Závěrečný sázavský deníček

Než na chatě svého kluka Kuby zarostu navždy mezi rybízy a jahody a vykouří se mi z hlavy veškeré dojmy, chci ještě sepsat čtvrtý, závěrečný díl svého deníčku. Ráda bych se podělila o to, jak Ukrajina zapůsobila na někoho, kdo se o ni začal zajímat až relativně nedávno a nemá k ní ani žádné rodinné vazby.

Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (1)

Můj červený pas se mezi ostatními, modrými, vyjímal jako pěst na oko. Chápu ale, že únorová čtvrteční rána nebývají turisticky nejvytíženějšími časy pro cestu autobusem z Košic do Užhorodu. Děkovala jsem Bohu za to, že jsme na hranicích čekali pouhou a symbolickou půl hodinku. Přitom jsem zaplašovala své vzpomínky na to, jak se tu na mně a mých kamarádech snažili slovenští pohraničníci dva roky zpátky vynutit přiznání, že pašujeme marihuanu, protože smrdíme – no, kdo by taky po pořádném karpatském celodenním dešti navlhle nesmrděl?

Oděsa aneb hledání minulého času - Kyselé jablko

V pondělí po příjezdu jsem šel navštívit rodnou školu. Vlastně jsem tam byl už v sobotu, jen jsem nešel dovnitř. Poseděl jsem na lavičce před vchodem pod stromem, který byl za mého mlada stromečkem nebo tam možná vůbec nebyl. Už se nepamatuji.

Ukrajinské vojenské námořní lyceum v Odese

Často se soudí, že ruská okupace Krymu a Sevastopolu, uskutečněná v únoru až březnu 2014, vedla k plnému zániku ukrajinského vojenského loďstva a jeho základen. Skutečnost je jiná, muselo však dojít k nesnadné změně dislokace všech ukrajinských jednotek a institucí, které už nemohly na Krymu pokračovat v činnosti.