Z hlubin dávnověku XXVIII: Když hovoří meče

Na rozdíl od západních Gótů, o nichž máme mnoho historických zpráv, východní Gótové nikdy neměli svého Jordana ani Wulfilu, nenechali nám tedy žádné písemné památky. Přesto se však zachovalo jedno nesmírně cenné svědectví přímo „z úst“ tohoto národa. Jde o torzo hrdinského eposu o bitvě Gótů s Huny, které dle názoru vědců pochází snad až z 5. století n. l. a které se zachovalo vklíněno mezi vikingské historky 12. století v sáze „O Hervoře a králi Heidrekovi“. Četné zeměpisné detaily, které lze ověřit, utvrzují historiky v názoru, že podkladem eposu byla skutečná událost.

Z hlubin dávnověku XXVII: Říše krále Ermanaricha

Ve školních učebnicích se pro stručnost Gótové hned od svého příchodu do Černomoří dělí na západní Vizigóty a východní Ostrogóty, hranicí mezi nimi je řeka Dněstr. To je ale hrubý anachronismus, protože název „Vizigóti“ se objevuje až v souvislosti se skupinou, která se počátkem 5. století usadila v jihozápadní Galii. Termín „Ostrogótské království“ pro říši Theodoricha Velikého v Itálii je ještě mladšího data. Proto se často nahrazuje název Vizigóti názvem Tervingové („Ti z lesů“) a název Ostrogóti názvem Greutungové („Ti z písčin“ – možná míněny Dolnodněperské písky). Jde o jména dvou patrně nejvýznamnějších gótských kmenů, nicméně pro přesnost je nutno uvést, že na vzniku Vizigótů se podíleli nejen Tervingové, ale i část Greutungů, kterým se podařilo prodrat se za Dunaj. Ostrogóti sestávali vedle Greutungů ještě z několika dalších skupin, které známe jen podle jmen jejich náčelníků (Kniva, Argaith, Guntherich, Respa, Veduk, Thuruar, Kannabaudes).

Proč jsme nikdy nebyli a nebudeme bratry

V Evropě nyní vzniká přesvědčení, že Rusové jsou jen nevinnými oběťmi Putinova režimu. A to přesto, že mnozí z nich nejen mlčí, ale dokonce tuto válku podporují. Mezitím tanky Ruské federace vjíždějí do ukrajinských měst, z nebe létají rakety Ruské federace a vojáci ruského státu střílejí po Ukrajincích.

Z hlubin dávnověku XXVI: Gótská společnost – vojevůdci a králové

Třetí dvojice předků, které bůh Heimdall navštívil, byli Otec a Matka, představující horní společenskou vrstvu. Narozený chlapec dostal jméno Jarl, což je ekvivalent anglického earl, vyšší šlechtic: „Vyrůstal Jarl / v jasné síni, / oštěpem vrhal, / ohýbal luk, / ostřil šípy, /cvičil psy v štvaní, / na koni jezdil, / kryl se štítem, /mával mečem, / útoky mařil, / závodil v plavání, /zápasil v boji…/ Uchopil štít, / napřáhl oštěp, / koni dal ostruhy, / ohnal se mečem, / zdvih prudký boj, / pobil nepřátele / a přisvojil si / přečetné kraje. / Sám osmnáct / spravoval dvorců, / štědrý byl ke všem, / rozdával šperky, / meče a prsteny, / plavné koně, / nešetřil sponami / ni zlatými náramky.“

Z hlubin dávnověku (XXV): Gótská společnost – sedláci a vojáci

Devět měsíců poté, co bůh Heimdall navštívil Děda a Bábu, narodil se Bábě statný červenolící chlapec, kterému dala jméno Sedlák (Karl, doslova „Chlap“). Od něho pochází „pracující třída“ germánské společnosti - oni „svobodní mužové“, kteří rozhodovali na sněmech. Ale již Tacitus obviňuje Germány, že svá pole obdělávají jen nedbale a raději se věnují kořistným výpravám, protože si tak za cenu mírné ztráty krve vydělají mnohem více než úmornou dřinou na chudé půdě severního Německa. Sílící militarizace vedla k rostoucímu vlivu vojenských družin na úkor rodových stařešinů a vyústila nakonec do vzniku tzv. vojenských království (Heerkönigtümer).

Z hlubin dávnověku XXIV: Germánská pověst o vzniku sociální stratifikace

Možná se bude zdát divné, že s popisem gótské společnosti začínám odspodu – ale vycházím ze staroseverské básně Rígsthula, která popisuje vznik jednotlivých tříd společnosti – otroků, svobodných mužů a nobility. Mými průvodci dále budou: Tacitus, pro nejranější fáze vývoje germánské společnosti; Snorri Sturluson (islandský učenec z konce 12. století), který v Sáze o sv. Olafovi podává živý obraz společnosti přecházející od pohanského kmenového zřízení ke křesťanskému království; Kosmas, pro porovnání s některými pozoruhodnými detaily ve „vyprávění starců“. To vše případně doplněno archeologickými doklady z pohřebišť, které svědčí o sociálním postavení zemřelých.

Dětské oběti stalinského teroru na výstavě v pražském parku

V pražském Bubenči, v parčíku nedaleko velvyslanectví Ukrajiny, můžeme už po léta potkat pomník jihoamerických revolucionářů 19. století Simona Bolívara, Bernarda O´Higgginse a Benita Juareze. Původně měl někde v této latinskoamerické společnosti stát i Ševčenkův pomník, pro který se nakonec našlo místo na druhém konci Prahy, na Smíchově. Nyní je tento prostor využit pro krátkodobou výstavu „Ztracené dětství“.

Z hlubin dávnověku XXIII: Kultura čerňachivská – nejen Gótové!

V minulém dílu jsme sledovali putování „synů Gautových“ v čele dalších východogermánských kmenů z Pomořan do severního Černomoří. Na své cestě se setkali s východními Kelty v Zakarpatí a s Proto-Slovany kultury zarubynské. Ani pontická step nebyla v té době liduprázdná; naopak, příchozí Germáni si museli vybojovat své místo mezi dáckými a indoíránskými (sarmatskými) etniky. A samozřejmě, ze severu na ně působila i kultura kyjevská, která v průběhu 2. století n.l. nahradila kulturu zarubynskou a je již jednoznačně slovanská. Výsledkem všech těchto stýkání a potýkání byla multietnická kultura čerňachivská.

Z hlubin dávnověku (XXII). Gótové cestou z Pomořan na Ukrajinu

Jordanes, Getica: „Když však začal počet obyvatel vzrůstat, rozhodl Gadarichův syn Filimer, asi pátý král po Berigovi, že se Gótové i se svými rodinami odstěhují jinam. Při hledání vhodných obydlí se dostali až do země Skythů, která se v jejich jazyce nazývá Oium. Vojáci byli potěšeni bohatostí tohoto kraje.“

Z hlubin dávnověku (XXI): Gótové na cestě ze Skandinávie do Pomořan

V minulých dílech jsme viděli, jak sarmatské populace z pontických stepí ovlivnily životní způsob středoevropských Kvádů a Vandalů. Nyní přichází na řadu další východogermánské etnikum, které na rozdíl od předešlých se usadilo přímo na území dnešní Ukrajiny a strávilo tam, v bezprostředním kontaktu s místními indoíránskými a snad i praslovanskými populacemi, dobrých dvě stě let. Proto mu věnujeme hned několik kapitol.