedá se zapřít ani podíl Židů či prostě jen židovské mentality dělat věci s rozmyslem, důsledně, a přitom bez přílišného humbuku a okázalých gest. Přítomnost moře, ať už vliv přístavu a čilé komunikace s celým světem nebo různorodé možnosti odpočinku u moře a na březích limanů, které lákaly a pořád lákají obrovské množství turistů, zase zformovaly Oděsu do podoby moderního a soudobého přímořského letoviska. Osvobození od sovětské, bohužel nikoli zcela od ruské, nadvlády, ale o tom příště, umožnilo výstavbu infrastruktury významně urychlit a rozšířit. Rychle rostou, bohužel i tam, kde by neměly, moderní resorty středomořského typu. Město, a nejenom v centru, je plné restaurací a zahrádek, kaváren a barů. Bohužel podobně jako u nás původní ukrajinskou kuchyni vytlačily pizzerie, kebaby, chicken pointy a další úděsy „moderního tzv. západního“ stravování. Kdo si chce dát dobrý ukrajinský boršč nebo vareniky, dost se nahledá. Kromě místních piv, po Ukrajině se vyrojilo množství malých a středních pivovarů, jsou k dispozici obvyklá západní piva evropsko-unijní chuti. Raději nebudu jmenovat. Oděský pivovar, vystavěný v sedmdesátých létech minulého století českými odborníky, který vařil na tamní poměry docela slušnou dvanáctku s názvem „Odeske osoblive“, už je dávnou minulostí. V supermarketech se dá koupit i několik druhů českých piv. Samozřejmě láhvových.

Oproti dobám mých studií výrazně narostl noční život. Centrum města, hlavní ulice Deribasovskaja, něco jako Václavák v Praze, a přilehlý městský park byly zcela uzavřeny pro dopravu a tvoří jeden veliký komplex restaurací, zábavy a zeleně. Hrají zde pouliční muzikanti, v altánu v městském sadě vystupují nejrůznější rockové kapely. Čím později večer, tím víc je tu lidí, ani přes týden množství návštěvníků neklesá. Seděli jsme ve čtvrtek v jednu hodinu v noci v jednom z barů v ulici přiléhající k Deribasovské, popíjeli a klábosili. Všude lidí jako máku, podotýkám v jednu v noci. Nedalo mi se nezeptat, zda jsou to všechno turisté. Nikoli, zněla odpověď, chodí se sem bavit spousta místních. Napadlo mne, že kdyby noční život tak kypěl před čtyřiceti léty, možná bych s dostudováním měl jisté potíže.

V Oděse je i množství památek a pamětihodností. Asi by si zasloužily samostatnou kapitolu, ale už jsem jednou psal, že nechci fušovat do řemesla turistickým průvodcům a příručkám. Zmíním se ale o jedné s více než pohnutým osudem, luteránském kostelu sv. Pavla, nazývaném Kircha. V roce 1827 architekt Francesco Boffo vystavěl na žádost německého společenství v Oděse kostel v neoklasicistickém stylu. Úspěšně sloužil až do konce 19. století, kdy němečtí farníci usoudili, že budovu poněkud ohlodal zub času a že by zasloužila zásadně opravit. A vůbec, že nejlepší by bylo postavit kostel nový. Původní budovu rozebrali a na jejím místě postavili podle projektu oděského Němce Germana Ševrembrandta nový kostel, schopný pojmout až tisícovku lidí. Byl vysvěcen v roce 1897, ale němečtí farníci jej dlouho nenavštěvovali. Po tzv. říjnové komunistické revoluci byl vykraden a za tvrdého stalinského teroru v třicátých létech byla většina duchovních režimem zavražděna. Kostel byl nakonec v roce 1938 zcela uzavřen.

Mezi zavražděnými byl například i hudebník Teofil Richtěr, vynikající varhaník, otec známého geniálního pianisty Svjatoslava Richtěra. Kromě vlastního kostela byly všechny církevní budovy včetně přilehlého pastorského domu zbourány. Ač je to k nevíře, budova kostela přežila v celkem dobrém stavu až do sedmdesátých let minulého století a v roce 1975 se vedení města rozhodlo ji opravit. Práce zadali stavební organizaci, která však peníze, což v tehdejším Sovětském svazu nebylo nic neobvyklého, během jediného roku zcela prošustrovala. Aby se vyhnula trestnímu stíhání, budovu v květnu 1976 podpálila. Na ten požár se pamatuji. Hasiči sice přijeli prakticky okamžitě, ale nebylo čím hasit, nikde poblízku nebyl fungující hydrant. Vodu bylo třeba vozit v cisternách. Ohořelé kamenné trosky stály na místě bývalého kostela další tři desítky let. V osmdesátých létech sice došlo k pokusu získat peníze na opravu pomocí sbírky, do níž přispěli jak věřící a mnozí Oděsité, tak i řada umělců, avšak získané prostředky stačily pouze na instalaci kovového rámu, který držel rozpadající se zdi kostela pohromadě. Kircha byla kompletně restaurována až v roce 2010 výlučně za peníze poskytnuté Německem. Dnes se zde konají třeba velmi oblíbené varhanní koncerty.

Příště něco málo o lidech a politice.

(jer)