Pochmurná Malanka v Kyjevě a Lvově v r. 1972
Vánoční a novoroční svátky připadají ve východním křesťanském ritu na počátek ledna: Śtědrý den se slaví 6. 1., po týdnu pak Silvestr (pod jménem Malanka nebo Melanka). Sovětský režim přenesl pracovní volno z Vánoc na první den v roce a vnímal tradiční oslavy kriticky, zvláště v případě koledování v ulicích měst. Ukrajinská opozice naopak pečovala o udržení této tradice a nezpronevěřila se tomu ani na přelomu let 1971 a 1972.
Ukrajinské opoziční hnutí se rozvíjelo s různou intenzitou a různými formami po celá šedesátá léta 20. století. Nazývat však v ukrajinském prostředí toto období pojmem „zlatá šedesátá“, který nabyl v českém prostředí značné obliby, nelze. Rozsah liberalizace v kulturní a vědecké oblasti byl v SSSR daleko menší a ozdravující tendence, které se pokoušely uchytit na půdě příznivější než za stalinismu, prorůstaly neintelektuálními společenskými vrstvami méně výrazně.
V Čechách a na Moravě se o disentu v 60. letech vlastně nedá mluvit, protože prostor pro prokazování nového myšlení a metod v umění i vědě byl nesrovnatelně rozsáhlejší a do r. 1967 se střídavě rozšiřoval nebo zužoval. Pro masové rozšíření samizdatu vlastně nebyl důvod. V Ukrajině byl rozsah cenzurních omezení a ideologického tlaku daleko větší a strojopisné přepisování materiálů v rámci samizdatu (ukrajinsky samvydav) se staly od určitého okamžiku nezbytností. Zároveň však aktivity vznikajícího disentu nacházely ohlas v poměrně malé části ukrajinské společnosti, ideologicky daleko výrazněji zpracované tehdejší propagandou. Projevilo se to ostatně v r. 1968, kdy část veřejnosti nepochybně podporovala rozhodnutí o intervenci do Československa.
Právě konec Pražského jara byl v SSSR (i na Ukrajině) chápán jako předznamenání toho, že nastane zpřísnění postupu proti opozici a začne utahování smyčky. Za této situace trochu překvapí, že rozhodující represivní akce byly v Ukrajině realizovány až o tři roky později, na samém počátku r. 1972. Akce se připravovala na úrovni státní policie od léta r. 1971 a jejím působivým preludiem se stalo zadržení 19-letého ukrajinského studenta lovaňské univerzity v Belgii, Jaroslava Doboše, ve vlaku na lince Moskva–Praha. Stalo se to v Čopu, před přejezdem sovětsko-československé hranice.
Doboš skrytě převážel svitky filmu s politicky „vysoce nebezpečným“ Slovníkem ukrajinských rýmů politického vězně Svjatoslava Karavanského a dvě fotografie příslušníků disentu. Zatčený student nebyl psychicky připraven na vyšetřování a propadl obavám o svůj osud. Vypovídal tedy o setkáních s představiteli disentu, která během své návštěvy uskutečnil, a poté se na tiskové konferenci kál. Po splnění této povinnosti byl propuštěn. Státní bezpečnost měla nyní argument, který jí umožnil krátce poté rozjet připravenou akci. O zatčení Doboše byla uveřejněna krátká zpráva 15. 1. 1972, kdy už byla první vlna zatýkání u konce.
V Kyjevě a Lvově bylo zatýkání představitelů opozice uskutečněno ve dnech 12.–15. ledna 1972, tedy těsně před oslavami „starého nového roku“. V Kyjevě bylo vzato do vazby jedenáct osob, ve Lvově osm. Někteří činitelé disentu byli zatčeni a poté souzeni už podruhé, poměrně krátkou dobu po svém propuštění, např. Vjačeslav Čornovil. Na svobodě tak před druhým zatčením strávili jen několik let.
V dalších měsících represivní akce pokračovala a zatčeni byli další spoluúčastníci a sympatizanti disentu v různých lokalitách – počet zadržených tak dostoupil téměř devadesáti. Dnes se usuzuje, že zatýkací akce byla rozložena v čase, aby sympatizanti disentu propadli ještě výrazněji obavám či panice. Navíc byly rozšiřovány pověsti, že se tímto způsobem úřadům podařilo rozkrýt špionážní organizaci, jejíž členové sbírali informace, které prý byly předmětem státního tajemství. Tyto pověsti měly paralyzovat jakoukoli snahu o vystoupení jiných občanů na obranu zadržených a tohoto cíle se podařilo dosáhnout.
Vyšetřování zadržených trvalo po většinu roku 1972, část soudních jednání přišla na řadu až v roce následujícím. Zadržení byli obviněni z antisovětské agitace a propagandy, za které byl stanoven trest až deseti let vězení a následně pěti let vyhnanství. Přestože tresty tohoto typu byly uplatněny jen ve dvou případech, rozsudky byly celkově přísnější než v druhé polovině šedesátých let, kdy dosáhly výše maximálně šesti let vězení.
Na řadu poté přišly čistky v odborných ústavech ukrajinské akademie věd a univerzit, řadě spisovatelů a vědců byla zakázána publikační činnost a jejich knihy opustily police veřejných knihoven. Tato praxe postihla velký počet lidí, kteří sice zatčeni a souzeni nebyli, ztratili však možnost plnohodnotně pracovat ve svých oborech. Ohlas kyjevských a lvovských událostí se nakonec dotknul i Ukrajinců v Československu a Polsku, ale to už by byla jiná kapitola.
Hlavní část opoziční ukrajinské inteligence, která tvořila jádro disentu, byla popsaným děním paralyzována a první etapa ukrajinského hnutí odporu tak skončila. Nicméně už na konci r. 1976 vznikla v Kyjevě Ukrajinská helsinská skupina, která se pokusila v protirežimních akcích pokračovat, jak jsme o tom psali na počátku roku.
(boz)