Rusko-ukrajinsko-německé reflexe: o zbraních i kultuře

Před časem jsme asi všichni se zájmem sledovali ruskou noční filmovou reportáž o tom, jak „ukrajinské drony“ útočí na Kreml a jsou v poslední chvíli sestřeleny. „Proč jen, sakra, dokumentují, jak mizerná je jejich protivzdušná obrana a jak výkonní ti Ukrajinci jsou?“, říkal jsem si v první chvíli, než mi došlo a následně bylo odborníky dosvědčeno, že šlo samozřejmě o divadýlko. Určeno bylo hlavně ruskému lidu, zdisciplinovanému natolik, aby to spolknul.  

Impériu prostě teče do obuvi, takže car Vovka sáhl k metodě, kterou pro posílení své pozice opakovaně praktikoval od počátku své vlády před více než dvaceti lety. Inscenuje se teroristický čin: škola v Bašikrsku nebo divadlo v Moskvě jsou přepadeny čečenskými teroristy… a následně jsou (včetně takřka všech rukojmích) do posledního postříleni… aby nemohli vypovídat před soudem, kdo je tam poslal, kdo jim pomohl projít policejními kontrolami a kdo jim za to co slíbil… 

A lid velebí vládu, která to skvěle zvládla!! Blíží se volby… a následují výbuchy v moskevských obytných domech… Stát oznámí, že opět teroristi. Až jednou chytí občané nečekaně ve sklepě dvojičku pracovníků FSB i s pytlem náloží TNT. Pak stát vysvětlí, že to byl jen cvičný úkol, že další skupina soudruhů z FSB měla ty nálože včas najít… 

No, a nyní drony útočí na Kreml (asi aby poškodily střechu a pak do ní zatékalo, hniloba se šířila… no, znáte to!) a jejich sestřelení nafilmuje z různých úhlů celkem dvanáct nejen bezpečnostních, ale i televizních kamer, speciálně připravených na sledování noční oblohy nad Kremlem. Asi měli tou dobou přiletět na státní návštěvu Marťani… No a o devět hodin později už je z toho všeho sestřihán, ozvučen a komentářem opatřen film, který dává státní televize! Zlovolný útok Ukrajiny a USA!!!  Jistě, zhruba jako na ty plynovody v Baltu, kde se pár dní před výbuchem čirou náhodou projíždělo ruské plavidlo i s příslušnou montážní ponorkou na palubě.

Napadlo mne v té souvislosti, jak západní experti (konkrétně před pár dny Hanna Notte, rakousko-oxfordská expertka na Rusko, Ukrajinu, strategii, bezpečnost a situaci ruské armády) meditují o tom, že by Ukrajina rozhodně neměla osvobozovat Krym, anžto to prý by už opravdu tak namíchlo Putlera, že by se dobelhal k atomovému knoflíku a stiskl ho, resp. donutil k tomu i Gerasimova a Šojgu… 

Ale expertka zjevně nebere v úvahu, že když bude car Vovka chtít atomově žertovat, nemusí k tomu mít nejmenší reálný důvod, nýbrž vygeneruje si ho prostě sám!! Asi jako ta Adolfova parta, když v únoru 1933 zapálila Říšský sněm. Před časem jsem četl článek o pozdní výpovědi jakéhosi soudruha od gestapa, který tam ten večer, tedy 27.2. 1933, vezl „paliče“ Marina van den Lubbe. Gestapák povídal, že když ho v budově Reichstagu předával kolegům z SA, už tam všude smrděl petrolej jak v rafinerii…

Ale vraťme se k ukrajinské kultuře, jazyku a minimálně už dvousetleté neschopnosti Ruska vztahovat se k Ukrajině jinak než z imperiálního nadhledu nad „provincií“, které přece nelze přiznat ani vlastní identitu, ani relevantní kulturu či jazyk. Patří k tomu automatické nárokování všeho zajímavého a cenného, originálního, krásného a tvůrčího, co se v provincii vytvoří nebo co odtud lidé přinesou do metropole už jako „ruské“.  Jak říká ukrajinský historik Andrij Portnov: „Ruská literatura obsahuje a reprodukuje řadu zavedených stereotypů o Ukrajině, jejichž jádrem je popírání plné kulturní a politické svéprávnosti Ukrajiny.“

Je to klasický imperiální komplex, který ovšem namnoze obdobně fungoval i ve Vídni do r. 1918 - už od dob Mařeny Terezie a poté dále a dále byly z celé říše „z provincií“ sváženy do Vídně archivy, knihovny, umělecké sbírky… protože jen tam dodávaly lesku císařskému dvoru, zatímco v „provinciích“ by naopak působily rozkladně!! Po staletí to tak ale fungovalo také kupříkladu v Paříži… a to i dlouho po konci císařství: prostě typově Picasso jako francouzský nejen komunista, ale i malíř! Miluji v tomto kontextu diskuse našich německých sousedů, kam vlastně patří písemná pozůstalost Franze Kafky… tedy „čelného německého spisovatele“. A pak se divte Rusům: mají v podstatě typickou (post)imperiální mentální zácpu a místo diety a příslušného projímadla věří na to, že vše vyřeší po staletí obvyklá léčba genocidou.

No a kdo je ten výše citovaný profesor Andrij Portnov? Působí ve Frankfurtu nad Odrou na universitě jménem Viadrina jako prvý a jediný obecný/literární/kulturní historik Ukrajiny v celé Spolkové republice, která jinak byla a do nemalé míry zůstává v tomto ohledu plně fixována na Rusko. O aktuální situaci říká mimo jiné toto: „Klíčové je, že Ukrajina je pluralitní společnost, v níž koexistence a konkurence různých politických a ekonomických modelů znemožnila monopolizaci moci. Majdan ukázal, že moderní politická loajalita na Ukrajině je komplexní. Zahrnuje také ruskojazyčné obyvatelstvo, krymské Tatary i Židy. A ukrajinská společnost dnes brání svou rozmanitost a svobodu.“ 

Kdy se k takovému nadhledu dopracujeme u nás? Moji studenti mi nedávno tvrdili, že Česká republika byla vyhodnocena jako nejrasističtější stát Evropské unie. No aspoň v něčem jsme první, že? Ozajstný úspech! Ale poslední rok a půl vládu, prezidenta a podporu Ukrajiny zvládáme, takže našlápnuto by bylo (třeba to nějaký byrokrat ještě nezanesl do tabulek…). V každém případě patříme mezi těch dvanáct zemí EU, které daly na vojenskou pomoc Ukrajině více než 0,5 % svého HDP. Těm, kdo to vidí jako náš příspěvek v boji s ruským impériem a za svobodu ukrajinskou i naši, to vědomí stačí. 

Ale nebuďme idealisty: těm, kdo mají pocit, že jde o mrhání penězi, které by bylo lépe utratit doma, lze připomenout, že zbrojní pomoc Ukrajině docela slušně podporuje zaměstnanost a konjunkturu v naší republice a také zakládá naše naděje na vstřícnost Ukrajiny po válce, až bude tu bohatou, ale Rusy zle poničenou zemi potřeba rychle obnovit. To se pak všichni budou rvát o zakázky. Je možno počítat s tím, že ti, kdo se osvědčili v dobách těžkých, budou preferováni i v čase poválečném. Ukrajinci ale už dnes moc dobře vědí, že doba po vítězství bude opět strašlivě těžká! 

Dá se totiž mimochodem také doložit finanční rozkvět Ruska po roce války: ostré západní sankce nebyly schopny srazit ruský rozpočet do kolen… protože dodnes není zablokována část ruských bank a platby vesele pokračují. „Západ“ (včetně nás) nadále financuje ruskou agresi proti Ukrajině. Nedávno zveřejněná bilance rakouské Raiffeisenbank ukázala, že jako zahraniční banka dokáže v Rusku nadále skvěle vydělávat. Její ruská dceřiná společnost za první tři měsíce tohoto roku ztrojnásobila zisk ve srovnání se stejným obdobím loňského roku na 301 milionů eur. Nedostatečně kontrolované jsou také sankce v oblasti exportu technologií významných pro válku do Ruska. Experti EU poukazují na nárůst vývozu z Číny a Německa do sousedních ruských zemí, jako je Ázerbájdžán, Kazachstán a Uzbekistán. 

Německá zelená ministryně zahraničí Baerbocková nedávno v Berlíně vyčítala čínskému ministru zahraničí Qin Gangovi dodávky potenciálně vojenské techniky do Ruska, za což ji Číňan obratem nediplomaticky setřel. Německo to ale dělá daleko chytřeji. Dodává totéž do výše uvedených „pokrokových států“, sousedících s Ruskem (jejich šéfové dnes seděli 9. května s Putlerem v Moskvě na tribuně a zírali na tanky a rakety…) a pak už se na nic neptá a jen inkasuje.

Položme si otázku, kolik Německo vydalo na zbrojní podporu Ukrajiny. Odpovídá na ni na svém webu přímo vláda Spolkové republiky: „Německá vláda podporuje ukrajinskou armádu v úzké koordinaci se svými partnery a spojenci. Tento seznam poskytuje přehled německé letální a neletální vojenské podpory Ukrajině. Zahrnuje dodávky ze zásob Bundeswehru a dodávky německého průmyslu, které jsou financovány z prostředků tzv. modernizační pomoci spolkové vlády. Prostředky na modernizační iniciativu činí pro rok 2023 celkem 2,2 miliardy eur (v roce 2022 to byly dvě miliardy eur). Prostředky budou využity především na podporu Ukrajiny. Současně budou použity na financování zvýšených povinných příspěvků Německa do Evropského mírového fondu (EPF), z něhož mohou být následně hrazeny náklady členských států EU vzniklé při poskytování podpory Ukrajině.“

Zajímavý by byl i podrobný výčet všech zbraní, dodaných Německem na Ukrajinu díky uvedené souhrnné částce za roky 2022 a 2023, činící 4,2 miliardy eur na Ukrajinu. Pokud se ptáte, jak vysoký je německý HDP, tedy jestli Německo patří mezi těch dvanáct zemí EU, o nichž byla řeč výše, pak vězte, že podle googlu se v r. 2022 jednalo o tři biliony a pět set miliard eur. Co činí půl procenta z této částky, si můžete sami spočítat… Snad bude pro posouzení velikosti německé vojenské pomoci Ukrajině lépe sdělit, že jen stavba nového nádraží ve Stuttgartu stála 10 miliard eur… Železnici to přijde drobet moc a pokouší se donutit zemskou vládu i stuttgartskou radnici, aby z té sumy zaplatily více, než se původně zavázaly. 

No nic, Francie se taky nepředá… A tak se raději vraťme ke kultuře. Kyjevská spisovatelka Jevhenija Bilorusec definovala v rozhovoru s newyorským ruským spisovatelem Jevhenem Ostaševským velmi zajímavě (a v kontinuitě s názory ukrajinských politiků už od prvních dní války) aktuální pozici ruštiny na Ukrajině: „Ve skutečnosti je ruština jedním z našich jazyků. V tom spočívá šance pro nás Ukrajince, abychom si uvědomili, že kultura celé naší země patří jen nám. Nic z toho nepatří Rusku. A co víc: my sami určujeme, co je naše kultura. Je naše a záleží jen na nás, zda o své vlastnictví budeme pečlivě pečovat, nebo ho zavrhneme a zničíme.“

Když učím české studenty moderní dějiny evropské a v tom i české kultury, setkávám se znovu a znovu s jakýmsi zdvořilým nezájmem: mládež internetového věku už na ty „vykopávky“ třeba z 60. let, neřkuli z doby meziválečné, kouká jako na něco dnes už úplně „mimo mísu“… Něco, co bych jim vlastně už ani neměl vnucovat… Jaká katastrofa musí nastat, aby se evropská kultura (opět) otevřela a zvýznamněla i mladé evropské generaci?

(jip)