Filmy

Krátké ohlédnutí za panelovou diskusí, která se uskutečnila začátkem srpna po promítání filmu Ruský stát versus Oleg Sencov v kině Světozor. Jakou zprávu posílá Sencovova hladovka občanům Česka, zmůže jednotlivec vůbec něco proti totalitě či jak se dělá propaganda?

Uvedení jakéhokoli ukrajinského filmu v České televizi zůstává nadále událostí, kterou je možno označit za překvapivou. Takového pozitivního šoku jsme se dočkali v sobotu 16. 6. těsně před půlnocí na stanici Art při uvedení snímku Dům s věžičkou. Film vznikl v roce 2011 a byl oceněn o rok později na karlovarském filmovém festivalu.

Film Kyborgové (Kiborhy), který vyvolal velmi rychle značný ohlas, jsme měli možnost vidět v pražském kině Světozor 23. 4. 2018. Sál byl zcela vyprodán a mnoho diváků před vchodovými dveřmi marně čekalo, zda přece jen neproklouznou dovnitř. Film sledovalo mj. několik velvyslanců, působících v Praze – samozřejmě především ten ukrajinský.

Druhý film s ukrajinským námětem, který bylo možno vidět na letošním festivalu Jeden svět, je dílem dánského režiséra Simona Lerenga Wilmonta. Přenášíme se do blízkosti ukrajinského přístavu Mariupol, který byl v roce 2014 bezprostředně ohrožen „ruským jarem“ – to však neuspělo ve městě ani v blízké vsi Hnutove (Gnutovo).

Populární a už pověstný festival dokumentárních filmů Jeden svět nabídl v rámci letošního 20. ročníku dva snímky týkající se Ukrajiny. Oba vznikly v produkci jiných zemí: z hlediska režijního šlo o snímek slovenský a dánský – ten však byl vyroben v širší koprodukci.

Nevím, kolik obyvatel České republiky sledovalo před čtyřmi roky dramatický a tragický, byť nakonec úspěšný závěr kyjevského Majdanu. Jeho události jsou dnes už součástí ukrajinské historické tradice, byť velmi živou, bolestnou a v mnohém kontroverzní. Tato adjektiva budou platit v souvislosti s Majdanem ještě velmi dlouho.

Se Stanislavem Menzelevským z Národního centra Oleksandra Dovženka jsme mluvili o vzniku a činnosti ukrajinského filmového archivu a také o tom, jak se mu dnes daří aktualizovat dědictví ukrajinské filmové avantgardy dvacátých let.

Po dlouhých desetiletích se záležitosti ukrajinského filmu dostaly do výraznějšího pohybu. Letos v únoru se z iniciativy Odeského filmového festivalu konstituovala Ukrajinská filmová akademie za spoluúčasti více než 240 filmových umělců. Tato nová korporace vytvořila obratem novou Národní filmovou cenu.

Festival Jeden svět, konaný od r. 1999, dospěl letos na prahu jara ke svému 19. ročníku. Tentokrát nabídl, soudě podle objemného katalogu, 121 filmů (přihlášeny jich byly skoro dvě tisícovky). Nezbytnost jejich předběžného „prosívání“ se týká i dokumentů o Ukrajině. Těch vybraných a promítnutých se bude věnovat následující text.

Po ruské anexi odešli z Krymu na Ukrajinu nejen krymští Tataři, ale i Ukrajinci a Rusové. Představitelem kulturní složky nové emigrace je i divadelní umělec Niko Lapunov, který pracoval v Simferopolu. Když se ukázalo, že v ruském Krymu se pro něj stal život nemožným, přesídlil do jihoukrajinského černomořského přístavu Mykolajiv.