Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (2)

Sedím v roztřeseném autobuse s obrovským barevným nápisem „Wi-Fi Zone“ přes celou jeho zadní stranu. Myslím, že slouží primárně k výzdobě jinak nudně bílého autobusu, protože můj počítač zůstává dál vesele offline. S vděčností zapínám vždy připravený Word a pouštím se do psaní druhé části svého ukrajinského deníčku.

Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (1)

Můj červený pas se mezi ostatními, modrými, vyjímal jako pěst na oko. Chápu ale, že únorová čtvrteční rána nebývají turisticky nejvytíženějšími časy pro cestu autobusem z Košic do Užhorodu. Děkovala jsem Bohu za to, že jsme na hranicích čekali pouhou a symbolickou půl hodinku. Přitom jsem zaplašovala své vzpomínky na to, jak se tu na mně a mých kamarádech snažili slovenští pohraničníci dva roky zpátky vynutit přiznání, že pašujeme marihuanu, protože smrdíme – no, kdo by taky po pořádném karpatském celodenním dešti navlhle nesmrděl?