Ukrajinika v anketě o knihu roku (1928–1949): málo, ale přece

Kniha, o které tu dnes chci s ohledem na tematiku našich stránek psát, není úplně nová: vyšla v r. 2021. Nepochybně zasluhuje pozornost i dodatečně vzhledem ke zpracovanému tématu. Literární historik Lukáš Holeček se opravdu důkladně věnoval anketě o knihu roku, kterou začala v roce 1928 organizovat redakce slavného deníku Lidové noviny a která se udržela při životě, počítáme-li čtyřletou válečnou přestávku, dvě desetiletí.

Knihu vydal akademický Ústav pro českou literaturu v edici Bibliographica. Nejedná se nicméně o pouhý přetisk odpovědí, které byly do ankety zasílány různými osobnostmi československého kulturního a veřejného života. Předřazeno je dvacet stran editorova úvodu a závěr dvojsvazku (654 + 60 stran) je věnován důkladným rejstříkům zahrnujícím autory knih a aktivní účastníky ankety, kteří redakci zaslali své odpovědi a tipy – většinou uvedli tři tituly a nemuselo jít o knižní novinky.

Počet účastníků ankety kolísal: napoprvé byly otištěny odpovědi 141 respondentů, před přerušením konání ankety, v r. 1941, jich bylo 450. Když bylo pořádání ankety po válce obnoveno, počet účastníků dále narostl a v posledních dvou letech konání, kdy byli ve velkém zapojeni „představitelé pracujících“, se anketa stala zcela nepřehlednou a její výsledky ztratily věrohodnost – na první místa se dostaly knihy Klementa Gottwalda a J. V. Stalina. Ostatně čteme-li seznam odpovědí z r. 1947, vidíme, kolik účastníků ankety bude během jediného roku „vyakčněno“ a vyřazeno z veřejného života…

Nás samozřejmě zajímá, zda se objevily v odpovědích o významných knihách roku také nějaké knihy související s Ukrajinou. Určité množství překladů z ukrajinštiny do češtiny vyšlo, zejména v období po roce 1945. Nahlédnutí do rejstříku knihy však přesvědčí o tom, že tato díla své čtenáře příliš nenacházela nebo jimi nebyla považována za příliš důležitá. Ve srovnání s ruskou, ale do jisté míry třeba i s polskou literaturou je zastoupení té ukrajinské téměř nicotné.

Zájmu některého z Čechů se v anketě dostalo jedinému dílu moderní ukrajinské prózy, jímž byli Jezdci Jurije Janovského – v roce 1936 je uvedl významný levicový kritik Bedřich Václavek spolu s Halasovou sbírkou Dokořán a se Sirénou Marie Majerové. Naprázdno vyšly oproti tomu všechny početné překlady, lepší i horší, které začaly přibývat na českém knižním trhu po r. 1945.

Ukrajinská předrevoluční klasika byla v anketě zastoupena jen jednou. V r. 1930 se o to postaral známý sociálně-demokratický poslanec a pozdější ministr i účastník západního odboje a dlouholetý ukrajinofil, inženýr Jaromír Nečas. Uvedl tehdy dvě knihy a byla to zvláštní kombinace – vedle knihy Lva Trockého Můj život postavil slavný básnický epos Ivana Franka Mojžíš. Protože toto dílo nebylo jako celek v češtině tehdy ani později vydáno, je zjevné, že četl ukrajinský originál. Svědčí o tom i titul knihy uvedený ve tvaru Mojzej. V pozdějších letech už sečtělý Nečas žádnou knihu související s Ukrajinou neuvedl.

Také překladová literatura čerpající z ukrajinského folklóru byla zastoupena jen jedním dílem. Literární kritik Jan Vojtěch Sedlák hlasoval v roce 1939 pro antologii Lidové balady karpatoruské pořízenou Janem Vondráčkem – kromě nich doporučil Čarkovu antologii selských básníků a prózu slezského autora Vojtěcha Martínka.

Realita tehdejší Podkarpatské Rusi byla čtenářům zpřístupněna řadou prací českých spisovatelů, mezi kterými se tyčí do výšky trojice knih Ivana Olbrachta ze 30. let. Vyskytne se však i hlas pro dnes méně známou prózu Josefa Knapa Puszta. Zajímavé však je to, že prostřednictvím bohemisty i germanisty Antonína Hartla bylo v anketě v roce 1934 upozorněno i na dílo tehdy mladého podkarpatského, ukrajinsky píšícího básníka Julije Boršoše-Komjatského (1905–1978). Hartl převáděl dílo tohoto i jiných autorů z Podkarpatska, ať psali ukrajinsky nebo rusky, záslužně do češtiny, jak o tom nejlépe svědčí jeho antologie z r. 1936 Pozdravení Rusínů – ta však v anketě nezabodovala.

Jednalo se o malou autorovu sbírku Krajina dyv (Země zázraků). Snad právě tato skutečnost vedla redakci Lidových novin k tomu, aby právě tohoto básníka požádala v následujícím roce o zaslání vlastního názoru na tři nejzajímavější knihy roku. A Boršoš, uváděný v novinách jako spisovatel (nebo učitel a spisovatel) z Rachova odpovědi opravdu zaslal. Udělal to dokonce třikrát, v rozmezí let 1935–1937. Díky tomu získáváme vhled do myšlenkového světa jednoho z mladých podkarpatských autorů působících na území Československa a jednoznačně se hlásících k ukrajinské jazykové a národní orientaci.

V prvním svém vystoupení ocenil Olbrachtovu knihu o Podkarpatsku Hory a staletí, básnickou sbírku mladého ukrajinského emigranta Oleha Olžyče Riň a esej Jurije Lypy, spisovatele žijícího v Haliči, Boj o ukrajinskou literaturu. O rok později uvedl Boršoš ve své odpovědi překlad Slovo o pluku Igorově do ukrajinštiny, pořízený Svjatoslavem Hordynským a vydaný ve Lvově, historickou monografii profesora ukrajinské univerzity v Praze Oleksandra Mycjuka o sociálně-hospodářských dějinách svého regionu a román emigranta z Volyně, Ulasa Samčuka Kulak (Pěst).

Naposledy se uvedený autor přihlásil se svým názorem v r. 1937. Ve své odpovědi uvedl vydání próz ukrajinského autora z Haliče Marka Čeremšyny, román Čecha píšícího slovensky, Petra Jilemnického, Kompas v nás a do třetice čtveřici sbírek českého básníka Viktora Dyka (Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno a Poslední rok). Jedná se o zajímavý doklad toho, jak díla některých českých autorů dotvářela obzor a vidění světa u postupně se rodící inteligence v nejvýchodnější části první republiky. Nicméně dvě třetiny knih uváděných Boršošem byly ukrajinské, což naznačuje, jaký byl hlavní živný proud jeho básnického úsilí.

V roce 1938 už Boršoš neodpověděl – byl jistě zaujat narůstajícím bojem o autonomii své užší vlasti, která se přetvářela do zvláštní části Česko-Slovenska nazvané Karpatská Ukrajina. Nepřekvapuje, že se po roce 1939, v podmínkách maďarské okupace a poté začlenění regionu do SSSR, sepětí tohoto básníka s českým literárním a novinářským prostředím definitivně skončilo. Na sovětském území prožil nakonec většinu života a tamním požadavkům musil přizpůsobit tu část své novější tvorby, která mohla být vydána.

Nejživějším poutem, které anketu Lidových knih o knihu roku poutalo aspoň zčásti s Ukrajinou, byl tedy mladý básník z nejzazšího východu Československa, jehož význam v místní literatuře byl v druhém desetiletí meziválečné republiky nesporný. V rámci ukrajinské literatury minulého století se však tento autor, stejně jako všichni jeho vrstevníci, do značné míry ztrácí. Je to jeden z paradoxů spíše fragmentárních česko-ukrajinských literárních vztahů oné doby. Dnes jsme přece jen o něco dál, přestože editor knihy označil v souladu s českou „poloznalostí“ dějin Podkarpatska Boršoše za Rusína…

(boz)