Ukrajinští vojáci v Praze a na českém území v květnu 1945 (2)

Naposledy jsme tu psali o zastoupení Ukrajinců ve dvou vojenských formacích, které se pohybovaly koncem druhé světové války územím Čech. V Ruské osvobozenecké armádě byli Ukrajinci zastoupeni dost výrazně a zjevně také oni zasáhli do pražského dění po 5. květnu 1945, v posledních dnech tohoto ničivého konfliktu.

Ruská osvobozenecká armáda ani paralelně existující a na stejné straně fronty bojující Ukrajinská národní armáda nebyly ovšem plně dobudovány. Navíc si s nimi vedení Třetí říše ani německé vojenské velení příliš nevěděly rady. Oba tyto subjekty se tak dostaly do značně bezvýchodné situace, aniž by měly šanci zaujmout plnohodnotné postavení a splnit své cíle.

Bez ohledu na rozdílnost a vzájemnou oddělenost obou těchto údajně „zrádcovských“ armád je mnohé spojovalo. V obou byli zastoupeni důstojníci i vojáci, kteří se na sklonku války nechtěli smířit s perspektivou posílení stalinismu v Ukrajině a s jeho expanzí dál do Evropy. Nic na tom nemění to, že při vstupu mnoha vojáků do ROA či UNA hrály roli také existenční důvody, především snaha uniknout z prostředí pracovního nasazení a vykořisťování v nacistickém Německu.

Nyní se věnujme hlavním dvěma spojencům, kteří v roce 1945 dosáhli nad Německem vítězství. Americká armáda se podílela na osvobození velké části západních a jižních Čech, ač to bylo po roce 1948 dlouhodobě zamlčováno. Vítězné mise Američanů se účastnili také zaoceánští Ukrajinci. Americká armáda byla v souladu se složením obyvatelstva USA mnohonárodní a ukrajinská diaspora v USA rozhodně nepatřila k nejmenším.

Z hlediska prostých počtů je však samozřejmé, že daleko nejvíce ukrajinských vojáků, kteří se ocitli v dubnu a květnu 1945 na českém území, bylo příslušníky Rudé či sovětské armády. Jejich bojový postup začal na území Moravy a přilehlého Slezska, kam se probíjeli ze sousedních částí Slovenska i Polska a svedli na konci dubna tvrdé boje o místní metropole – Ostravu i Brno. Západněji ležící území Čech přišlo na řadu až v posledních dnech války. Rudoarmějce, postupující od východu, tehdy předstihli příslušníci oddílů, které byly vyslány k Praze a do středu Čech od severu přes pohraniční hory – od Drážďan a ze Saska. Příchod rudoarmějců byl samozřejmě vítán naprostou většinou Čechů a jejich mise pak byla uctívána v českém prostředí až do srpna 1968 nejen povinně, ale značně spontánně.

Nebudeme zde uvažovat o počtu Ukrajinců ve velitelském sboru a mezi mužstvem různých zbraní v Rudé armádě – o kvantitu snad ani tolik nejde. Z konkrétních osobností jsou známi jmenovitě především nejvyšší představitelé z řad maršálů a generálů. Z Ukrajiny pocházeli Rodion Malinovskij, Andrij Jeremenko a Pavlo Rybalko. Poslední dva zmínění získali ještě za života „své“ ulice v různých částech Prahy. Totéž platí o „pouhém“ veliteli tanku Ivanu Hončarenkovi, který na rozdíl od maršálů a generálů 9. května v Praze brzy ráno zahynul v známém tanku č. 23. Nejspíše všichni tito lidé, důstojníci i prostí vojáci, byli v Čechách a vůbec za hranicemi Sovětského svazu poprvé, to ale platilo i v případě vlasovců.

Konkrétní podoba a míra národního vědomí Ukrajinců-rudoarmějců byla nepochybně rozmanitá – víme o tom jen málo. Čím vyššího postavení však dosáhl příslušník neruských národů v sovětském vojenském i civilním systému, tím jednoznačněji se stával z hlediska svého myšlení a činů ruskojazyčným sovětským představitelem. Platí to i v případě početných maršálů a generálů ukrajinského původu, kteří tvořili po druhé světové válce specifickou územně-zájmovou skupinu, v něčem odlišnou od vojenských předáků ruského původu.

V případě obyčejných vojáků či poddůstojníků či důstojníků nejnižších hodností byla situace odlišná. Jistě byli i oni více nebo méně poznamenáni pobytem v ruských či poruštěných městech a zejména v jazykově ruském světě vojenských škol a posádek. Zůstali však přesto spjati výrazněji s místem svého původu, jímž byl většinou ukrajinský venkov, i s příslušným sociálně geografickým světem – řada z nich se tam chtěla po válce vrátit. Tito rudoarmějci, třeba právě Ivan Honačarenko, si dokázali uchovat výraznější vztah k vlastnímu národu a ukrajinské „užší vlasti“.

Z hlediska vztahu výše uvedených osobností k Ukrajině uvedu pro zajímavost příklad tří už zmíněných vysokých vojenských činitelů z ROA a sovětské armády. V předchozí části cyklu byl zmiňován etnický Ukrajinec, generál ROA Sergej či Serhij Buňačenko. Narodil se ve vsi, která je v ruské Kurské oblasti nedaleko ukrajinské hranice – vzdálena je pouhých 70 kilometrů od ukrajinského oblastního města Sumy. Ve vsi v ukrajinské Sumské oblasti, o něco dále od hranice s Ruskem, se narodil sovětský generál a později maršál Pavlo Rybalko, představitel systému, proti kterému Buňačenko na sklonku života bojoval, ač v něm vyrostl. A v jiné vsi Sumské oblasti, také značně blízko ruské hranice, vyrostl Ivan Hončarenko.

A ještě malý bonus navíc. Pokud se vrátíme do ruského státu a Kurské oblasti, lze uvést, že ve vsi v její jihozápadní části, opět nedaleko ukrajinské hranice, se narodil Rus Nikita Chruščov, za války rovněž sovětský vojenský činitel. Často byl a je nesprávně označován za Ukrajince, v každém případě měl ze všech sovětských vůdců relativně nejbližší, i když v mnoha ohledech problematický vztah k Ukrajině. Vidíme tedy, jak rozdílný osud mohly mít v kataklysmatické době typu světové války osoby v zásadě shodného sociálního a geografického původu.

Vraťme se však zpět k česko-ukrajinské problematice. Jde také o to, jak poznat či odhadnout, co znamenala zprvu bojová a poté už mírová zkušenost, získaná v českém prostředí ukrajinskými vojáky Rudé armády. Zdrojem poznání mohou být v tomto případě také literární díla vzniklá v ukrajinštině těsně po ukončení války. V prvních poválečných dnech a týdnech lze doložit pobyt řady ukrajinských spisovatelů, sloužících v sovětské armádě, na území Čech. Někteří z nich patřili k významným literárním osobnostem až do závěru či konce sovětského období. Uvedeni mohou být např. Leonid Pervomajskyj, Natan Rybak nebo Mychajlo Stelmach. Jako civil se v Praze objevil významný básník Maksym Rylskyj.

V tomto článku uvedeme jiné dva autory. Začneme polozapomenutým básníkem Vasylem Švecem (1918–1993). Jeho báseň „Děkuji Ti, Praho“ vznikla krátce po 9. květnu a její překlad od Marie Marčanové, poprvé publikovaný v srpnu 1945, se dočkal řady přetisků v českých časopisech a antologiích, mimo jiné u příležitosti každoročního vzpomínání na výročí osvobození. Švecova báseň byla dokonce zhudebněna v podobě kantáty Jiřím Františkem Novákem. Báseň, v níž se mihne i vzpomínka na Jana Husa, je autorovým příslibem zachování paměti na svobodnou a osvobozenou Prahu, ale i poděkováním za přivítání, které jemu a ostatním město připravilo. Kromě toho je v ní vysloveno přání, aby nově dobytá svoboda zůstala spjata s Prahou natrvalo.

Významnějším autorem než Švec se stal už brzy nato prozaik Oles Hončar (1918–1995), od konce 40. let hojně překládaný do češtiny. Jako mnoho jiných spisovatelů musel po řadu desetiletí hledat snesitelný konsensus s vládnoucím sovětským režimem a lavírovat mezi vyžadovaným či povoleným a mezi tím, co si sám myslil a chtěl by napsat. V roce 1945 měl však Hončar celou literární kariéru teprve před sebou. Věděl jen najisto, že by chtěl podat o válce autentické svědectví.

Hončarovu bojovou biografii lze rekonstruovat poměrně podrobně díky jednomu z jeho deníků, které byly vydány až posmrtně. Psal si jej po svém mobilizování do Rudé armády v letech 1943–1945, a to rusky – snad z bezpečnostních důvodů. Sovětské národy si byly sice podle ústavy rovny, ale psaní deníku v ukrajinštině by mohlo vyvolat právě v armádě nejedno podezření nebo i zkoumání, zda tu není přítomen nějaký „buržoazní nacionalismus“…

Autor vstoupil se svou jednotkou na jižní Slovensko z území Maďarska v první dubnový den roku 1945 a přešel s ní brzy na území severního Rakouska. Odtud se 24. dubna probojovali na jižní Moravu a pak, po 6. květnu, už následoval vítězný a bezproblémový postup západní Moravou a Čechami – autor si poznamenal jména jen tří lokalit (Loděnice u Moravského Krumlova, Jihlava a Benešov). Kam přesně byla potom jednotka poslána, není jasné, do osvobozené Prahy však nahlédl Hončar ve dnech 18.–23. května. Poté byli umístěni v ležení kdesi v horách a před polovinou června odesláni zpátky na východ – přes Jindřichův Hradec a Vídeň směřovali kamsi k Balatonu. Teprve odtud, a to nikoli hned, se mohl Hončar vrátit domů a do civilního života.

Hončarovy záznamy jsou psány způsobem, který prozrazuje dobrého pozorovatele a budoucího spisovatele. Stal se jím krátce po návratu na Ukrajinu, kdy mu přinesla věhlas trilogie „Praporečníci“. Její závěrečná část, poprvé vydaná v roce 1948, nese jméno „Zlatá Praha“. Do češtiny byli „Praporečníci“, psaní nejen na základě vzpomínek a snad i zmíněného deníku, přeloženi mnohokrát. Podnět k tomu daly závěrečné kapitoly, obsahující např. popis vítězné cesty oddílu směrem k Praze v radostné atmosféře opravdu rozkvetlého května. U kapitoly poslední, obsahující nezbytnou apoteózu Lenina, sovětských vojáků a nepřímo i Stalina, cítíme dnes při čtení rozpaky. Hončar tu musel zaplatit výraznou daň požadavkům své doby a byl za to vyznamenán udělením státní, tehdy Stalinovy ceny.

Obě zde představená, žánrově rozdílná díla, ale i většina jim podobných patří dnes převážně do literárního archivu. Hledat v nich opravdovou, nepokřivenou životní pravdu o posledních týdnech války je těžké. Ta je obsažena spíše v už zmíněném autorově deníku, který tehdejší realitu příliš nepřikrašluje a neupravuje.

Politiku, ideologii a propagandu v zápisech z dubna a května 1945 nenajdeme. Zmínka o návštěvě vojáků v Lidovém domě (dost možná povinné, neboť tam v roce 1912 pobýval V. I. Lenin) je zcela věcná. V záznamech jsou patrné zcela pochopitelné projevy čistě lidské radosti. Tak právě 9. května: „Zajímavý pocit jistoty, že žiješ, můžeš žít až do svého přirozeného konce a smrt už ti nehrozí na každém kroku.“ Chvála české krajiny, silnic, městeček a samozřejmě i Prahy, která autorovi připomněla – asi hlavně velikostí – Charkov. A vzpomínka na tramvaj č. 15, jednu českou píseň a chvilkové sblížení s českou dívkou…

Nechybí několikanásobné zmínky o Evropě: „Někteří vojáci si nabrali ve skladu droždí do obalu, jako by to byla čokoláda, a živí se. Říkají, že je to chutné – v Evropě je třeba jíst čokoládu… /…/ Ve městech, jimiž jsme projeli, jsem spatřil skutečnou Evropu. V její úplnosti jsem ji poznal až v Československu.“ (12. 5.) – „Mluví se o tom, že vyjedeme na Ukrajinu a dokonce snad do mého města. Sbohem, Zlatá Praho! Sbohem, Evropo!“ (19. 5.) – „Vydali jsme se na dalekou cestu. Zdá se, že nás čeká přejezd celé Evropy.“ (10. 6. 1945).

A úplné rozloučení se zemí v evropském srdci přichází 15. června 1945: „Dnes večer přejedeme česko-rakouskou hranici. Navždy se rozloučím s československou zemí, která se do mého srdce zapsala nejlépe ze všech zemí, jimiž jsme prošli“ (jen pro doplnění: předcházely, byť v různém časovém rozsahu, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko). Ještě o den později v deníku čteme: „Přivykáme tomu, že západ, který jsme měli vždy před sebou v zlověstné a krvavé záři, je teď za námi. Jedeme na východ a ty se ohlížíš na planoucí, majestátní záři, od které se vzdalujeme – je tedy konec putování, bitev a pochodů po neznámých zemích. Na východ! Do končin za všechny ty roky zapomenutých a teď lákajících, skoro jako by byly neznámé!“

(boz)

< Předchozí | Následující >