Místopis

Pokud čtete moje zápisky z cest po Ukrajině, víte, že jsem v Kamenci Podolském potkal mladý pár ze Lvova. Olgu a Tolika (v původním textu je Pavlo, protože jsem si jméno spletl). Byli to vlastně první „opravdoví Ukrajinci“, se kterými jsem se v životě poznal. Slovem opravdoví mám na mysli fakt, že to nebyli Ukrajinci v Čechách usedlí nebo dokonce narození.

Moje dovolená v Ukrajině se chýlila ke konci, proto jsem se z Chotynu vydal navštívit kamaráda v Jarmolyncích, městysu, který leží třicet kilometrů jižně od Chmelnyckého.

...vytáhl jsem si jen spacák, karimatku a nafukovací polštářek. Chystal jsem se na romantiku, tedy na dvě piva a západ slunce u středověkého hradu, když u zahrádky driftem zabrzdilo auto.

Vynechám-li leteckou a lodní dopravu, zbydou dopravní prostředky vesměs známé i v České republice. Stojí za to charakterizovat jejich specifika a rozdíly, které by vás mohly překvapit. Poslední dobou se navíc v různých městech doprava zdražuje.

Z Kamjance Podilského jsem se přesunul na prohlídku dalšího hradu, do Chotynu. Vystoupil jsem hned na kraji městečka. Zde jsem narazil na zajímavý systém pohostinství.

Z Ternopilu jsem se vydal do Kamjance Podilského, kde jsem zatoužil spatřit slavný hrad z Sienkiewiczova románu „Pan Wołodyjowski“. Samotná cesta byla zajímavá tím, že autobus, kterým jsem jel, byl starý linkový Ikarus, který vypadal jako Škoda RT. Měl jsem tedy vlastně jízdu veteránem v ceně jízdenky.

Pokud jste někdy cestovali na Ukrajinu, nejspíše jste si ke své návštěvě vybrali Lvov, Užhorod nebo Kyjev. Já bych Vás ráda zavedla do malebného krajského města, které se do roku 1961 jmenovalo Stanislaviv (polsky Stanislawów). Zatím zůstává stranou pozornosti turistů, ačkoli se nachází v blízkosti jiných, oblíbenějších destinací.

Dnes, po víc než roce života v tomto místě, se cítím při každém příjezdu do železniční stanice Slovjansk, jako bych se vracel domů. Pamatuji si však první momenty poté, co jsem zde v prosinci 2016 vystoupil. Omšelé paneláky, neomítnuté cihlové domy a polorozpadlé chaloupky, lemující děravou cestu z nádraží do centra.

Vršovice byly kdysi jednou z mnoha vesnic v blízkosti Prahy se zámkem, kostelem a potokem Botič, který potokem zůstává, přestože se mu občas furiantsky říkalo „Rio Botičo“. K Praze byly Vršovice připojeny jako samostatné město v roce 1922, zástavba v rámci jejich katastru však pokračovala i v dalších desetiletích.

Trvalo dost dlouho, než jsme se rozhodli uvést do života rubriku, která by pojednávala o Ukrajině jinak, než ty ostatní. Chceme v ní využít místopisné a zároveň turistické hledisko – Ukrajina si to určitě zaslouží. Snad bude v budoucnu, jak doufáme, více navštěvována a poznávána. Rádi k tomu aspoň trochu přispějeme.