Kdo jsou marketéři a co o nich vypráví Oleh Sencov

Oleh Sencov: Marketer

Krymský obyvatel – Rus národností a Ukrajinec přesvědčením – se stal obecně známou osobností poté, co prožil pět let jako politický vězeň statečně vzdorující putinovskému bezpráví. Dnes se o něm mluví a ví podstatně méně než v létě a na podzim roku 2018, kdy absolvoval a přežil neobvykle dlouhou hladovku. Už v té době se objevovaly úvahy o tom, jaký je tvůrčí potenciál muže, potrestaného tak krutě za odpor proti ruské okupaci Krymu.

Právě nevšednost Sencovova osudu v letech jeho věznění nutí zajímat se o tohoto muže nadále. Jaké byly zdroje vnitřní síly, která ho přivedla k hladovce a téměř na pokraj sebezničení? Jak souvisí tyto události s jeho rodinnými základy a s příběhem jeho dětství a mládí? Co můžeme od tohoto muže očekávat za situace, kdy se dostal na svobodu? To jsou hlavní otázky, kvůli kterým stojí zato brát do ruky jeho postupně vydávané knížky.

Beletristická autobiografie Oleha Sencova vyšla ještě v době jeho věznění, což platí také v případě jejího českého překladu. Po Sencovově osvobození se objevily jeho další knížky, zvláště pozoruhodný deník z doby hladovky. Nyní se k nám dostává pokračování beletristicky pojatých vzpomínek. Ve společném svazku vyšly dohromady dvě jejich jazykové varianty. Na první místo byl postaven ukrajinský překlad pořízený Serhijem Osokou, poté následuje Sencovův původní ruský text.

Zaujme už poněkud nejasný název knížky, zachovaný např. i v jejím slovenském překladu. Pročíst se ovšem lze k vysvětlení – tímto pojmem označovali simferopolští studenti marketingu svou budoucí profesi, ač na místě bylo spíše slovo marketolog. Tento nově přednášený ekonomický obor působil nejen v ukrajinském prostředí v 90. letech minulého století co do obsahu poněkud tajemně. Jako středoškolák se Sencov toužil stát ekonomem a právě studium marketingu zvolil více méně náhodou, když v sedmnácti letech skládal přijímací zkoušky na krymské oddělení kyjevské Národní ekonomické univerzity.

Ohlas studijních let nazvaný „Marketer“ je souborem jedenácti vyprávění nahlížejících z různých úhlů studentská léta 1993–1998. Spolu s jejich završením skončila také první polovina autorova dosavadního života. Jedná se o příběhy vyprávěné s chutí a snahou o maximální otevřenost a upřímnost. Postupně sledujeme Sencovovy přípravy k přijímacím zkouškám a první období studia i studentského života. Dochází samozřejmě na přehlídku různých typů autorových učitelů a hlavně spolužáků. Stáváme se také svědky studentského trolejbusového výjezdu na černomořské pobřeží Krymu, který mohl pro autora skončit tragicky. Mezi tyto autobiografické črty zapadá i popis letního pobytu v krymském pionýrském táboře, kde Sencov působil jako jeden z tělovýchovných vedoucích.

Po pěti povídkách, ve kterých je autor bezprostředně přítomen, přicházejí příběhy jiných osob z řad Sencovových spolužáků, resp. obrazy jejich velice pestrých životních osudů. Následuje zajímavý příběh osobní povahy o podomním prodavači pochybných léčebných prostředků – jistě vychází z autorovy vlastní zkušenosti získané už ve druhé polovině studia. Poslední povídka svou koncepcí překvapí. Je to příběh obstarožního moskviče, který se zrodil ve stejném roce i ročním období jako Sencov a prožil běžný úděl tuzemského sovětského auta. Že by to byl moskvič autorova dědy? Díky zařazení tohoto dílka na úplný závěr končí kniha tak trochu do ztracena, což byl asi autorův záměr.

Celá kniha včetně poslední, odosobněné povídky, se odehrává v Krymu a většina děje zjevně souvisí s metropolí poloostrova a Sencovovým rodištěm – městem Simferopol. Přitom však Krym ani žádná jiná místní jména nejsou v textu přímo zmíněna. Autor také do svých próz nevkládá žádné komentáře politické či národně jazykové. Krátké zmínky o době, kdy se vše odehrává, jsou spíše mimoděčné.

Dobové pozadí je tedy vykresleno jen velmi rámcově, pro poznání sociálních a psychologických poměrů „raně kučmovské doby“ však kniha přináší leccos zajímavého. Některé charakteristiky dobových reálií jsou trefné. Lze si třeba udělat docela výrazný obrázek o atmosféře na vysoké škole nevalné kvality, na které Sencov studoval. Co si však tehdy myslil autor o Ukrajině, Rusku a hlavních problémech tehdejší, nyní třicet let vzdálené doby, se však nedovíme. Třeba to bude vysvětleno v budoucí knize trochu jiné povahy.

Autor vypráví své příběhy jaksi obyčejně a tradičně, bez snah o stylovou vyumělkovanost, rafinovanost nebo manýru. Z tohoto hlediska si opravdu na nic nehraje a zároveň je vůči sobě i čtenáři maximálně upřímný. Zdá se, jakoby stále analyzoval a zpytoval sám sebe a svůj vývoj v době, kdy nemohl mít nejmenší tušení o budoucích životních zkouškách. Vše jakoby směřovalo k naplnění zdánlivě velmi skromného cíle. Je jím deklarovaná snaha autora po dosažení stavu, kdy by se mohl kterémukoli jinému člověku dívat s jistotou a pevně do očí.

S tím je spojena snaha o vysvětlení nejrůznějších otázek lidského života a jeho smyslu. Sencova zajímá obecná rovina lidských profilů a osudů. Řada příběhů jakoby se přitom zdánlivě pohybuje téměř na hranici určité banality. Jenže banalita, jak víme díky mnoha jiným autorům, může být zdrojem překvapivého poznání – záleží na způsobu a síle autorského vyprávění. Jistě lze i v Sencovových prózách najít na řadě míst kýženou perličku na dně.

Mnozí očekávali od Oleha Sencova hned poté, co vyšel z ruského vězení, téměř geniální filmová i literární díla. Teď se jim může zdát, že autor nedostál očekávání a že jeho zatímní bilance je příliš skromná a „obyčejná“. Podle mého názoru však knížka „Marketer“ nabízí leccos takového, kvůli čemu se vyplatí ji přečíst a dále domýšlet.

Sencov, O. (2019): Marketer. Lviv, Vydavnyctvo Staroho Leva. Stran 374 (2). /ISBN 978-617-679-698-5/

(boz)