Znovu Nikola Šuhaj loupežník

Po třinácti letech se na knižní pulty vrátila jedna z nejznámějších českých próz 20. století – vyprávění Ivana Olbrachta o Nikolovi Šuhaji loupežníkovi. Kniha, poprvé vydaná v roce 1933, vycházela v češtině velmi často, byla ilustrována řadou výtvarných umělců a podnítila i řadu ohlasů hudebního charakteru.

Čtvrtstoletí spolu – Československo a Podkarpatská Rus

Ve dnech 28. a 29. března 2018 se v budově Národního archivu v Praze konala mezinárodní konference „Čtvrtstoletí spolu – Československo a Podkarpatská Rus“. Konference byla uspořádána u příležitosti oslav 100. výročí vzniku Československé republiky a věnovala se politickým, správním, kulturním a hospodářským aspektům příslušnosti Podkarpatské Rusi k meziválečnému Československu.

Řídící učitel Šarapatka z jihočeské Bukové inspirací pro Ukrajinu

Během 20. století se to opakovalo nejednou. Ukrajinci, kteří museli opustit své domovy a našli útočiště jinde, srovnávali tamní poměry se zkušenostmi z vlastní země. Také v Česku hledali vzory pro Ukrajinu, ať šlo o lidi, místa nebo způsob života. Inspirace se dala najít i v poměrně malé obci, třeba ve vsi Buková kousek od Trhových Svin.

Z Podkarpatska do Řevnic a Mnichova: vzpomínka na Ivana Žeguce

Generace ukrajinských veřejných činitelů, narozených ve 20. letech 20. století, dozrávala v těžkých letech druhé světové války, kdy o Ukrajinu svedl nemilosrdný boj nacistický a stalinský režim. Naplnění přání a snah Ukrajinců se za této situace nemohlo podařit – znemožňovalo je vítězství kteréhokoli z bojujících soupeřů.

Platí tu: Ptáčku zobej, nebo scípni. – Ať se to líbí nebo ne, nutno zobat!

Citát o ptáčkovi zobajícím z ruky zazněl při zasedání československé exilové vlády v Londýnu dne 30. ledna 1945: první část pronesl ministr Majer, druhou jeho kolega Feirabend. Nekomunističtí členové vlády tak komentovali její pozici ve vztahu k sovětskému spojenci. Ač se uvedený citát v dané chvíli týkal československého vztahu k tehdejší polské otázce, měl širší platnost.

Vydání písemností z fragmentu pozůstalosti A. Vološyna

Monsignore Vološyn byl významnou postavou propojující české a ukrajinské dějiny na území někdejší Podkarpatské Rusi. Kněz a učitel se stal křesťansko-demokratickým politikem a poslancem. Jeho kariéra vyvrcholila na přelomu let 1938 a 1939, kdy se stal zprvu premiérem a pak prezidentem území, přejmenovaného na Karpatskou Ukrajinu.

Rodák z Podkarpatska o rubu sovětské „osvobozenecké mise“

Zkratka používaná pro jeden z nejzlověstnějších subjektů sovětského boje proti skutečnému, domnělému či teoretickému nepříteli, je odvozeno z dvojsloví „Smerť špionam“. Naprostá většina obětí Smerše ale neměla se špionážní činností nic společného. Šlo jen o jedno z mnoha absurdních zneužití významu slov komunistickým režimem.

Monografie manželů Rychlíkových o Podkarpatské Rusi

Právo č. 302 (29. 12.) v příloze Salon č. 1003 zařadilo do rubriky Výběr Salonu – knihy monografii manželů Rychlíkových o Podkarpatské Rusi. Nepodepsaný  posuzovatel mluví o velice hutném textu – otázkou prý ale je, zda tělo (české) „pociťuje alespoň auru této své amputované /!/ části“. Nebyla ovšem ta část předtím uměle přišita?

Značení turistických cest jako ideologická diverze

Také turistické značky patří k fenoménům, jejichž stav a vývoj se vyplatí sledovat. Zbyněk Petráček v LN (č. 287 z 9. 12.), že systém značení turistických cest používaný v České republice patří k rodinnému stříbru českého státu – „proniká tam, kam jezdí i naši turisté: třeba na Podkarpatskou Rus, do rumunského Banátu či na Krym (těžko říci, jak tam systém dopadl po ruské anexi). Nedělejme si iluze, dříve nebo později přijdou současní vládci Krymu na to, že se jedná v podstatě oideologickou diverzi…