Z listáře Františka Řehoře (10)

Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Závěrečný sázavský deníček

Než na chatě svého kluka Kuby zarostu navždy mezi rybízy a jahody a vykouří se mi z hlavy veškeré dojmy, chci ještě sepsat čtvrtý, závěrečný díl svého deníčku. Ráda bych se podělila o to, jak Ukrajina zapůsobila na někoho, kdo se o ni začal zajímat až relativně nedávno a nemá k ní ani žádné rodinné vazby.

Ze sázavského deníčku začínající ukrajinistky (3)

Sepsat třetí a zatím poslední pokračování je pro mě určitě nejnáročnější. Ostatně i proto mi to trvalo tak dlouho. Můj odjezd z Ukrajiny se udál hrozně narychlo, takže jsem se ani nestihla nějak vnitřně rozloučit. A jak už bystrý čtenář určitě pochopil, nějaký ten pátek se už nenacházím ve Lvově, ale na chatě u svého chlapce, proto je tento díl mého deníčku „sázavský“.

Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (2)

Sedím v roztřeseném autobuse s obrovským barevným nápisem „Wi-Fi Zone“ přes celou jeho zadní stranu. Myslím, že slouží primárně k výzdobě jinak nudně bílého autobusu, protože můj počítač zůstává dál vesele offline. S vděčností zapínám vždy připravený Word a pouštím se do psaní druhé části svého ukrajinského deníčku.

Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (1)

Můj červený pas se mezi ostatními, modrými, vyjímal jako pěst na oko. Chápu ale, že únorová čtvrteční rána nebývají turisticky nejvytíženějšími časy pro cestu autobusem z Košic do Užhorodu. Děkovala jsem Bohu za to, že jsme na hranicích čekali pouhou a symbolickou půl hodinku. Přitom jsem zaplašovala své vzpomínky na to, jak se tu na mně a mých kamarádech snažili slovenští pohraničníci dva roky zpátky vynutit přiznání, že pašujeme marihuanu, protože smrdíme – no, kdo by taky po pořádném karpatském celodenním dešti navlhle nesmrděl?

Z listáře Františka Řehoře (3)

Putování životem Františka Řehoře nás dovádí do roku 1886 na určitou křižovatku jeho osudu. Ta souvisela s dočasným osamostatněním a přesídlením tohoto autora ze vsi Vovkiv, o které tu už byla několikrát řeč, do hlavního města Haličského a Vladiměřského království – města Lvova. To překonalo v roce 1880 magickou hranici stotisícového města.

“Dva misjaci v Ukrajini”, závěr: Každodenní život

Dnes uzavíráme otiskování vítězných příspěvků soutěže o nejlepší reportáž z letošního cestování po Ukrajině. Na řadu přichází závěrečná část postřehů vítěze soutěže, pana Viktora Kozáka z Brna. Ještě jednou děkujeme všem účastníkům a doufáme, že v příštím roce příspěvků přibude a že nám Ukrajinu zobrazí z nových úhlů a s množstvím dalších zajímavých postřehů. (red.)

Lvovská „Oselja“ a její práce s bezdomovci

O existenci bezdomovců ví u nás nepochybně úplně každý, detaily týkající se tohoto sociálního jevu zná naopak málokdo. To platí i v případě organizací a iniciativ, které se pokoušejí řešit problémy, spojené s příslušným fenoménem. Ten je dnes přítomen snad v kterékoli světové zemi.

Moje první cesta na Ukrajinu

Po několikaleté práci na svém rodokmenu jsem dospěla do bodu, kdy se zdálo, že další předky již nenaleznu. Nechala jsem si proto k narozeninám vytisknout variantu obrazu, kterou jsem považovala a definitivní. Mrzelo mě však, že na něm chybí větev celá předků mé milované babičky Bohumily Mrázové. Vzhledem k tomu, že babiččin otec, Nikolaj Kurč, odešel v sedmnácti letech ze své rodné vesnice ležící na dnešním území Ukrajiny bojovat za Rakousko-Uhersko do první světové války, znala jsem jen jména a příjmení jeho rodičů.

Zkušenosti z cest po Ukrajině: Doprava na Ukrajinu

Abyste si dovolenou na Ukrajině užili, musíte si vybrat vhodný způsob dopravy. Kromě lodi a metra jezdí z Čech na Ukrajinu všechny druhy dopravních prostředků včetně vlakového (kombinovaného) spojení, kterému říkám tramvaj.