Oděsa aneb hledání minulého času - Prolog

Prolog

Psal se rok 1972 a já měl před maturitou. Muselo to být někdy na přelomu dubna a května, přesně si to už nepamatuji, když mi poštou přišel úhledný úřední dopis z ČVUT v Praze. Přijímací zkoušky na vysokou školu se tenkrát dělaly dřív, než člověk odmaturoval, a mnozí z nás tak přicházeli skládat ústní maturitu s uklidňujícím vědomím, že dveře na vysokou už mají otevřené. V dopise stálo, že na školu jsem byl přijat, nicméně, a tu formulaci si pamatuji dodnes, mnou preferovaný obor sdělovací technika je plně obsazen absolventy průmyslových škol a já byl tudíž zařazen do studia nového perspektivního oboru mikroelektronika. Od malička jsem stavěl rádia, spravoval babičkám po vsi televize, když přestaly ukazovat seriály Jaroslava Dietla, a dokonce jsme si s tátou jednu televizi postavili sami. Vlastně to byl otec, kdo mne přivedl k radiotechnice. Když ho v polovině padesátých let z politických důvodů vyhodili z továrny na mýdla a jedlé tuky, co se jmenovala jako vesmír, a kde pracoval coby technolog, nastoupil, sám inženýr chemik, jako opravář v rádio-televizní opravně. Často říkával, že asi jediným doporučením mu byl titul, protože vedoucí opravny se později neustále holedbal tím, že ve svém pracovním kolektivu zaměstnává inženýra. S brašnou na nosiči kola plnou náhradních dílů jezdil po okolí a vyměňoval v Mánesech, Athosech, Akvarelech a dalších televizních přijímačích té doby pojistky, odpory, kondenzátory a elektronky. A já tak už v pěti letech věděl, co jsou to vychylovací cívky, co je iontová past nebo vysokonapěťové trafo, že pentoda má tři mřížky, zatímco trioda jen jednu a dioda žádnou. Mým snem bylo vymyslet velikou třírozměrnou barevnou televizi, na kterou by se mohli dívat všichni jako v divadle. Studium mikroelektroniky se týkalo především technologií integrovaných obvodů a nijak zvlášť mě nelákalo.

Za několik dnů se u nás ve škole, jak říkával táta jako na potvoru, objevil agitační pracovník z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Čtvrťákům povinně shromážděným ve školní aule, zčásti sedícím, zčásti stojícím a z části visícím na žebřinách či jiném cvičebním nářadí, neb aula sloužila i jako tělocvična, přednesl plamennou přednášku o tom, jak naše socialistické zřízení dbá na výchovu a vzdělávání socialistických kádrů, a proto nabízí možnost absolvovat vysokoškolské studium v zahraničí. Zahraničím se tehdy samozřejmě myslely státy RVHP. Především Sovětský svaz, pak Německá demokratická republika, Polská lidová republika, Bulharsko, jehož oficiální socialistický název si už nepamatuji, a možná i Maďarsko, ale to nevím jistě. Na můj dotaz, zda se v zahraničí dá studovat i radiotechnika, odpověděl bez rozmýšlení, že samozřejmě. Možná ne přesně tušil, co to radiotechnika je. Ta nabídka mne zaujala. Později se sice zjistilo, že radiotechniku, sice v několika různých specializacích, je možné studovat pouze v Sovětském svazu, navíc specializace není předem známa, neboť rozdělování zahraničních studentů si přímo řídí sovětské ministerstvo vysšego obrazovaija, které je nastrká tam, kde má zrovna volno. S trochu naivním pocitem, že vždycky můžu couvnout, a s rizikem, že když couvnu, mohu se octnout na indexu osob pohrdajících výdobytky socialismu, což by se nutně odrazilo i na mém budoucím kádrovém profilu, jsem se přihlásil. Vykonal jsem přijímací zkoušky, jejichž součástí naštěstí nebyl vědecký komunismus ani marxismus-leninismus. Po matematice a fyzice následoval pouze dotaz, proč chci jít studovat do zahraničí. Odpověděl jsem popravdě, že v rodné zemi jsem byl přijat na obor, který se nelíbí, a taky, rovněž popravdě, že jsem zvědavý, a proč, když už naši dědečkové chodili do světa na zkušenou, bych to neučinil taky. Zanedlouho mi přišlo vyrozumění, že jsem byl ke studiu v Sovětském svazu na obor radiotechnika přijat. Před tím ale musím ještě absolvovat měsíční soustředění spojené s intenzívní výukou ruského jazyka.

Soustředění, jehož cílem bylo naučit nás z ruštiny to, co socialistické školství nedokázalo za osm let, ruština se učila od páté třídy, ne-li od čtvrté, už se nepamatuji, se konalo na Slovensku v Nitře. Nádhernému městu v údolí stejnojmenné řeky vévodí do dáli svítící zámek a na svazích Zoboru, jednoho z nejjižnějších vrcholů Tribečského pohoří, zraje víno. Intenzívní výuka ruštiny nás příliš nezasáhla, nebylo co, stejně se většina z nás opravdu naučila rusky až na místě, zato chuť Zoborského červeného a Zoborské perly mám na jazyku dosud. Soustředění předčasně ukončila velká bouřka, s níž projektant hypermoderní budovy Vysokej školy poľnohospodárskej, kde se celá akce odehrávala, evidentně nepočítal. Jinak by jen těžko na úpatí Zoboru vyprojektoval budovu ve tvaru písmene U obrácenou ústím ke svahu. Proudy vody valící se ze svahů písmeno záhy naplnily do výše třetího patra. Duchapřítomně jsme pravda otevřeli jak okna směrem ke svahu, tak i vnější okna vedoucí do údolí, takže kalná voda, bláto a nejrůznější sajrajt, který s sebou nesla, mohly budovou protéct. Jinak by ji nejspíš průtrž vzala s sebou celou. Evakuovali nás okamžitě, posadili na vlaky a autobusy a odexpedovali domů.

Do Sovětského svazu jsme odlétali na samém konci srpna. Tři velká čtyřmotorová proudová dopravní letadla IL 62, která pobrala asi sto šedesát cestujících každé, nás vysadila v Moskvě. Povídalo se, že za nimi se prý coural ještě jeden Iljušin 18, který vezl zavazadla. Nevím, co je na tom pravdy, faktem ale je, že některé ze studentek s sebou měly i tři velké kufry, které nebyly schopny samy unést. V Moskvě nás ubytovali na nějakých studentských kolejích, rozdali nám kapesné, které jsme promptně projedli a propili, a ponechali nás svému osudu s tím, že se každý den v určitou hodinu máme všichni hlásit na ve vestibulu koleje, kde nám pokaždé bude sdělen další náš osud. Náš čas přišel v sobotu, 2. září. Kolem třetí ráno nás, asi padesát lidí, možná víc, možná míň, odvezli na moskevské letiště Vnukovo a posadili do TU 104. Brzo ráno, za svítání, jsme přistáli na letišti v Oděse. Nádherné ráno, vanul klidný větřík, ve vzduchu bylo cítit něco, co jsem doposud neznal. Moře, u něhož mi bylo souzeno strávit dalších skoro deset let. A nikdo tam na nás nečekal.

(jer)