S válkou na Ukrajině si mnohem víc uvědomujeme význam Evropské unie

Obsáhlý rozhovor s poslankyní Evropského parlamentu ing. Michaelou Šojdrovou nejen o tom, jak se v její práci v Evropském parlamentu odráží téma Ukrajiny a ruské agrese na Ukrajině.

Nabízíme stručný souhrn obsahu rozhovoru, celý rozhovor si pak můžete poslechnout ze zvukového záznamu.

Vstup Ukrajiny do Evropské unie: je to podpora v boji nebo přirozený vývoj?

S ruskou agresí se změnil charakter vztahu Ukrajiny s Evropskou unií. Miliony uprchlíků, z nichž mnozí jsou děti, které navštěvují naše školy, nám ukázaly už v prvním roce války, jak je pro Ukrajinu integrace do Evropské unie životně důležitá, ale také, že se Ukrajina de facto již stala součástí Evropské unie.

Ukrajina se de facto již stala součástí Evropské unie

Ukrajina do Evropské unie nepochybně patří. Je s námi spojena kulturně i historicky. Perspektiva členství je pro Ukrajinu obrovskou podporou v obtížné situaci, ve které se ocitla. A skutečností je, že Ukrajina i přes válku usilovně pokračuje v reformách.

Česko je příkladem dobré praxe v integraci ukrajinských dětí

Ruská agrese na Ukrajinu přivedla do Česka statisíce nových občanů z Ukrajiny a mezi nimi i desítky tisíc dětí. Pro Ukrajince je vzdělání nesmírně důležité. Jen v tomto školním roce do škol v České republice nastoupilo zhruba 40 000 ukrajinských dětí. Vezmeme-li v úvahu, že v České republice nastupuje do první třídy zhruba 90 000 dětí, je to bezmála polovina celého ročníku. Ve výboru pro kulturu a vzdělávání, CULT, jsme od počátku monitorovali celkový stav, a hlavně žádali komisi, aby pomáhala členským státům v integraci. Česká republika se přitom stala příkladem dobré praxe pro ostatní země EU. Měla pro školy své manuály jak ukrajinské děti integrovat už v červnu 2022, vlastně ještě před zahájením našeho předsednictví. Během předsednictví přijel do Evropského parlamentu na mé pozvání pan náměstek ministra školství Václav Velčovský. Moji kolegové ve výboru CULT chtěli vědět, jak to v České republice děláme. Pan náměstek prezentoval české postupy,  čísla a metodiky. Byla jsem ráda, že můžeme ukázat, že něco děláme opravdu dobře. A musím říct, že všichni včetně naší předsedkyně výboru německé europoslankyně Sabiny Verheyen, si ho zapamatovali a ptali se, kdy přijede zase prezentovat a jak jsme pokročili. Měla jsem z toho velikou radost.

Osobní zkušenosti z ukrajinské války a s ukrajinskými dětmi

Navštívila jsem loni západní Ukrajinu. Byla jsem v dětských domovech, setkala jsem se starosty, místními zastupiteli, pečovateli dětí. Obdivovala jsem sociální práci charit. Dozvěděla jsem se například, že mimo mnoho jiných věcí by jim pomohly prázdninové pobyty pro děti. Žádali nás o to třeba starostové, kteří mají problém s péčí o přesídlené děti a rodiny z východní Ukrajiny. Děti  by si potřebují odpočinout od stresu, který zažívají. Letos v o prázdninách jsem takový tábor zorganizovala ve spolupráci s Arcidiecézní charitou v Olomouci. S dětmi jsme byli týden v Kroměříži, týden v Olomouci a týden v Beskydech. Pro děti z Ukrajiny to byla obrovská vzpruha. A musím říct, že to byl zážitek i pro nás, pro všechny organizátory a dodnes na těch dvacet dětí z dětského domova všichni vzpomínáme. Nebyli jsme sami a podobné akce dělali i jinde.

Evropská unie podporuje ukrajinské děti a studenty

Výbor pro vzdělávání a kulturu, jehož jsem místopředsedkyní, odpovídá za programy: Erasmus+, Evropský sbor solidarity a Kreativní Evropa. Ukrajinští studenti a děti se mohou zapojit do aktivit a projektů v rámci těchto programů. Jako zpravodajka Evropského sboru solidarity, který má rozpočet přibližně 1,5 miliardy EUR, jsem se podílela na podpoře organizací, které se věnují integraci a volnočasovým aktivitám ukrajinských dětí v České republice. Máme s tím bohaté zkušenosti a dostáváme pozitivní zpětnou vazbu od center volného času, mateřských center nebo škol, které využívají tyto prostředky. V rámci programu Erasmus+ jsme se také snažili řešit problém s ukrajinskými studenty, kteří chtějí studovat v zemích Evropské unie, ale nemohou kvůli své vojenské povinnosti. S touto situací jsme seznámeni a respektujeme ji, ale nemůžeme ji ovlivnit. Naše role je podporovat Ukrajinu, aby ukončila válku co nejdříve a umožnila studentům svobodně cestovat.

Proč vlastně ukrajinský jazykový zákon řeší i Evropská unie?

Ve výboru CULT jsme se zabývali jazykovým zákonem na Ukrajině, který je velmi citlivou záležitostí. Zákon jsme projednávali krátce po anexi Krymu. Ukrajina si totiž v roce 2015 zařadila do svého školského zákona povinnost vyučovat ukrajinštinu ve všech školách a na celém území. To vyvolalo odpor zejména u Maďarů. Maďarsko nám totiž často komplikuje mnohé záležitosti. Na Ukrajině žije početná maďarská menšina a Maďaři byli velmi rozhořčeni z toho, že maďarština přestala být hlavním vyučovacím jazykem na jejich školách. V té době přijela do Evropského parlamentu Lilija Hrynevyč, ministryně školství Ukrajiny, aby zákon obhajovala, a já jsem ji podpořila proti maďarské kritice a společně se nám podařilo zákon obhájit. Kromě Maďarů všichni chápali, že Ukrajina chce obnovit svoji integritu, proto každý občan se musí jako svůj první jazyk učit úřední jazyk, tedy ukrajinštinu. Samozřejmě to byl především problém pro rusky mluvící občany, ale i pro další menšiny, které do té doby měly ukrajinštinu až na druhém místě. Nyní se ale zdá, že kvůli maďarskému tlaku budou muset Ukrajinci udělat nějaké ústupky, ale věřím, že si svůj úřední jazyk obhájí, vždyť na to mají právo. 

K účasti ruských a běloruských sportovců na olympiádě v Paříži

Na začátku roku 2023 Evropský parlament v rámci svého usnesení k situaci na Ukrajině upozorňoval Mezinárodní olympijský výbor na problém účasti ruských a běloruských sportovců na olympiádě v Paříži. Následně mne navštívili zástupci běloruských a ukrajinských sportovců. Byla mezi nimi i Olga Saladukha, olympijská vítězka v trojskoku. Přijeli s cílem požádat o pomoc, protože se také obávali, že MOV nereaguje dostatečně razantně. Nežádali zákaz pro všechny, což mě překvapilo. Ale navrhovali, aby se mohli zúčastnit jen ti sportovci, kteří se veřejně distancují od ruské agrese, a to jak ruští, tak běloruští. Tehdy jsem se ptala, znáte takové sportovce? Ano, znali, ale velmi málo.

Účast Rusů a Bělorusů na Olympiádě by měla by být jasně podmíněna – jen těm, kteří by se jasně distancovali písemným prohlášením

Bylo velmi důležité, že Český olympijský výbor přijal své usnesení a doporučení vůči MOV. Velmi podstatná byla také návštěva Michaela Žantovského v Evropském parlamentu, který jako předseda etické komise při ČOV, představil diplomatické, ale jednoznačné stanovisko k podmíněné účasti běloruských a ruských sportovců. V Evropském parlamentu se tak vytvořila ad hoc koalice 39 poslanců, napříč politickým spektrem a zeměmi, proti účasti běloruských a ruských sportovců na letních olympijských hrách. A jsme stále aktivní. Ještě před prázdninami jsme napsali dopis předsedovi Olympijského výboru Bachovi, že by se měla zakázat účast Rusů a Bělorusů a povolit jen těm, kteří by se jasně distancovali písemným prohlášením. Jen ti, kteří by podepsali, že agresi odsuzují. Dostali jsme odpověď v září a opět jsme reagovali, myslím, že náš tlak má smysl.

Dnešní společnost žije současným okamžikem a jen málo se dívá dopředu a připravuje se na možné varianty budoucího vývoje. Pak jsme najednou „velice“ překvapeni vývojem a naši nepřipravenost komentujeme slovy „To nikdo nepředpokládal“. Válka na Ukrajině jednou skončí, národy Ruska prozřou, a to může vést k něčemu jako občanská válka, která vzhledem k mocnému jadernému arzenálu může vést k velmi neblahým globálním následkům. Připravuje se EU na možnost negativního vývoje spojeného s koncem války na Ukrajině? A jakým způsobem? Nebudeme v budoucnu zase jednou překvapeni chováním Ruska a jeho spojenců?

Nejsem odborník na otázky vojenské strategie, ale zdá se, že vojenští stratégové maličko selhali, když nepředvídali, co může Rusko udělat. Nepozoruji z hlediska příprav, že by se Evropská unie připravovala na to, že se opevní a založí armádu vlastní armádu.

Řešením je spíš propojit armády, které máme. Říká se tomu posílení interoperability obranných systémů členských států Evropské unie, ale zároveň i NATO. Otázku vnímám tak trochu jako určitou výzvu ke sledování toho, co dělá Rusko, co dělá Čína, co dělá Severní Korea, co dělá Írán. To jsou diktátorské režimy, mašinérie, která je založena na násilí, tam lidský život nemá cenu. Tam má cenu jenom moc diktátora. A v tomto demokracie prostě má zpoždění. V demokratickém systému je nevyhnutelné, že některé procesy trvají déle, než bychom si přáli. Je důležité, abychom respektovali zásady demokracie, transparentnosti a participace, ale nesmí nám ujet vlak. Nesmíme ignorovat naléhavost situace a nebezpečí, které jasně vidíme a musíme být na obranu připraveni. 

Ruské únosy ukrajinských dětí jsou válečným zločinem. Může Evropská unie vůbec nějakým způsobem bránit deportacím dětí z Ukrajiny a pomáhat uneseným dětem? A činí tak případně v dostatečné míře?

Rusko odvezlo děti, ukrajinské občany proti jejich vůli, proti vůli jejich rodičů a zákonných zástupců a drží je na území Ruské federace, dává je k adopci do ruských rodin. To je jasně únos a trestný čin. Kdysi to dělal Hitler. Evropská unie i jednotlivé členské státy, neziskové organizace, ale i diplomacie dělá řadu kroků. Neděláme dost, ale alespoň počet deportovaných dětí nenarůstá. Máme prokázaný počet 19 546 unesených dětí, potvrzených OBSE. Ukrajina uvádí počet deportovaných dětí až 200 000, ale to je včetně rodin. Takže, co dělá Evropská unie a zda děláme dost? Určitě to není dost. Dokud bude jediné ukrajinské dítě protiprávně v Rusku, tak toho neděláme dost. Ale děláme, co můžeme a co umíme.

Dokud bude jediné ukrajinské dítě protiprávně v Rusku, tak toho neděláme dost

Zkušenosti z práce Skupiny pro práva dětí v Evropském parlamentu mě vedly k tomu, že když tehdy v dubnu vyhlásil Putin dekrety o urychlené adopci, řekla jsem si, pozor, tady se něco děje. Deportace z Ruskem obsazených území a tisíce unesených dětí. Na těch území byla také řada dětských domovů. Byly tam děti, které třeba neměly rodiče, měly jenom zákonné zástupce, nebo děti, jejichž rodiče odešli třeba na západ a tak podobně. S takovými jsme se konkrétně setkali. Co jsme udělali? Já osobně jsem tuto otázku otevřela na plénu Evropského parlamentu, kde jsme měli debatu s komisí, vyzvali jsme ji k tomu, aby začala na tyto skutečnosti upozorňovat a hledat pomoc, vytvořili jsme mezinárodní koalici pro navrací těchto deportovaných dětí domů, do jejich rodin.

Mezinárodní Červený kříž není dostatečně aktivní

Kde vidím obrovskou slabinu je Mezinárodní výbor Červeného kříže se sídlem v Ženevě, který se nám doslova vyhýbal, a přitom tam byli. Oni ty děti viděli, to víme, to nám řekli. Ale oni bez požadavků a souhlasu obou rodičů, údajně nemůžou nic dělat. Jenomže ti rodiče buďto nežijí, nebo neví jak a kam se ozvat, anebo mají někde jen zákonné zástupce, kteří ztratili s dětmi kontakt.  Někdy to jsou prarodiče a příbuzní, ale prostě Mezinárodní Červený kříž není dostatečně aktivní. Ale my na něj tlačíme, protože on by mohl v té věci dělat mnohem víc.

Co děláme my? Pomáháme neziskovkám, které mají kontakty a jsou úspěšné ve vyhledávání a navracení dětí. Teď víme, že navrácených dětí už je zhruba 380. Publicita, to, že se o tom mluví a že se to zveřejňuje, je strašně důležitá. Já jsem třeba zastáncem toho, že bych úplně nemluvila o detailech, kolik, kam posíláme zbraní. Myslím, že to je dost strategická věc. Naopak je důležité zveřejňovat, kde které děti jsou pohřešované, kolik kde dětí bylo uneseno třeba přes běloruské tábory. To naopak je potřeba zveřejňovat. Podporovat neziskové organizace a Ukrajinu v tom, že oni zase svými cestami se ke svým dětem i do Ruska nějakým způsobem dostávají a děti vracejí zpět. A já osobně považuji za zásadní, že na oba, Putina i Marii Lvovu-Belovu, byl vydán zatykač Mezinárodním trestním soudem v Haagu.  A měli by stanout před mezinárodním soudem, protože to je válečný zločin.

Je jazyková bariéra pro Ukrajince překážkou v práci?

Naučit se česky nemusí být pro Ukrajince taková překážka a já si myslím, že v tom není hlavní problém. Na mne se obracejí s mnoha věcmi, s problémy s končícím ubytováním, s finančními a podobnými problémy. Ale co se týká toho, že by si někdo z nich stěžoval na to, že má horší povolání? Oni sem přišli hlavně za bezpečím. Znám paní, učitelku, která na Ukrajině učila, teď dělá asistentku pedagoga, ale je šťastná, že tady může být. V této chvíli jazyk není ten hlavní problém. 

Podíl zemědělství na tvorbě HDP Ukrajiny činí bezmála 10 % a zaměstnává asi 16 % obyvatelstva. Jak se potenciální vstup Ukrajiny do EU promítne do již tak velmi křehké zemědělské politiky Evropské unie? Již dnes vidíme například v Polsku nebo na Slovensku velké protesty proti dovozu „levné“ ukrajinské zemědělské produkce. Může, nebo nemůže, s tím Evropská unie něco dělat?

To je bezesporu správná otázka, kterou v zemědělském výboru AGRI řešíme. Když se na to podívám českýma očima, bát se nemusíme. Samozřejmě, že to na nás má dopad, ale já bych oddělila situaci, která by mohla vzniknout po vstupu Ukrajiny do EU, a situaci, která vznikla vlastně krizově poté, co nastala válka a Ukrajina měla problémy s vývozem mimo Evropskou unii. To byl klíčový moment, kdy se Evropská unie rozhodla, že zruší cla na veškerý dovoz. Otevřela hranice, aby Ukrajina mohla vyvážet, a udělali jsme to správně. Především z obavy o to, že země v Africe nebo na Blízkém Východě jsou závislé na dovozu ukrajinského obilí. Byl by tam hladomor a migrační tlak na Evropskou unii by se ještě zvýšil.

My si prostě nemůžeme dovolit válčit na Ukrajině a ještě bojovat s vlastními zemědělci

Vývoj, který potom následoval, nikdo úplně nemohl předpokládat. Reagovali jsme, jak jsme mohli. Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko tvoří nárazníkovou zónu, kam přichází obilí, a pokud nemá jasnou cestu ven z EU, tak se s ním obchoduje. Na trhu se objevuje hlavně obilí, ale i další produkty. Jejich zemědělci utrpěli škody, ale Evropská unie jim je kompenzovala. Blokování hranic je samozřejmě proti všem pravidlům Evropské unie, nemají na to právo, nicméně Evropská unie nemá páku na to, aby to zastavila. My si prostě nemůžeme dovolit válčit na Ukrajině a ještě bojovat s vlastními zemědělci. Postupně se zlepšuje vývoz přes pobaltské přístavy. Společně hledáme řešení, jak umožnit Ukrajině vyvážet a zároveň nedevastovat zemědělství v těchto sousedních zemích. A musím zmínit, že Ukrajina má takzvaný akční plán, který se snaží transfer řešit, například tím, že bude hlásit, co kam jede.

Maďarsko, do jisté míry i Polsko a dnes už i Slovensko se k pomoci Ukrajině staví velice rezervovaně, eufemisticky řečeno, odmítají mnohé aktivity EU směrem k Ukrajině a Rusku. Dokonce to už má i svůj neoficiální název: „Hungary Games“. Jak se EU dívá na aktivity zejména Maďarska vůči Ukrajině i EU? Považuje to za vydírání a může s tím EU vůbec něco udělat? A co můžeme očekávat od Maďarska v průběhu jeho předsednictví EU vůči Ukrajině a Rusku?

Ano, Maďarsko vydírá Evropskou unií právě na základě různých rozhodování, které naopak unie potřebuje udělat. Potřebovala otevřít přístupová jednání s Ukrajinou, potřebuje uvolnit finanční prostředky pro Ukrajinu, a tam všude je nutné, aby Maďarsko, tedy Orbán jako premiér, hlasovalo. Proč to dělá? Já se bráním, přiznám se, kritizovat Maďarsko jako celek. Já znám Maďarsko, jsou tam i jiní lidé, než je Orbán. Ale tohle je Orbán.

Ale na druhé straně, kdyby neměl podporu lidí, tak si to nedovolí. Znám mnoho maďarských politiků i poslanců. Když vystupují maďarští poslanci Fidesz, když stojí za mikrofonem, říkají, že podporují Ukrajinu. Ale pak, když se hlasuje, hlasují tak, jak chce Orbán. A proč Orbán vydírá? No, protože má problém s právním státem, s korupcí v Maďarsku, protože omezuje svobodu médií, akademickou svobodu a zneužívá finanční prostředky. Má tam problémy, které mu vyčítá Evropská komise. Má takzvaný infringement, ten známe i my z doby, kdy jsme měli pana premiéra Babiše. Takže komise prostě pozastavila financování z evropských fondů, dokonce pozastavila financování programu Erasmus, což je velmi negativní i pro maďarské studenty a univerzity. No a on, aby získal aspoň část těch prostředků, to podmiňuje právě třeba při hlasováních o Ukrajině. Evropská unie ale nesmí uhýbat tam, kde to je nevyhnutelné.

Pozastaví ostatní členské státy právo Maďarska hlasovat v Radě Evropské unie?

Já myslím, že to je o tom, že se musí probudit maďarské společnost, dokud jim nevadí, že pan premiér využívá milionové dotace pro firmy své rodiny, omezuje svobodu médií a manipuluje veřejným míněním prostřednictvím tzv. anket a dotazníků, tak holt bude vládnout Orbán, bude prostě Evropskou unii držet pod krkem a bude se snažit ji nějakým způsobem vydírat.

Proto se objevují hlasy, které požadují aktivaci článku 7 Smlouvy o EU, který by mohl vést k pozastavení hlasovacích práv Maďarska v Radě. Tento krok by však měl být použit jen jako poslední možnost, pokud se nepodaří najít jiné způsoby, jak přimět Maďarsko k dodržování právního státu. Mechanismy, jakým způsobem na Maďarsko tlačit a ukazovat mu, že si nemůže všechno dovolit, tu jsou. Já bych ale nerada o Maďarsko přišla. To říkám na rovinu. Vždycky se snažím spíš s lidmi komunikovat a spíš burcovat občanskou společnost.

Vytrvejme a neztrácejme lidskost!

Kontakt s válkou je něco, co jsme si nikdy nemysleli, že budeme zažívat. Myslím, že můžeme být v mnoha věcech na sebe hrdí a možná si o mnoho víc uvědomujeme, jaký význam má Evropská unie. Ano je to o ekonomice, je to o vnitřním trhu a je to o ekonomické síle. Ale možná ještě důležitější je odhodlání bránit hodnoty, které máme, a uvědomit si, že Ukrajina za tyto hodnoty vlastně krvácí, že vstup do Evropské unie zaplatila životem svých občanů.

Musíme ale vytrvat, a dokud Ukrajina bude potřebovat, musíme ji podporovat. Chci říct, že děkuji za to, že jsem se vůbec dožila okamžiku, že víme, za co bojujeme, že víme, že Evropská unie má tak obrovský smysl a že by nás to mělo spojovat. Samozřejmě to neznamená, že budeme zapomínat na sociální problémy, které mají lidé i u nás, ale prostě víme, že tady je někdo, kdo tu pomoc teď nutně potřebuje víc a že vytrváme. Bude to obrovská zkouška do budoucna. Takže možná tenhle rozhovor se nedá prostě jen tak uzavřít. Teď doufejme, že se jednou dožijeme toho, že řekneme, „my jsme to vydrželi‘. A bude to strašně důležité. Vytrvejme, neztrácejme lidskost a doufejme, že nám Čechům i Evropanům vydrží.

Děkuji moc za rozhovor