Oleh Kryštopa po dvou letech v Praze

Krátce po svých čtyřicátinách přijel do Prahy k pracovnímu pobytu ukrajinský spisovatel a televizní novinář Oleh Kryštopa. Přivedl ho k nám záměr natočit pro pátý ukrajinský televizní kanál, kde pracuje s přestávkami od roku 2004, dokumentární film. Námět poskytl osobní příběh jednoho z meziválečných pražských Ukrajinců.

Jedna věta o Ukrajině v „Hlavní třídě“ Sinclaira Lewise

Mezi laureáty Nobelovy ceny za literaturu se stěží najde přespočet spisovatelů, kteří by psali nebo se aspoň zmínili o Ukrajině. Platí to zejména v případě západních autorů. Náhodné výjimky naznačují, kdy a jak se ukrajinská otázka a tematika staly, třeba jen náhodně, objektem zájmu západoevropských a zámořských literatur.

Před 50 lety (XXXI): „Zbojnické léto“ pod pásy ruských tanků

V úvodu musím ujistit, že jako zbojnické léto tu nejsou označeny první dva letní měsíce roku 1968, kdy spěly k tragickému završení liberalizační tendence Pražského jara. Tedy dva měsíce charakterizované vydáním manifestu Dva tisíce slov, schůzkami v Čierné i Bratislavě a mnohým jiným. Půjde zde o stejnojmenný knižní překlad z ukrajinštiny.

Před 50 lety (XXIV): Dopis spisovatelům do Kyjeva a pokus o asociaci ukrajinistů

Druhý dopis, kterým Ukrajinci Československa v srpnu 1968 dali jasně najevo své názory, byl adresován Svazu spisovatelů Ukrajiny v Kyjevě. Zatímco M. Mindoš se v dopise Alexandru Dubčekovi vyhnul zasazení problému Ukrajinců Prešovska do širšího kontextu, pro spisovatelský dopis bylo vědomí této věci základní prioritou.

Před 50 lety (XXII): Panorama české kultury v časopise Duklja

Srpen 1968 přivedl na svět ještě jednu tiskovinu, kterou připravili čeští a slovenští Ukrajinci. Jednalo se o zvláštní číslo literárně-publicistického časopisu Duklja, který vycházel v Prešově od roku 1953 nejprve v ukrajinštině a ruštině a posléze už jen ukrajinsky. Díky šťastně organizované redakční práci nabyla Duklja koncem 60. let zjevně nadregionálního významu.

Před 50 lety (XXI): Cenný sborník z pozdního léta roku 1968

Prázdniny roku 1968 se blížily k poslední dekádě srpna. Doba tuzemských i zahraničních dovolených odváděla pozornost části lidí od aktuální tematiky, jiní se však snažili dotáhnout k žádoucímu konci různé započaté projekty. Nikdo si nemohl být jistý, že se Sověti nepokusí o zastavení polednového vývoje a likvidaci dočasných svobod.

„Klymenkivna“ a její tři osudy

V dějinách česko-ukrajinských vztahů hrálo od počátku zásadní roli překladatelství. Tato forma zájmu o ukrajinskou tematiku má tradici už delší než dvě stě let a jednou bude jistě důkladně zpracována. V různém rozsahu překládaly z ukrajinštiny desítky osob, o nichž často víme jen málo. Jednu překladatelku tu dnes chceme připomenout.

Místo Mistra Jana Husa v ukrajinské tradici

Žádná z ukrajinských církví (kromě nepříliš početných protestantských skupin) nevyzdvihla na svůj štít velkého českého reformátora počátku 15. století. Přesto lze říci, že životní úděl Mistra Jana Husa zůstává v ukrajinském povědomí živý. Zasloužilo se o to jediné literární dílo – básnická poema Tarase Ševčenka, sepsaná v roce 1845.

Pseudonym – Saško Lirnyk, profese – pohádkář

Pohádky v dnešním přetechnizovaném životě jsou zajímavým fenoménem, ať jde o pohádky lidové a jejich parafráze nebo díla vysloveně nová a autorská. Tento problém je aktuální i v Česku, zvláště v souvislosti s pohádkami filmovými. Za této situace jsme byli zvědavi, jak se v Praze představí současný ukrajinský pohádkář.

Básně a překlady Lese Taňuka

V rámci ediční řady Šistdesjatnyky byl znovu připomenut výrazný zjev ukrajinského divadelníka, publicisty a občanského činitele Lese Taňuka (1938–2016). Stalo se tak prostřednictvím jeho méně známé poezie, zastoupené vlastními i překladovými texty. Pořadatelkou svazku se stala Taňukova dcera Oksana, rovněž spojená s divadlem.