Z listáře Františka Řehoře (8)

Tento cyklus měl být otiskován v době konání výstavy připravené z etnografické sbírky Františka Řehoře, jež vznikla v Haliči a Bukovině na konci 19. století. Výstava, zahájená v Národopisném muzeu pražského Národního muzea na podzim minulého roku, musela však být ze známých důvodů předčasně ukončena. Protože je však řehořovský korespondenční materiál opravdu bohatý, bude náš cyklus ještě pokračovat.

Čtenáře, kterým by nebyly úplně jasné souvislosti, odkazujeme na článek o vernisáži výstavy. Ve výkladu o Řehořových dopisech, ilustrujících jeho život a dobu, zatím pokračujeme chronologicky. V předešlém pokračování nás Řehořovy dopisy dovedly do jarních měsíců roku 1891.

Průmyslový palác na Výstavišti
Průmyslový palác na Výstavišti 1891, na okraji Stromovky v Praze 7

Koncem dubna uvedeného roku přistoupila k dosavadním Řehořovým aktivitám ještě jedna, která ho pak výrazně zaměstnávala další tři měsíce. V Praze, na nově zřízeném bubenečském výstavišti, se chystalo otevření velkolepé Jubilejní výstavy, která měla ukázat rozmach různých oborů českého života v průběhu 19. století. Snad každý chtěl být tehdy přitom, jen čeští Němci nikoli – ti nakonec uspořádali jakousi vzdorovýstavu v Liberci.

Řehoř sledoval z východních Čech přípravy pražské výstavy a poslal do Lvova předem výstavní plakáty, které tam vzbudily zájem. Brzy se zrodila v centru Haliče myšlenka na vypravení „rusínského vlaku“ do Prahy a Řehoř se ujal organizátorské pomoci. Nejčastěji psal v těchto věcech opět Edvardu Jelínkovi, jakémusi neoficiálnímu všeslovanskému konzulovi v Praze, který se staral také o výpravy z různých částí polského území a z jiných slovanských center. Západoukrajinská výprava, zahrnující zájemce z Haliče i Bukoviny, byla nakonec propojena s koncertním výjezdem pěveckého sboru Bojan ze Lvova, sboristé však tvořili jen menšinu zhruba stopadesátičlenné výpravy. Jejího vedení a organizačního zajištění se ujal Řehořův přítel, učitel a etnograf Volodymyr Šuchevyč.

Volodymyr ŠuchevyčŘehoř od počátku usiloval o to, aby návštěvě ze lvova usnadnil pražský pobyt. Snažil se, aby sboristé získali bezplatné bydlení i vhodný sál ke svému koncertu. Argumentoval přitom tím, že členové sboru jsou akademikové, tedy vysokoškolští studenti, „chudí, jako Rusíni vůbec.“ Zároveň se argumentem pro českou vstřícnost měla stát slova, která napsal Řehoř Josefě Náprstkové. „Vždyť nás Čechy mají ti dobří Rusíni tolik rádi!“ Jejich návštěvě patří i jiná Řehořova, jistě upřímná slova: „Já se těším, jak už dlouho jsem se netěšil!“

V červnu a v první polovině července byl už probírán konkrétní program šestidenní návštěvy ze Lvova – jak Řehoř píše, hosté měli „poznat všecko a neutrmácet se“. Zároveň se jednalo o možnosti vystoupení Bojana v Národním divadle, o zajištění drožek a mnohém jiném. Skladatele Josefa Srba-Debrnova žádal Řehoř o partitury českých písní, které chtěl Bojan z přízně k Čechům v Praze zazpívat. Dozvídáme se také, že měla zaznít i „rusínská hymna“. Je možné, že se jednalo o současnou hymnu ukrajinskou, kterou členové Bojana dobře znali.

Řehoř také požádal faráře v tehdejším pražském předměstí Karlín, aby hostům dovolil sloužit v kostele mši ve východním obřadu. Ve výpravě byli i faráři a vezli si s sebou církevní roucha (paramenty). Sám k tomuto záměru poznamenal: „to je důležitá věc, ta mše.“ Ke všemu také naplánoval výpravu do Hradce Králové a okolí včetně rodných Stěžer. Řehoř se snažil, aby se připojil někdo z jeho pražských známých – žádal o to i známého etnografa a kulturního historika Čeňka Zíbrta.

Díky Řehořově nepostradatelné asistenci byl nakonec pečlivě připravený zájezd z východu habsburské říše do východních Čech a Prahy maximálně úspěšný – podrobněji o něm napíšeme jindy. Nedivíme se ale, že Řehoř krátce před příjezdem hostů ze Lvova konstatoval: „Pro ty Rusíny mi ´holova chodorom chodyť´“ – použil tedy ukrajinského přísloví znamenajícího „hlava mi jde kolem.“ Přitom musel zároveň plánovat svou časově bezprostředně následující výpravu za Huculy (srpen – září 1891): chtěl navštívit nejen Halič, ale i sousední Bukovinu a Uherskou Rus. Také tato jeho výprava byla úspěšná, zejména sběratelsky, ač se Řehoř až na území pozdější Podkarpatské Rusi tehdy ani později nedostal.

Žydačiv - chrám
Žydačiv - řecko-katolický chrám Vzkříšení Páně

Touto výzkumnou cestou začal poslední Řehořův dlouhodobý pobyt v Haliči. Dne 13. září 1891 napsal Řehoř Edvardu Jelínkovi ze svého nového působiště v této části Ukrajiny, ze Zarohizny u městečka Žydačiv, kde se usadil u sestry a švagra „v širém poli na Podolí, v chalupě osamělé“. Znovu při této příležitosti bilancoval a zmínil přitom číslo třináct – právě tolik let už trvala haličská etapa jeho života: „Oněch všemi svízely okořeněných 13 let mne uspokojilo a dílem i zalichotilo“ – Řehoř přitom jistě myslil i na oslavné články, které o něm krátce předtím vyšly v časopisech Světozor a Zorja. Od Lvova byl o něco dál než za pobytu ve Vovkově. „Jsem zase od světa odříznut, čemuž jsem ostatně již dokonale navykl,“ sdělil koncem října 1891 Václavu Vlčkovi.

V dopise, poslaném počátkem roku 1892 Adolfu Černému do Hradce Králové, se ještě jednou vrátil k výsledku své pouti mezi Huculy: „Že jsem vyvážil z letošní cesty hojně národní látky vedle sbírky národních předmětů (v počtu nad 150 kusů), jen tak připomínám. Krom toho jsem však měl s sebou momentní fotografický aparát a mám tedy kolem jednoho sta fotografií. Mnohé z nich jsou poškozeny – vnikalo do aparátu světlo. Víš-li, poraď, jak se takové plotny napravujou.“ A plánoval už další výpravy: „Podám si žádost k Akademii /České akademii věd a umění/ na cestu po Podolí – dávají po 300 zlatých, za to již lze kus země shlédnouti a pobýti si na místě.“

V dopisu následovala pasáž o plánech na pomalé zpracování kalendářních svátků a pak ještě osobnější část věnovaná tehdejším Řehořovým osobním poměrům: „Že se mé finanční položení o zblo nepolepčilo, u mne se rozumí samo, leč zde nemám příležitosti za něco peníze vydati – kořalku nepiji a piva zde není. Zato, chci-li si poříditi knihu nebo jeti do Lvova za knižnými studiemi, cítím, co to jest býti bez groše. O nějaké, jak Poláci říkají ´posadzie´ /zaměstnání/ ani slechu – také nehodlám do Prahy se svou žebrotou na každý jarmark. V té příčině mám myšlenky někdy, věř, přímo zoufalé. Ještě se těším nadějí na tu hlavní trefu – pořídil jsem si totiž los – ani ne tak kvůli výhře, jako kvůli děvčeti, které je tehdy prodávalo.“

Vraťme se však v závěru zpět k hlavnímu tématu, k němuž se v posledních letech upínala většina Řehořovy pozornosti. Už v roce 1886, za delšího pobytu ve Lvově, žádal v dopisu, otištěném v novinách, o zaslání vzorků lidových výšivek, ale tehdy zřejmě příliš neuspěl. Na sklonku roku 1891 připravil a rozeslal hektografovaný dvoustránkový dopis, určený řeckokatolickým farářům. Obrátil se na ně s prosbou o zaslání zpráv o církevních kalendářních svátcích a o lidových zvycích, které s nimi byly koncem 19. století v Haliči spjaty. Text této sběratelské výzvy zněl v překladu následovně:

„Zarohizno, pošta Žydačiv

Velevážený Otče a dobrodinče!

Po mnoha letech, věnovaných práci kolem etnografie haličských Rusínů, jsem se rozhodl přistoupit k soubornému vydání svých článků. Plán celého díla, které dosud není dovedeno ani do poloviny, zahrnuje řadu svazků. Do prvního svazku jsou určeny zvyky, spjaté se dny církevního roku podle uniatského kalendáře, počínaje Novým Rokem a konče Malankou v poslední den prosince podle starého stylu. Rád bych měl pro svou knížku k dispozici materiály o těchto svátcích z nejrůznějších koutů Haličské Rusi. Proto se obracím na Vás, vysoce vážený Otče, s pokornou prosbou o sdělení toho, co o nich víte.

Patří sem také všechny posty, Pylypivka, masopusty, dále svátky, které lid slaví bez vědomí církve, jako např. dny hromové, krupobitné a ´posušné´, rachmanské velikonoce a dále dny, ve kterých se lid zdržuje jen některých prací, ale i dny, ve kterých začínají některé hospodářské práce, dále nejrůznější věštby, např. o počasí, budoucí úrodě apod., ale také věštění o lásce na den sv. Ondřeje, sv. Dmytra, sv. Pokrovy, sv. Kateřiny atd.

Je žádoucí mít k takovým dnům zprávy nejen o zvycích, pověrách, hrách, písních, průpovídkách a bajkách, ale také o tom, zda lid pro ně nemá zvláštní název, proč je slaví a zda ho slaví všichni obyvatelé vesnice nebo ne. V případě slavnostních svátků jsou velmi důležité tzv. „vilije“ (vigilie), při kterých se rodina zvláštními obřady chystá k zítřejšímu svátku. Nejslavnější z nich jsou večer před Narozením Páně, před Novým Rokem, před Jordánem, svátkem sv. Jiří, sv. Ducha, sv. Jana, sv. Ondřeje apod.

Důležité jsou také svátky bohorodiční, přestože ne všechny jsou slavnostní, a také svátky méně významných světců, po kterých se převážně koná věštění o počasí, začíná nebo končí setba nebo žetí obilí, zasazování zeleniny, pastva dobytka, stříž ovcí atd. O některých dnech existují zvláštní vyprávění – o čarodějkách na sv. Jiří, o rusalkách na sv. Ducha, o utopencích (topelcích) na Ivana Kupala a o diduchovi v době vánoční, jiné zase mají velký význam pro vesnickou kuchyni.

Kromě toho se mi budou hodit také zápisky týkající se lidopisu Haličské Rusi obecně. V českém vydání své knihy je uvedu jako prameny a vůbec rád přijmu každý lidopisný příspěvek. Je samozřejmé, že na příslušném místě bude uvedeno i Vaše jméno, velevážený Otče. Doufám v kýženou pomoc, bez níž bych nemohl dovršit práci, jejímž prostřednictvím se Váš národ proslaví v prostředí našeho českého národa.

S úplnou úctu

František Řehoř“

Na připojeném druhém lístku čteme nadpis, který zní v překladu „Svátky a dny, o kterých se dá mezi farníky nasbírat mnoho zajímavého“. Přehled začíná Novým rokem a končí Malankou, poté však následuje dalších jedenáct položek. Dohromady je tak zaznamenáno 80 svátků, připadaly tedy téměř na každý čtvrtý den v roce.

Kromě této prosby určené farářům byla otištěna v předposlední den roku 1891 jiná, všeobecně adresovaná a obsahově nepatrně pozměněná varianta v lvovském deníku Dilo. O půldruhého měsíce později, 13. 2. 1892, otiskl Řehoř poděkování pěti osobám, které mu jako první poslaly kýžené materiály. Paradoxní je však to, že se Řehořovi nepodařilo tyto ani další zdroje v posledních letech života zpracovat tak, jak si představoval, a jeho knižní spisy nevyšly.

(boz)

Rubriky