Ukrajinští vojáci v Praze a na českém území v květnu 1945 (3)

Vojáci z Ukrajiny se probojovali na jaře roku 1945 na dnešní území české republiky v ještě jedné ozbrojené formaci, která postupovala po boku sovětské armády. V exilovém československém vojsku, vytvářeném od roku 1942 v SSSR, se ve velkém rozsahu a zprvu daleko více než Češi a Slováci uplatnili vojáci z meziválečné Podkarpatské Rusi.

Jednalo se o příslušníky etnika, které v tomto regionu převládalo. S odkazem na jejich zájmy byla tzv. Uherská Rus vydělena v roce 1919 z „rozporcovaného“ Uherska a připojena k Československu. K příslušnému karpatskému území byly ze strategických a hospodářských důvodů připojeny i nížinné okresy, kde převažovali Maďaři a kde byli ve městech výrazně zastoupeni i Židé. Složitý vývoj meziválečné Podkarpatské Rusi skončil v letech 1938–1939 opětným zabráním tohoto území horthyovským Maďarskem, které se však mohlo z tohoto zisku radovat jen něco přes pět let.

Mnoho mladých obyvatel území, jemuž se začalo říkat Karpatálja, nebylo s tímto vývojem spokojeno. Nehrálo přitom velkou roli, zda se považovali za Ukrajince, Rusy či Rusíny. Od sklonku září 1939 hledali řešení v útěku přes Karpaty na sever – do Haliče, tehdy vojensky obsazené Sovětským svazem. Zjevně předpokládali, že hůře než v Maďarsku se jim nepovede, na svou naivitu však doplatili odsouzením na tři roky pobytu v stalinských pracovních táborech. Místo možnosti lepšího vzdělání, o kterém často snili, káceli lesy a konali jiné práce v severní části Sovětského svazu.

Mnozí Podkarpatci tuto těžkou životní zkoušku nepřežili, pro ty ostatní přišla v roce 1942 a 1943 jediná možnost záchrany. Nabídlo ji vytváření československé vojenské jednotky na území SSSR. Pro tu by se nenašel dostatek českých a slovenských vojáků, a proto přišli bývalí vězni pocházející z vesnic mezi Užhorodem a Jasiňou velmi vhod. Když byly tyto vyreklamované lidské trosky dány do jakž takž použitelného stavu, stali se z nich vojáci různých zbraní. Někteří bojovali za obnovu Československa u Sokolova, většina až u Kyjeva a Bílé Cerkve. Ti, kteří přežili, zápasili na přístupech k Dukelskému průsmyku o možnost průniku na území východního Slovenska.

Vasil Valo s českými představiteli
Vasil Valo (zcela vlevo) s gen. Martinem Dzúrem, Lubomírem Štrougalem a Gustávem Husákem.

Celá tato historie je dnes v českém prostředí do jisté míry známa, ne však všeobecně. A co je horší, je vnímána velmi zjednodušeně a s jakýmsi zavilým účelovým zkreslováním. Někteří čeští historikové prosazují s jakousi urputnou zavilostí svou představu, že šlo zkrátka o Rusíny. Nevím, zda se zamýšlejí nad tím, co tento termín vlastně obnáší – pro tyto odborníky je zřejmě nejpodstatnější, že tito „jejich Rusíni“ byli zákonitě a osudově Neukrajinci a že jakýkoli vztah k ukrajinství byl těmto vojákům vnucen zvenčí, ze sovětské strany.

Je to představa naivní a přehlížející např. zkušenost, že tito lidé si v sobě odnesli z rodného kraje vzpomínku na krátkou dobu trvání tzv. Karpatské Ukrajiny, která se utvářela na místě Podkarpatské Rusi na přelomu let 1938 a 1939. Měla to být „nejmenší třetina“ vznikající tzv. druhé republiky, mezinárodně-politický vývoj však této vývojové variantě zabránil. Paradoxní je však to, že československý zahraniční exil si představoval něco podobného na sklonku druhé světové války. Opět totiž pracoval s představou federace tří národů – Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců. Takovýto termín byl používán, hlavně v roce 1944, i v prostředí londýnského exilu…

Znovu však zasáhly „vyšší síly“ a obyvatelé někdejší Podkarpatské Rusi – Karpatské Ukrajiny nemohli o svém dalším osudu zcela svobodně rozhodnout. Platilo to i pro podkarpatské vojáky československé armády – mnoho jich ostatně padlo při bojové cestě směrem na západ. Zbylé zastihl 9. květen 1945 převážně na východní Moravě. Do Prahy se dostali teprve v následujících dnech a pro některé byla vyvrcholením této životní etapy a jakýmsi zadostiučiněním účast na slavnostní přehlídce, konané na Staroměstském náměstí půldruhého týdne po ukončení války.

Devátý květen byl však i znamením toho, že se postoj vojenských i politických úřadů k těmto bojovníkům začíná měnit. Ukazatelem se stalo třeba to, že původně trojjazyčné (česko-slovensko-ukrajinské) vojenské noviny, vydávané v těsném zázemí frontové linie, náhle zcela vypustily jazykově ukrajinské příspěvky. Předstírání trojjazyčnosti budoucí republiky i její armády už nemělo smysl. Trochu v té souvislosti přichází na mysl známé rčení o mouřenínovi, který splnil svou povinnost….

Pak přišlo nesnadné a osudové rozhodnutí, zda se vracet domů – tedy do regionu mezitím už reálně spravovaného Sovětským svazem, nebo zůstat v Československu a začít nějaký nový život. Znamenalo to buď pokračovat ve vojenské kariéře, nebo se nějak uplatnit v civilním životě. V každém případě se však stal z kdysi ceněného základu československé jednotky v SSSR velmi rychle poněkud nepohodlný činitel.

Už před únorem 1948 se stalo nežádoucím to, aby se tito lidé sdružovali v nějakém svém spolku, vydávali své noviny a příliš hlasitě poukazovali na své bojové zásluhy. Kromě toho museli mlčet. Nikdo nestál o to, aby mluvili o tom, jakého „uvítání“ se jim dostalo po útěku do SSSR. Taková svědectví se stala až do konce 80. let zcela nežádoucí věcí nejen v zakarpatské oblasti, kam se část podkarpatských vojáků v roce 1945 vrátila, ale také v Česku i na Slovensku.

Ti, kdo si zvolili v roce 1945 k životu prostor mezi Chebem a budoucí Čiernou nad Tisou, si zkrátka museli vybrat. Bylo možno začít na oko či doopravdy vyznávat komunistickou ideologii, „jít s davem“ a dělat kariéru, nebo se s její vidinou rozloučit a probíjet se životem, jak to půjde. Takové rozhodnutí muselo být učiněno ve vší závažnosti po únoru 1948. Jeden z ukrajinských historiků spočítal, že v Československé lidové armádě sloužilo přes 240 generálů a vyšších důstojníků (do hodnosti majora), narozených v dnešní Zakarpatské oblasti. Přesněji řečeno, bylo to osm generálů, přes sedmdesát plukovníků, asi 120 podplukovníků a přes čtyřicet majorů.

Pavlo Babec
Pavlo Babec

Za přesnost neručím, v každém případě byla však po srpnu 1968 řada těchto lidí z armády vyhozena za kritiku sovětské okupace Československa a probíjeli se dalších dvacet let v civilním sektoru. Osudy jednotlivců z někdejší Podkarpatské Rusi se zkrátka vyvíjely diametrálně odlišným způsobem. Na jedné straně takový Vasyl Val´o to dotáhl do funkce náměstka československého ministra obrany Martina Dzúra. Na straně druhé může být uveden Pavlo Babec. Ten byl krátce po únoru 1948 jedním z obžalovaných příslušníků účelově vytvořené, tzv. mostecké skupiny, pozatýkaných v předchozím roce. Odsouzen byl k trestu smrti a jen šťastnou náhodou nakonec vyvázl z popraviště a dožil v severní Americe.

Vasyla Val´a, jeho vrstevníky a rodáky z téhož území, ať už politicky proskribované nebo ostatní „obyčejné“, přitom řada věcí sbližovala. Až do roku 1956 se nemohli podívat do svých domovů, které opustili zhruba o patnáct let dříve, protože Zakarpatská oblast tvořila v rámci SSSR pohraniční a uzavřený celek. Stejně tak se jejich rodiče a příbuzní nemohli vypravit do Československa. Rodinné vztahy byly přervány dokonale. Ač to zní paradoxně, „železná opona“ nevedla jen po hranici Československa se západním Německem a Rakouskem, ale v jiné podobě oddělovala Československo i od Sovětského svazu.

Jestliže se takto vyvíjel osud generace otců, neméně zajímavé byly osudy jejich potomků, narozených převážně z národnostně smíšených manželství. Někdo z generace synů, narozených počátkem 50. let, mohl dorůst na vysokého činovníka Socialistického svazu mládeže a nakrátko i KSČ či KSČM, jiný se stal jedním z nejpřednějších českých medievalistů, úspěšně rozvíjejících bádání o husitství a Janu Žižkovi.

Vraťme se však ke generaci otců. Když přišla na přelomu let 1989 a 1990 možnost nápravy popsaných přehmatů a nespravedlností, dosáhla většina z postižených věku kolem sedmdesáti let. Dočkali se v řadě případů povýšení, někteří z nich mohli vydat své vzpomínky nebo byl pořízen jejich zvukový záznam. České či slovenské okolí je začalo vnímat s větší měrou pozornosti, ačkoli osvobození z roku 1945 už bylo posuzováno jinak a kritičtěji, než v prvních poválečných desetiletích.

V posledních letech či desetiletích svého života zhodnotili tito „svobodovci“ svou životní zkušenost také z hlediska nesnadného definování vlastní národnosti i svého vztahu k Ukrajině. Mnozí (přesně to vyčíslit nelze) se k Ukrajině stavěli kriticky a podobně vnímali příslušnost svého regionu k této zemi. Já však vzpomínám na počátky Sdružení Ukrajinců v České republice, zrozeného právě před třiceti lety, a vzpomínám na několik osobních setkání i na dopisy, které jsme od části zakarpatských rodáků, kteří prošli Svobodovým vojenským sborem, dostávali.

Tito představitelé své územně-profesní skupiny se k ukrajinství hlásili spontánně a bez jakékoli vnitřní pochybnosti. Vzpomínám na člena výboru Sdružení Ivana Pohoriljaka, na autora rozsáhlých memoárů Andrije Dobeje ze Slaného, na publicistu týdeníku Hlas revoluce Ilka Bodnara z Děčína či na dalšího výrazného aktivistu, Mykolu Hulyna z Karlových Varů. Jejich vojenské hodnosti neuvádím: nejsou v tuto chvíli důležité. Milovali svůj region a milovali také Ukrajinu. Prožívali s ní výrazně všechny nesnáze prvních let nezávislosti a velmi jim záleželo na tom, aby bylo v této zemi lépe…

V uplynulých letech všichni uvedení jednotlivci opustili tento svět. Původem byli možná Rusíni, smýšlením se však stali – díky své životní zkušenosti, ale možná i navzdory její krutosti – jednoznačnými Ukrajinci. Proto se slušelo ukončit tuto část malého triptychu o roce 1945 právě tímto způsobem.

(boz)

< Předchozí | Následující >

Rubriky