Z listáře Františka Řehoře (7)

František Řehoř pronikal do tajů života haličských Ukrajinců, zejména Huculů, stále hlouběji a zároveň začínal patřit k prvotřídním znalcům haličských reálií. V době dvou delších pobytů v Čechách na sklonku 80. let 19. století měl příležitost podívat se na haličskou tematiku soustředěněji a své znalosti poněkud syntetizovat i v rámci korespondence.

Doklady této skutečnosti můžeme doložit během jeho druhého pobytu ve Stěžerách u Hradce Králové, který začal na konci léta roku 1890. O některých průvodních rysech onoho období jsme se zmínili už minule. Rodinné problémy však nabíraly grády a v lednu 1891 dal otec Františkovi výpověď z bytu a stravy. Řehořova finanční situace byla zoufalá – honorářů dostával jen málo a splátku 900 zlatých měl od švagra, žijícího v Haliči, dostat až za další dva roky. Uvažoval v té době dokonce, že požádá nakladatele Otta o přijetí do jeho firmy na zcela nekvalifikovanou práci – skládání tiskopisů nebo jejich roznášení po domech. Tento krok komentoval slovy: „Jsem na prahu 34. roku a v těchto letech nejmizernější tvorové umí se postarati, čeho nezbytně k existenci potřebují – já ku výstraze jsem vyjatý.“

Za tohoto neradostného stavu se dále rozvíjela Řehořova korespondence s Edvardem Jelínkem, kde už přicházely ke slovu problémy značně přesahující rozměr čistě etnografické tematiky. Dne 18. března Řehoř mimo jiné napsal: „Četl jsem v Času Vaše objasnění k otázce rusko-polské – nesmírně zdařilé.[1] Ti Poláci přeci už dávno své činy odpykali, ale Rusové je stále trestají – hanba!“

Přímo o haličských věcech psal Řehoř ze Stěžer dvakrát – poprvé a stručněji 22. dubna. Poté, co popsal neúspěch své snahy o souborné vydání vlastních článků u nakladatelů Otta a Vilímka, konstatoval, že mu nezbývá než čekat – jak sám napsal: „mám trpělivost jako rusínský kůň“. Času využíval jak k dalšímu studiu zvyklostí při řecko-katolických církevních svátcích, tak k pokračování studia haličských Židů. Došlo však i na širší téma:

„Také sháním látku k ujařmění Ukrajiny pod panstvím Rosie. V Masarykově článku v Času jest nepravdivá zmínka, jako by útisk Poláků v Kongresovce byl částečnou odvetou za útisk Rusínů Poláky haličskými. O nějakých reflexích tady nemůže být řeči, poněvadž se Rus nemůže ujímati toho, koho doma ´prześladuje´ [pronásleduje]. Proti Ukrajincům Rusíni v Haliči jsou na tom ´spasibi´ [míněno: dobře]. Bude Vám snad známo, že i Pypin proti maloruské literatuře brojí, o čemž ve své Historii literatur slovanských ještě ani muk.“

Vidíme tu, že Řehoř mohl kvalifikovaně vystoupit, byť jen v soukromém dopisu, proti názoru tehdy už známého profesora Masaryka – kritizuje poměrně okrajovou zmínku v jeho článku „Ke sporu rusko-polskému“.[2] Zároveň při kritice špatného postavení Ukrajinců v Ruské říši zmínil kriticky ruského literárního historika Alexandra Pypina, který původně podporoval oprávněnost existence ukrajinské literatury, ale pak se od těchto názorů odvrátil.

O týden později, 29. dubna, odpověděl Řehoř v dalším dopise Jelínkovi na jeho prosbu o podrobnější vysvětlení vnitřních poměrů v Haliči. Řehoř sice soudil, že je v dopise popsal jen všeobecně, ve skutečnosti je ale jeho výklad vskutku důkladný – mohl by být i základem textu hesla o Haliči v Ottově slovníku naučném, které bylo otištěno počátkem roku 1896. Tam však Řehoř tak velký prostor nedostal a svěřen mu byl jen horopis, vodopis a bibliografie. O pět let dříve vysvětlil svému „slovanskému příteli“ a známému polonofilovi haličskou situaci tímto způsobem:

„Za svého třináctiletého pobytu mezi Rusíny blíže sídelního města Haliče [tj. Lvova] měl jsem dosti příležitosti stopovat národní a společenský život obou kmenů v zemi. Při uvažování dnešních poměrů na Haliči nesmíme pustit se zřetele, že města v západní Haliči jsou polská a ve východní až na skrovné percento Rusínů také polská nebo požidovštělá. Dále velkostatky a průmysl, jakož i kapitál, nalézají se vesměs v rukou Poláků a Židů.

Povšechná jest pravda o vlivu měst a velkých statků na utváření politických poměrů země. Kdyby se přes tyto punkty mohlo přejíti, pak ovšem by zmizely jejich následky, jimiž se Rusínům do jisté míry křivdí. Jak jsem však ty útisky čítal v Národních listech, tak to není naprosto.

Národní listy zejména informujou se z novin frakce starorusínské, která tíhne k Rusku a namnoze to, co za řeč nestojí, vyšroubuje na neodpustitelný polský hřích. A právě tato frakce nejméně zasluhuje názvu obránce lidu – vždyť přece pěstuje frakční literaturu nikoliv jazykem tohoto lidu, nýbrž ´jazyčijem´, kterému rozumí leda hlouček učencův.

V těch kusech, kde jest žádoucí náprava, povýtce závisí to na rakouské vládě, a ne pouze na Polácích. Změnou příslušného zákonodárství mnohé se odčiní, co pak se svaluje i na Poláky. Ti přečasto odnesou, co patří vládě.

Rok od roku pozoruji, že Poláci činí Rusínům ústupky, neboť poznávají, že jenom nepatrný zlomek jich ztotožňuje své zájmy s Velikorusy v Rusku, a tu přece nebudu podporovati lidi, kteří vlastně pomáhají proti mně mým nepřátelům. Čím více bude mezi Rusíny těch, kteří odsuzují velikoruské idee, které, kdyby byly uskutečněny, pochovaly by národní život maloruský i tam, kde má podmínky ku svému rozvoji, totiž jedině v Haliči – tím úžeji budou Poláci přimykati k Rusínům. Poláci jsou nešťastni v Rusku a v tomtéž Rusku je ujařměno 22 milionů Malorusů! My Čechové musíme litovati obojích a přáti si, aby oba spory byly vyřízeny všem Slovanům k úplné spokojenosti.

Rusíni berou účasť ve všech korporacích, kde jde o společný zájem obou kmenů, a mají přístup ku všem úřadům, pokud výlučně neslouží polskému lidu. Halič je ohniskem literní produkce Malorusů, v Rusku byl jich národní rozvoj rázem zaražen carským úkazem z r. 1876. Paralela, vedená mezi haličskými Poláky a Velikorusy, vyjde v neprospěch těchto posledních.

Letos zemský haličský výbor vypsal konkurs na rusínská díla dramatická a týž výbor subvenuje rusínské divadlo ve Lvově. Rusíni jsou přiměřeně zastoupeni v radě města Lvova, ve výboru tamnějšího průmyslového musea (prof. Šuchevyč), ve výboru zemském (dr. Savčak), v zemské školní radě atd. Poněvadž by dorost nenaplnil rusínskou universitu, mají na stávajících universitách ve Lvově a v Černovicích důležité stolice obsazeny svými rodáky (filosofie, práva) a přednášky dějí se v rusínštině. Zato mají bohosloveckou fakultu úplně svoji.

Mají rusínská gymnasia a jest naděje, že utrakvismus učitelských ústavů ustoupí ryze národním. Školství odborného až na malé výjimky není, ježto by Rusíni pro školy toho druhu neměli sdostatek žáků. Obecné školství jest opatřeno spravedlivě: v polských vsích na Haličské Rusi rusínský jazyk a hraždánka [azbuka] jsou předměty povinné. Mnoho se ještě změní, až rusínská inteligence početně stoupne. Tolik pro teď – neuspokojí-li to, posvítím na tuto záležitost časem obšírněji!“

V rámci této delší citace zaujme značně smířlivý tón, který Řehoř zaujal při hodnocení tehdejších polsko-ukrajinských (rusínských) vztahů v Haliči. Ty v té době vstupovaly do nové, konfliktnější fáze. Ne každý z tehdejších západoukrajinských veřejných činitelů by s Řehořovým kompromisním hlediskem, upřednostňujícím shodu obou národností, souhlasil…

Samotný Řehoř se však k této problematice v dalších dopisech psaných Jelínkovi už nevracel. V příštích třech měsících přišla řada na jiný problém, při jehož řešení se velmi intenzivně angažoval. Chystalo se otevření slavné jubilejní výstavy v Praze, která se stala magnetem nejen pro Čechy, ale také pro příslušníky jiných slovanských národů.

(boz)

< Předchozí | Následující >