Variantní ukrajinské dějiny z perspektivy „předměstí Donecka“

Oleksij Čupa: Bomži Donbasu (Homo profugos /!/) – vyhnanci bez domova

Každá kniha, která vyšla krátce před odtržením části Donbasu a rusko-ukrajinským konfliktem, by dnes měla být čtena se znalostí dalšího vývoje regionu, který si spisovatelé ani nikdo další nedokázali představit. Platí to i o novele ukrajinsky píšícího prozaika z Donbasu o neobvyklém dobrodružství skupinky místních bezdomovců.

Čupa pochází z Makijivky, jakéhosi předměstí Donecka, které má ovšem více než 350 000 obyvatel a kupodivu nebylo za socialismu přejmenováno podle žádného domácího či jinonárodního komunistického činitele. Autor začal tisknout své ukrajinsky psané práce ještě jako tovární strojník s vysokoškolským vzděláním, brzy po začátku konfliktu však musel odjet do západoukrajinského Lvova. Jeho nevelká knížka psaná ještě v Makijivce je kombinací dvou žánrů – prvotní, sociálně-popisný, je střídán v druhé polovině díla žánrem historicko-fantastickým. Autorem přidaný latinský podtitul, který měl knihu ozvláštnit, není z mluvnického hlediska správný. Snad i toto patří k zobrazení Donbasu, kde se latina na rozdíl od mnoha jiných jazyků nikdy neuplatnila.

Obě části jsou nesporně zajímavé, jsou však sešity dost horkou jehlou a drží pohromadě jen s velkým úsilím. Přesto si lze odnést z knihy užitečné poučení. Nejprve jsme konfrontováni se zájmovou skupinkou čtyř místních bomžů, tedy bezdomovců, pro které má ukrajinština i půvabné označení „bezchatčenky“. Jejich život však není půvabný ani trochu, jak lze snadno pochopit. Tito příslušníci deklasované vrstvy hovoří mezi sebou a občas i s jinými lidmi v téměř úplně ruskojazyčném městě ukrajinsky, což působí poněkud kuriózně, ale vyloučeno to snad není.

Autor se na základě detailní znalosti poměrů pokouší stručně charakterizovat Donbas jako celek i Makijivku, sahající svou regionální i městskou tradicí jen do konce 19. století. Autor mluví o těžce pracujících lidech, mezi nimiž nejsou ceněny rozum, zkušenost a osvěta, ale hrubá fyzická síla a rozhodnost. Tito lidé nedisponují národností v našem, tradičním chápání tohoto slova. Důležitější zde byla příslušnost ke konkrétní profesi než k některému národnímu společenství.

Ve městě lze dodnes spatřit vedle sebe pomník Lenina a nově vybudovaný pravoslavný chrám, oba tyto „záchranné kruhy“ však asi příliš nepomáhají: „Totální, vše pohlcující a všude viditelná (vsevyďuča) deprese nepouští obyvatele takovýchto měst ze svého objetí ve dne ani v noci, v kteroukoli dobu. V zimě ovlivňuje myšlení tak výrazně, že trhy, autobusy, nádraží, bordely a dělnické nálevny (rozlyvajky) se stávají zásobárnou neuvěřitelného množství potencionálních sebevrahů.“ (s. 43–44).

Zaujme autorův popis makijivského sídliště neoficiálně označovaného slovem Bender, protože tam bydlili lidé ze západní Ukrajiny udržující si svůj jazyk a označovaní za banderovce. K zdařilým místům knihy patří i rozhovor dvou lidí z naší skupiny s jinými místními bezdomovci hovořícími rusky. Dvojice, která vlezla do cizího rajónu, na to mohla šeredně doplatit. Když se však hlavní hrdina vydával za „bomže“ ze západní Ukrajiny, získal tím kupodivu, byť spíše šťastnou náhodou, respekt, a to byla cesta k záchraně.

Krátký výsek z běžného života čtveřice bezdomovců, kteří našli útulek v opuštěné továrně, je náhle přerušen setkáním s podivným starcem a historickým rukopisem, který schraňuje. Druhá polovina práce je tak tvořena místy poněkud úmorným předčítáním z letopisu, který zachoval svědectví o několikasetleté historii městského státu Ukrajna, jehož zaniklé zbytky se skrývají právě pod továrnou. Čupa si tu pohrál s alternativním výkladem segmentu ukrajinské historie v době mezi 9. a 16. stoletím, který je vsazen do prostředí „bezhistorického“ Donbasu. Zůstává otázkou, co autor tímto pokusem, který je na předchozí text naroubován poněkud anorganicky, chtěl naznačit. V posledních větách knihy se ale náhle dozvídáme, že vše bylo stejně úplně jinak.

V knize vykreslené stíny donbaské reality, připomínající i líčení knihy D. Kazanského o nelegální těžbě uhlí, jako by ospravedlňovaly volání místních separatistů po odtržení od Ukrajiny a připojení regionu k Rusku. Ukázalo se však, že separatistické republiky nejsou schopny zajistit většině obyvatel regionu lepší existenci – naopak ještě zvýraznily jeho depresivní charakter.

Čupa, O. (2014): Bomži Donbasu (Homo profugos /!/). Brustury, Dyskursus. Stran 147 (1). /ISBN 978-966-93378-7-8/

(boz)