Z listáře Františka Řehoře (6)

Může se zdát, že pozornost, kterou zde věnujeme svědectví dopisů Františka Řehoře o jednotlivých obdobích jeho života, je nadměrná. Nemáme však z konce 19. století jiný, tak podrobný korespondenční soubor o vztazích někoho z Čechů s haličskými Ukrajinci. Ze svědectví osamoceného národopisce-samouka se přitom dá vyčíst opravdu dost…

„Vážený příteli! Jsem už zase mezi dobrým lidem rusínským jako mezi svými. V prvé chvíli se mi poněkud tesknilo – tolik jsem domovině přivykl za těch jedenáct měsíců,“ napsal František Řehoř z haličského Vovkova, kam se vrátil z Hradecka k sestře a švagrovi. Dopis byl psán 11. července 1889 královéhradeckému učiteli Adolfovi Černému, se kterým se Řehoř předtím sblížil během pobytu ve Stěžerách. Na dlouhý stesk však nebyl čas, a tak hned následují slova „Práce všude až až!“ včetně konkrétních úvah o tom, jaké úkoly Řehoře čekají v nejbližší době. Slova z konce dopisu naznačují, že byl Řehoř smířen s delším pobytem ve Vovkově: „Podle všeho budu zde zimovati. Nelze jinak.“

Eduard JelínekŘehoř se znovu chystal cestovat a rozšiřovat své znalosti – chystal se do severní Haliče včetně „sežidovštělých městeček“. Zintenzivnil také svou sběratelskou akci, která měla obohatit fondy Náprstkova muzea o další etnografické předměty. Nyní se staral např. o kraslice a výšivky, ale zajímala ho i vyobrazení krojů. Poté, co si prohlédl takovou sbírku, uloženou ve lvovském spolku Prosvita, svěřil se v listu Edvardu Jelínkovi. „Ani spáti nemohu pro ty kroje!“ Ale Řehořova pozornost se upínala i k záležitostem, charakterizujícím vývoj ukrajinského společensko-politického života v Haliči.

Obecně mu bylo blízké a sympatické pochopení místních představitelů pro slovanskou otázku, ale všímal si i jiných důležitých událostí. V listu z 20. října 1889, poslaném Jelínkovi, zmínil i tuto novinku: „Bude Vám asi známo, že pan Pavlyk s panem Frankem byli zatknuti, a vím určitě, že nevinně“. Zastal se tedy představitelů socialistické orientace, kteří představovali mezi haličskými Ukrajinci radikální proud a za své názory i za styky s Ukrajinci z Ruské říše byli tehdy po nějakou dobu vězněni.

Druhá polovina zimy, resp. počínající měsíce roku 1890, daly churavému Řehořovi zabrat. Dostal zápal plic a pohrudnice a nemohl už pochybovat, že ho bude po zbytek života „držet za ruku“ tehdy smrtící tuberkulóza. Přál si samozřejmě žít co nejdéle v zájmu dokončení své práce, přibývalo však ponurých myšlenek. V prvním svém dopise českému prozaikovi a redaktorovi Václavu Vlčkovi lapidárně konstatoval 20. března 1890: „Sklízím na zemi jen samou trpkost“. O něco později shrnul Řehoř v listu Adolfovi Černému z 20. 5. své myšlenky ve slovech: „Činí to zdrcující dojem vidět se sklácena uprostřed činnosti, k níž lnul jsem celou svou duší a srdcem.“

Určitá naděje však zůstávala – Řehoř jedním dechem dodává, že po 1. červnu se přesune na letní léčení do Rožnova pod Radhoštěm. Čekala ho tedy druhá cesta zpět na českou půdu, lépe řečeno na „sesterskou Moravu“. Tak nazval Řehoř zemi svého dočasného pobytu, když se odtud ozval 19. června 1890 Edvardu Jelínkovi. Zároveň v rámci informování o stavu své nemoci připustil teskně, že nebýt rozdělané práce, „milerád položil bych se v ruskou /!/ zem Páně, ač se mi zdá, že by přece více tížila nežli lehčí hruda rodné vlasti.“

Rožnov-lehárnaRožnovské klimatické lázně byly tehdy značně známé a jejich beskydské okolí mohlo Řehořovi připomínat Karpaty. Řehoř měl přitom v té době dojem, vyjádřený formulací „s Haličí rozloučil jsem se navždy.“ Doufal tedy opět, že bude moci už definitivně zůstat na české půdě. Uvědomoval si přitom, že z finančního hlediska ho nečeká nijak lehký život. U sestry ve Vovkově neměl příliš velké výdaje a pobyt v Rožnově mu hradila paní Náprstková. Pak ho ale opět čekaly východočeské Stěžery, kde to nadále nemohl mít dostatečně jednoduché kvůli neurovnané rodinné situaci. „Následkem toho už ani nevycházím s lidmi v naší chatě,“ píše 19. 11. 1890 opět Jelínkovi a o dva měsíce později připojil neveselé konstatování: „Žiji z milosti otcovy, jenž – oženiv se podruhé – počíná na mne nevražit.“ Na místě tedy opravdu byl povzdech: „je to život!“.

Řehoř však i za této nepohody neustal v práci a uvažoval o způsobu prezentace svých výzkumů. Neuspěl s návrhem vydat své sebrané práce u nakladatele Šimáčka, ač platilo nadále, že „všecky své práce viděti pohromadě pod týmž rouchem nakladatelským, o to mi jde především.“ Zamýšlel se konkrétně především nad způsobem českého zpracování karpatských kalendářních svátků a zvyklostí v celé jejich šíři od nového roku až po Silvestra (Malanku), kromě toho měl na mysli fenomén „rusínské svatby.“

Chtěl se ale také začít seznamovat s problematikou karpatských Bojků, které znal méně podrobně než Huculy. Podobných úvah měl plnou hlavu a nikoli poprvé vše shrnul konstatováním: „slovem, studium lidu haličské Rusi jest pro mne úkol životní a ono opravdu požaduje život celý, má-li dílo za něco stát“.

Za zmínku stojí i to, že se tehdy Řehoř už dva roky zaměstnával i spoluprací s Ottovým slovníkem naučným – o tom se ještě podrobněji zmíníme v některém dalším pokračování. Zajímala ho stále více také problematika haličských Židů, které spojovaly s ukrajinským a polským obyvatelstvem v Haliči úzké, ale ne vždy příznivě naladěné vztahy. Když psal Řehoř Jelínkovi 19. 11. 1890, že se pouští do práce o haličských Židech, neodpustil si lapidární poznámku: „Souhlasím s Vámi, je to holota.“

Korespondence, která tehdy odcházela ze Stěžer do Haliče nebo směřovala opačným směrem, nabyla určitě většího rozsahu než podobné kontakty zlaté slovanské Prahy, jak bylo tehdy hlavní město nazýváno, s odlehlým pohraničním územím habsburského mocnářství. Řehoř dostával do své rodné vsi všechny časopisy, které byly v Haliči vydávány ukrajinsky či rusky (polské nepochybně nikoli) a zjednával si stále výraznější přehled o tom, co se v Haliči děje.

Ne vše, o čem se dočetl, ho těšilo. Jelínkovi v dopise z 19. 11. 1890 psal: „Od srdce želím rozhárané poměry v lůně samotných Rusínů. Míti tři strany politické, dva akademické spolky a kolik stran, tolik spolků různých, jest pro Rusíny luxusem, jejž dovoliti si mohou národové velicí, v každém směru vyspělí. Ukrajinci dělají, co mohou, a teď přijde Pavlyk a Franko s novým receptem a založí stranu třetí“. Zde měl Řehoř na mysli nechybně založení slavné ukrajinské radikální strany, jejíž vznik byl ovšem logický a místními poměry odůvodněný.

Jelínek, Črty kozáckéJe zajímavé, že Řehoře v téže době aspoň občas a čistě čtenářsky zaujala také odlehlejší, východní část Ukrajiny, patřící do říše ruského cara. V už uvedeném dopise Jelínkovi uvedl: „Po čas své nemoci pročetl jsem vaše ukrajinské a kozácké črty. Unesly mne ryzí pravdou. Inu, jste v nich rodilý Ukrajinec“. Je třeba říci, že tady se Řehoř příliš nechal unést dílky, která z dnešního hlediska neobstojí a k ryzí pravdě mají daleko. Také úvaha o příslušných Jelínkových prózách však patří do jiné stati.

Podobný projev Řehořova idealismu najdeme v dalším stěžerském dopise z 24. listopadu 1890, tentokrát se ale týká všech Slovanů. Čteme zde slova: „Není možná, byste na Slovanech kus svého zlatého srdce byl nenechal. Je tam přece jen více srdečnosti, příkladná pohostinnost, je tam ode všeho toho, čeho ve vlasti postrádám na každém kroku. Tam není domýšlivosti, tady je jí plno v každé čelední hlavě, zvlášť opřena-li na plnější kapse. Co nelíčené radosti způsobí tamnější /!/ děvušce prosté namystečko /náhrdelníček z korálů – pozn. boz/, mosazný prstýnek, šňůrka korálů – zde ji neuspokojíte ani šperkem od jedné pražské firmy atd. atd.“. Tady už se ale dostáváme k Řehořovu vztahu k ženám, a to je opět zvláštní kapitola.

Ať to bylo s Čechy a Slovany jakkoli, konstatuje Řehoř v závěru téhož dopisu Jelínkovi: „Zítra, na svatou Kateřinu, jsem ve svém životě poprvé na české svatbě. /…/ Chci jednou také býti vesel s druhými. Snad ta svatba zavěje do mého samotářství trochu žádoucí změny.“ Nevíme ovšem, čí to byla svatba, své vlastní se však Řehoř nikdy nedočkal.

(boz)

< Předchozí | Následující >

Rubriky