Dva ukrajinské dokumenty z dob zápasu o nezávislost

Od jara roku 2017 vzpomíná Ukrajina i její diaspora na vývoj událostí, které byly spjaty s bojem za ukrajinskou státnost před sto lety. Tento dlouhý a nakonec neúspěšný zápas začal po únorové či březnové revoluci v Ruské říši. Jako jeho závěrečný akord bývá vnímán tzv. druhý zimní pochod ukrajinských jednotek proti bolševické armádě, uskutečněný v závěru roku 1920.

Pokusili jsme se v minulých letech upozornit na několik dokumentů, které charakterizují tehdejší cestu ukrajinského politického velení a vyjadřují jeho cíle a záměry. V letech 2017 a 2018 se jednalo o texty dvou univerzálů ukrajinské Centrální rady, ale také o akt oznamující převzetí moci hetmanem Pavlem Skoropadským. Vloni přišla řada na dokument oznamující vznik jednotného ukrajinského státu.

Domníváme se, že je vhodné a potřebné postupně zpřístupňovat další dokumenty z tohoto i jiných období ukrajinských dějin v českém překladu. Dnes se tedy k původnímu vracíme, právě když míjí sto let od pokusu vytvořit polsko-ukrajinské spojenectví a s jeho pomocí realizovat záměry obou států, vzniklých na troskách dřívějších mnohonárodních impérií. Protože dnes zpřístupňované dokumenty dělil od tzv. Aktu zluky z konce ledna 1919 poměrně dlouhý, událostmi nabitý časový úsek, vysvětlíme aspoň to nejhlavnější.

Jednotná Ukrajinská lidová republika, zahrnující už i větší část ukrajinských území někdejšího Rakousko-Uherska, vznikla 24. ledna 1919. Celý uvedený rok prožila v těžkých a nakonec nepříliš úspěšných bojích s nepřátelskou přesilou. Bolševická vojska, podporovaná částí obyvatel Ukrajiny, se v prvních měsících roku 1919 zmocnila většiny ukrajinského území. Zatlačila tím ústřední orgány i zbytky armády Ukrajinské lidové republiky do regiónu tzv. Podillja (Podolí). Metropolí Ukrajiny se stalo na osm měsíců město Kamjanec-Podilskyj, které je dnes pouze centrem okresu.

Území východní Haliče, která byla jádrem západoukrajinského území, obsadila do poloviny července 1919 polská armáda a připojila je proti vůli většiny obyvatel k obnovenému polskému státu. Západoukrajinské politické vedení a armáda přešly řeku Zbruč a začaly pomáhat vedení nezávislé Ukrajiny v boji s bolševiky. Novými silami doplněná a občerstvená ukrajinská armáda se vydala na pochod směrem ke Kyjevu, který koncem srpna 1919 obsadila. Téměř obratem jej ale musela vyklidit před jednotkami tzv. bílého Ruska, jehož vedení existenci Ukrajiny odmítalo.

Zbytek roku 1919 uplynul v ústupových bojích a bez pomoci někdejší haličské armády, izolované v rámci Ukrajiny v jiné její části. Zbytek ukrajinského vedení stále doufal v příznivý obrat a nechtěl složit zbraně. Proto byl uspořádán v Kamjanci dne 14. října okázalý svátek, jehož vrcholem bylo složení přísahy věrnosti Ukrajině. V první řadě se jejím textem zavázali do budoucnosti zbylí tři z původních pěti členů Direktoria, které představovalo kolektivní hlavu státu.

Slavnostní slib Direktoria Ukrajinské lidové republiky

My, Direktorium ukrajinské lidové republiky, skládáme veřejný slavnostní slib.

Budeme věrně sloužit národu Ukrajiny a jím vytvořené UNR. Budeme neustále bránit svobodu jejích synů – národní, náboženskou i občanskou. Slibujeme vynaložit všechny své síly tomu, abychom upevnili zřízení lidové republiky v ústavě. Budeme se podřizovat organizovaně projevené vůli národa a při správě státu se budeme řídit jen vůlí národa v zájmu jeho blahobytu i blaha republiky. Budeme stále na stráži jejích zájmů a statků, nijak neporušíme její zákony a budeme ostražitě sledovat, aby byly přijaté zákony spolehlivě a spravedlivě prováděny a aby se žádným způsobem neporušovala pravda.

Národe Ukrajiny! Dáváme své síly boji za osud rodné země a zároveň dnes skládáme veřejný slavnostní slib, že budeme věrně sloužit svému národu a že nezastavíme boj, dokud neosvobodíme naši Ukrajinu od všech nepřátel, dokud náš vysílený národ nenastoupí s jistotou cestu míru a blahobytu, dokud se pod ochranou silné republikové vlády nastane svobodným hospodářem své rodné země a dokud dostatečně neposílí svou získanou zemi a svobodu.

V Kamjanci-Podilském, 14. října 1919

 

Vojenská situace Ukrajinské lidové republiky se však dále zhoršovala a 17. listopadu 1919 převzaly ochranu Kamjance polské oddíly. Symon Petljura odjel 6. 12. do Polska do exilu, jiní dva členové Direktoria ho nenásledovali a nakonec se ocitli na půdě Československa. Polsko, které vedlo svůj vlastní, nejednoduchý zápas proti bolševikům (tedy sovětskému Rusku), hledalo spojence a jeho vůdce Pilsudski se rozhodl orientovat se na Ukrajinu. Po delších přípravách byla v noci z 21. na 22. dubna 1920 podepsána polsko-ukrajinská státní smlouva, která měla orientovat polský stát a ukrajinské exilové vedení na společný postup proti ruským bolševikům a Rudé armádě.

Politická dohoda (konvence) mezi Polskem a Ukrajinou

Vláda Ukrajinské lidové republiky (UNR) z jedné a vláda Polské republiky z druhé strany

na základě hlubokého přesvědčení o tom, že každý národ má přirozené právo na samostatné rozhodování o svém osudu i právo na definování svých vztahů se sousedními státy

a na základě totožného přání položit základy pro snášenlivé a přirozené soužití v zájmu dobra i rozvoje obou národů

dohodly se na následujících ustanoveních:

1/ Polská republika uznává právo Ukrajiny na nezávislou existenci na území v hranicích, které budou v severním, východním a jižním směru určeny smlouvami UNR se sousedy, s nimiž v uvedených směrech hraničí. Polská republika dále uznává Direktorium nezávislé Ukrajinské lidové republiky v čele s hlavním atamanem, panem Symonem Petljurou, za nejvyšší mocenský orgán UNR.

2/ Hranice mezi Ukrajinskou lidovou republikou a Polskou republikou se stanoví následujícím způsobem: severně od Dněstru podél řeky Zbruč a dále podle někdejší hranice mezi Rakousko-Uherskem a Ruskou říší k Vyšehrudku /dnes. Vyšhorodok/, od Vyšehrudku na sever přes kremeneckou vrchovinu, dále po linii na východ od Zdolbunova, následně podle východní administrativní hranice rivnenského okresu, dále na sever podle hranice bývalé Minské gubernie k jejímu překřížení řekou Prypjať a dále tokem Prypjati k jejímu ústí. V případě okresů rivnenského, dubenského a části okresu kremeneckého, které nyní náležejí Polské republice, má být později dosaženo přesnější dohody. Takovéto definování hraniční čáry má být provedeno zvláštní ukrajinsko-polskou komisí, složenou z vhodných odborníků.

3/ Vláda Polské republiky uznává za ukrajinské území, ležící na východ od hraniční linie, popsané v článku 2 této dohody, až po předrozborové hranice Polska z roku 1772, /tedy/ území, jež už Polsko ovládá nebo které získá od Ruska ozbrojenou či diplomatickou cestou.

4/ Polská vláda se zavazuje neuzavírat žádné mezinárodní dohody, nemířené proti Ukrajině, a k témuž se zavazuje vláda Ukrajinské lidové republiky vůči Polské republice.

5/ Národně-kulturní práva, která zajistí vláda Ukrajinské lidové republiky občanům polské národnosti, žijícím na území UNR, budou v nemenší míře zabezpečena občanům ukrajinské národnosti na území Polské republiky a vice versa.

6/ Uzavírá se zvláštní hospodářská a obchodní smlouva mezi Ukrajinskou lidovou republikou a Polskou republikou. Agrární otázka bude na Ukrajině vyřešena /její/ konstituantou (ústavodárným shromážděním). Do času jejího svolání se právní situace držitelů půdy na Ukrajině, kteří jsou polské národnosti, určuje na základě zvláštní dohody mezi Polskou republikou a Ukrajinskou lidovou republikou.

7/ Uzavírá se vojenská smlouva tvořící integrální součást této dohody.

8/ Tato smlouva je tajná. Nesmí být předána žádné třetí straně ani být takovouto stranou jako celek nebo zčásti zveřejněna, nebo /se to může stát/ jen na základě souhlasu obou smluvních stran. Výjimkou je článek 1, který bude zveřejněn po podepsání této smlouvy.

9/ Tato smlouva nabývá účinnosti hned po podepsání smluvními stranami.

Dáno ve Varšavě dne 21. dubna 1920 ve dvou exemplářích, z nichž jeden je pořízen v ukrajinském a druhý v polském jazyce s tou výhradou, že v případě pochybností bude považován za mezinárodní /!/ text polský.

správce ministerstva zahraničí UNR Andrij Livyckyj

správce ministerstva zahraničí Polské republiky Jan Dąbski

 

Ke dni 21. dubna byla datována i přísně tajná, prozatímní vojenská dohoda, zřejmě podepsaná až s dvoj- či třídenním odstupem zplnomocněnými důstojníky obou armád. Její rozsah byl větší. Řešila problémy společného postupu a vzájemných kontaktů obou rozdílně velkých armád – polská byla podstatně větší, kdežto ukrajinská byla aktivována nebo přímo vznikala za polské pomoci. Vojenská smlouva řešila i problém zásobování polských vojáků a jeho financování, správu železnic na území, které bude obsazeno, i otázky pomoci při postupném zřizování ukrajinské státní správy.

Prakticky den po podepsání hlavní smlouvy oběma státními činiteli začala polsko-ukrajinská ofenziva proti bolševickým jednotkám, která zpočátku sklízela úspěch. V červnu 1920 se však situace obrátila a bolševické jednotky pronikly až k Varšavě. Přestože byla jejich ofenziva zastavena a frontová linie se posunula zpět, Polsko postupně ztratilo důvěru ve smysl dohody s nezávislou Ukrajinou. Smlouva obou států, ostatně nikdy neratifikovaná, se tak stala pouhým historickým dokumentem. To už je ale další kapitola dějin obou národů…

(boz)