Ukrajina v „Jednom světě“ 2018: Vzdálený štěkot psů

Druhý film s ukrajinským námětem, který bylo možno vidět na letošním festivalu Jeden svět, je dílem dánského režiséra Simona Lerenga Wilmonta. Přenášíme se do blízkosti ukrajinského přístavu Mariupol, který byl v roce 2014 bezprostředně ohrožen „ruským jarem“ – to však neuspělo ve městě ani v blízké vsi Hnutove (Gnutovo).

Ukrajina v „Jednom světě“ 2018: Mír s vámi

Populární a už pověstný festival dokumentárních filmů Jeden svět nabídl v rámci letošního 20. ročníku dva snímky týkající se Ukrajiny. Oba vznikly v produkci jiných zemí: z hlediska režijního šlo o snímek slovenský a dánský – ten však byl vyroben v širší koprodukci.

Filmová vzpomínka na Majdan k jeho čtvrtému výročí

Nevím, kolik obyvatel České republiky sledovalo před čtyřmi roky dramatický a tragický, byť nakonec úspěšný závěr kyjevského Majdanu. Jeho události jsou dnes už součástí ukrajinské historické tradice, byť velmi živou, bolestnou a v mnohém kontroverzní. Tato adjektiva budou platit v souvislosti s Majdanem ještě velmi dlouho.

Se sovětskou ukrajinskou kulturou dvacátých let se lze identifikovat.

Se Stanislavem Menzelevským z Národního centra Oleksandra Dovženka jsme mluvili o vzniku a činnosti ukrajinského filmového archivu a také o tom, jak se mu dnes daří aktualizovat dědictví ukrajinské filmové avantgardy dvacátých let.

„Zlaté káči“ – poprvé předány Národní filmové ceny Ukrajiny

Po dlouhých desetiletích se záležitosti ukrajinského filmu dostaly do výraznějšího pohybu. Letos v únoru se z iniciativy Odeského filmového festivalu konstituovala Ukrajinská filmová akademie za spoluúčasti více než 240 filmových umělců. Tato nová korporace vytvořila obratem novou Národní filmovou cenu.

Čtyři filmy o Ukrajině na festivalu Jeden svět

Festival Jeden svět, konaný od r. 1999, dospěl letos na prahu jara ke svému 19. ročníku. Tentokrát nabídl, soudě podle objemného katalogu, 121 filmů (přihlášeny jich byly skoro dvě tisícovky). Nezbytnost jejich předběžného „prosívání“ se týká i dokumentů o Ukrajině. Těch vybraných a promítnutých se bude věnovat následující text.

„Vyšívané filmy“ Niko Lapunova o Ukrajině

Po ruské anexi odešli z Krymu na Ukrajinu nejen krymští Tataři, ale i Ukrajinci a Rusové. Představitelem kulturní složky nové emigrace je i divadelní umělec Niko Lapunov, který pracoval v Simferopolu. Když se ukázalo, že v ruském Krymu se pro něj stal život nemožným, přesídlil do jihoukrajinského černomořského přístavu Mykolajiv.

Německo-ukrajinský film vyznamenán na festivalu Berlinale

Mezinárodní filmový festival Berlinale je obecně uznávanou soutěží filmů z celého světa, která se koná od r. 1951, a to vždy v únoru. Filmy jsou promítány v devíti různých sekcích a nejprestižnější ocenění představuje hlavní cena – Zlatý medvěd.

Film o vězněném režiséru Sencovovi

Letošní filmový festival Berlinale upozornil znovu na osud ukrajinského režiséra Oleha Sencova. Ten byl v r. 2014 zatčen a o rok později odsouzen ruským vojenským soudem za údajný terorismus ke dvaceti letům odnětí svobody ve věznici s přísným režimem. Trest vykonává v Jakutsku – asi proto, aby to bylo co nejdál od Krymu a Ukrajiny.

Aktuální stav ukrajinské filmové produkce a distribuce

Kdy jste naposledy viděli nějaký ukrajinský film? Nebo jinak: viděli jste někdy nějaký ukrajinský film? Na tyto dotazy bude nejspíš následovat odpověď prostřednictvím pochybovačné otázky: Existuje vůbec něco jako ukrajinský film? Ale ano, existuje, jenomže o této problematice zas jednou v podstatě nic nevíme…