Malý ukrajinský dovětek k filmu Misie

Nedávné uvedení britského filmu Misie z roku 1986 v České televizi oživilo nakrátko zájem o jeho téma i místo děje. O povaze jezuitských misijních stanic, které působily na pomezí dnešní Argentiny, Brazílie a Paraguaye, toho širší veřejnost příliš mnoho neví. Režisér Roland Joffé pojal události z poloviny 18. století na základě scénáře Roberta Bolta velmi výrazně. Napomohly tomu i sugestivní melodie, které pro film zkomponoval Ennio Morricone.

Teď je jistě na místě dotaz, co s tím vším mají do činění česko-ukrajinské webové stránky. Odpověď je jednoduchá, i když pro českého čtenáře asi překvapivá. V místech, kde se kdysi nacházela část jezuitských misijních stanic, na území severovýchodní Argentiny, se o sto padesát let později usadili ukrajinští kolonisté z tehdy rakousko-uherské Haliče. Začali zde zemědělsky hospodařit, aby svým úsilím přispěli k většímu rozvoji bohatého, ale málo využitého kraje. Postupujme však po pořádku a uveďme nejprve, jak k takovému vývoji mohlo vůbec dojít.

Existence jezuitských misií v jižní Americe skončila krátce po událostech z poloviny 18. století, které film zobrazuje. V r. 1767 byl uvedený řád vyhnán ze Španělska i z území jeho koloniální říše. Ve své původní podobě už misijní osady a jejich často obdivovaná správa nemohly pokračovat. Nejvýraznější stavby, které je zdobily, zejména kostely, zůstaly opuštěny, postupně se rozpadaly a byly pohlcovány přírodou. Indiánské obyvatelstvo se přesunulo do jiných regionů. Území označované někdy shrnujícím názvem Misiones se do značné míry vylidnilo – v r. 1733 žilo na území Misiones snad 63 000 osob, o sedm desetiletí později jen o málo víc než třetina tohoto počtu. Hospodářský vzestup kraje se beze zbytku vytratil. Přispěly k tomu také spory mezi nově vzniklými jihoamerickými státy, v jejichž důsledku bylo původní území jezuitských misií pustošeno po značnou část 19. století.

Velkou část někdejšího misijního „polostátu“ si nakonec udržela Argentina. Tato federativní republika se po stabilizaci poměrů pokusila zahájit v poslední čtvrti 19. století proces nového osídlování nedostatečně využitých regionů, nacházejících se v periferních oblastech státu. Výrazně se to projevilo i na území nadále nazývaném Misiones, které se stalo v r. 1953 jednou z argentinských provincií. Byla zde zakládána nová města i vesnice včetně obce Apostoles nazvané podle svatých Petra a Pavla. Tato byla znovu zbudována na přelomu 19. a 20. století na místě jedné ze zaniklých jezuitských osad zarostlých později džunglí. Po obnovení byla opravdu maličká, dnes má však přes 40 000 obyvatel a patří k větším městům provincie Misiones.

Domácí obyvatelstvo k zajištění nové kolonizace někdejšího misijního území nepostačovalo. Ke slovu museli přijít příslušníci několika evropských národů – Švédové, Němci, Poláci a také Ukrajinci. Ukrajinci nacházeli koncem 19. století uplatnění jak v obou severoamerických státech, tedy v USA a v Kanadě, tak v Brazílii. Nepřekvapuje, že se v roce 1897 objevili zprvu v malém počtu asi deseti rodin také v pohraničí sousední Argentiny. Spolu s nimi přišel také určitý počet haličských Poláků. Zvyknout si museli na jiný typ krajiny i na odlišný způsob hospodaření. Museli zde pěstovat plodiny, které v jejich rodné Haliči nemohly zdomácnět: čajovník nebo cesmínu paraguayskou a jiné ingredience potřebné k přípravě populárního nápoje yerba maté.

V obou zmíněných zemích se přitom novoosídlenci museli naučit rozdílné řeči – buď portugalštinu nebo španělštinu. Je zajímavé, že Ukrajincům, kteří ještě nedosáhli příliš pevného národního vědomí, hrozilo popolštění nejen v Haliči, ale také na druhé straně Atlantiku, a to díky aktivitám římsko-katolických kněží. Situaci vyřešil příchod kněží řecko-katolických, kteří začali pečovat o církevní svébytnost a o udržení vlastního jazyka prostřednictvím ukrajinských škol, které byly v Misiones založeny. Bylo jich zapotřebí už proto, že příliv ukrajinských kolonistů neustal až do počátku první světové války a v Misiones začala vyrůstat druhá generace ukrajinských kolonistů – celkem zde nyní žilo více než 15 000 Ukrajinců.

S příslušníky obou generací se seznámil na počátku 20. let 20. století nejvyšší představitel ukrajinských katolíků východního vyznání, metropolita Andrej Šeptyckyj. Dorazil sem jako vizitátor kolonistů v rámci misijní cesty, kterou uskutečnil ze svého lvovského sídla do Nového světa. Navštívil severní i jižní Ameriku a v Argentině pobýval v červnu a červenci 1922. Tento duchovní vůdce haličských Ukrajinců symbolizující jejich odpor proti polské nadvládě přinesl i sem povzbuzení a získal si zde autoritu. V Apostoles vysvětil právě dobudovaný řecko-katolický chrám Nejsvětější trojice. Na jedné z fotografií je zachycen na bílém koni a s ním také dva další duchovní, kteří ho na cestě doprovázeli. Jeli koňmo – počasí znemožnilo uskutečňovat přesuny jiným způsobem.

Centrem ukrajinské diaspory v Argentině, dnes snad sedmé největší co do počtu v rámci celého světa, se už v tu dobu stalo hlavní město celé země – Buenos Aires. Tam se také zejména v 50. letech 20. století rozvíjel nejvýrazněji kulturní a vydavatelský život této složky ukrajinské emigrace. Mezi argentinské Ukrajince patřil např. grafik Viktor Cymbal, který studoval ve 20. letech v Praze a proslul oceňovaným portrétem Františka Palackého. Ale Ukrajinci tehdy žili nadále i v Misiones, kde je někdy v polovině 20. století našli i slavní Hanzelka a Zikmund, jak popisují v knize Tam za řekou je Argentina. Zachytili je dokonce na fotografii při stavbě svérázného pomníku pralesa.

Velká skupina obyvatel ukrajinského původu přetrvala v provincii Misiones dodnes – jejich počet se odhaduje snad až na 130 000 osob. Jedná se zhruba o jedenáctinu veškerého obyvatelstva této části „stříbrné země“, v některých obcích je však jejich podíl vyšší. Velká část těchto lidí už aktivně neužívá svého původního jazyka nebo jej nezná, je si však vědoma svého původu a snaží se udržovat některé tradiční zvyky a projevy lidové kultury taneční a hudební. V Apostoles se např. narodil etno-hudebník Oracio Spasjuk, hodně známý i za hranicemi Argentiny.

Tradice někdejších jezuitských misií přežila tedy, byť ne ve stejné náboženské a civilizační podobě – původní Guarany nahradili v Misiones mimo jiné Ukrajinci. Jejich vztah k staré vlasti charakterizuje i skutečnost, že apostolská městská rada schválila 10. března 2022 rezoluci odsuzující tehdy zahájenou ruskou agresi proti Ukrajině.

(boz)