Pohled do historie Občanského fóra Ukrajinců (2): Činnost

Program Občanského fóra Ukrajinců je datován dnem 19. prosince 1989. Dnes se k tomuto dokumentu ještě jednou vracíme. Je třeba pokusit se o zhodnocení, zda a jak se podařilo cíle nově zakládané ukrajinské organizace naplnit. Tehdy se jednalo o organizaci jedinou, kdežto dnes jich funguje v důsledku nárůstu počtu českých Ukrajinců bezpočet.

Právě v den sepsání strojopisné verze programu ukrajinského fóra, 19. 12., byla otištěna první a jediná informace o založení této organizace. Přinesl ji v rozsahu několika řádek tehdy nový, denně vydávaný list Informační servis – později z něj vznikl uznávaný týdeník Respekt. Vznik ukrajinské sekce Občanského fóra nemohl koncem roku 1989 vyvolat širší pozornost. Ve srovnání s ostatním děním v Praze i v celém státě se jednalo o příliš okrajovou záležitost.

Přitom se první příležitost ke krátké veřejné prezentaci Občanského fóra Ukrajinců naskytla několik dnů poté, v rámci demonstrace proti počínání Ceauşescova režimu v Rumunsku. Spontánní, hojně navštívená manifestace se konala v Nerudově ulici a její účastníci se poté přesunuli na Malostranské náměstí. Z okna v patře jednoho domu tam promluvili také představitelé jednotlivých národnostních menšin včetně zástupce Ukrajinců.

Předběžný program organizace prošel jazykovou redakcí odborníka z pražské filosofické fakulty, docenta Mykoly (Mikuláše) Zatovkaňuka. Poté byl text předložen k diskusi členům přípravného výboru. Oba kroky se řešily ve dnech mezi vánočními svátky a silvestrem. Tehdy se opravdu schůzovalo i v době, kdy by se tomu dnes nikdo nechtěl věnovat…

Nyní se k zmíněnému dokumentu vraťme ještě jednou. Po delší úvodní partii v něm následovalo dvacet konkrétních bodů. Čteme-li je dnes, vidíme určitou nesystematičnost a rozevlátost či nelogičnost v řazení i obsahu. Dá se to pochopit – program byl sepisován v dosti hektickém období na základě postupně přicházejících podnětů.

V každém případě se nově vzniklé „mikro-fórum“ soustředilo na poměrně malé cíle nepolitického charakteru. K aktuální situaci v Československu se dokument vyjádřil jen stručně: jednoznačně odmítl svržený režim a přihlásil se k cílům tehdy ještě ne zcela dotvořeného Občanského fóra. V souvislosti se snahami jeho národnostní sekce byl v programu podpořen požadavek na zřízení ministerstva pro národnostní záležitosti. Ten nakonec nebyl realizován, protože k tomu chyběla politická vůle.

Budoucí náplň práce ukrajinské organizace se soustřeďovala na kulturní a osvětové požadavky zaměřené „pro domo sua“, ale spojené s ochotou napomoci při informování české veřejnosti o Ukrajině. Zcela v souladu s tehdejšími poměry ukrajinské menšiny byla zdůrazněna role jejího smíšeného pěveckého sboru, který zůstal v době totality jediným udržovatelem ukrajinské tradice v Praze. Ve sboru tehdy zpívali už převážně starší lidé – z toho vyplývala snaha získat zájemce z řad mladých Ukrajinců a Ukrajinek pro tuto i jiné formy činnosti. V tomto případě se však výsledek nedostavil.

Program zdůraznil i vědomou návaznost na aktivity ukrajinské komunity českých zemí z meziválečného období. S tím souvisel požadavek na rehabilitaci ukrajinských činitelů, postižených sovětským i československým komunistickým režimem. Chybou bylo, že tehdy nebyl jednoznačně vysloven požadavek na odškodnění Ukrajinců za zabavený majetek ukrajinského muzejního spolku, který fungoval od dvacátých let do jara roku 1948 a spravoval bohaté muzejní a archivní sbírky. Fórum spíše deklarovalo vlastní dokumentační a odborné cíle, ale nedisponovalo větším počtem odborníků, kteří by je mohli uskutečnit.

Poněkud překvapivě působí článek, vyjadřující se k potřebám ukrajinských věřících východního obřadu – řeckých katolíků i pravoslavných. Požadavky z této sféry nás už přivádějí k širšímu okruhu problémů spjatých s Ukrajinci či Rusíny, žijícími na severovýchodním Slovensku. S uzavřením totalitního období přestala také platit povinná teze, že jedni i druzí tvoří společnou národnostní skupinu.

Tvůrci programu ještě nepředpokládali, že by se mohla plně vydělit nově zformovaná rusínská menšina a že se dokáže postavit jako rovnocenný subjekt vedle menšiny ukrajinské a někdy i proti ní. Mezi českými Ukrajinci nebyla příliš rozšířena znalost poměrů na „širším Prešovsku“, tedy v těch částech okresů Stará Lubovňa, Bardejov, Svidník, Humenné a několika dalších, kde příslušníci ukrajinské či rusínské menšiny žili spolu se Slováky.

Navíc si ještě nikdo neuměl představit, že dojde do tří let k rozpadu jednotného Československa. Proto byla pochopitelná tendence k dosažení dohody ukrajinského fóra s daleko početnější a finančně vybavenou organizací v Prešově. Ve hře zůstávala možnost vytvoření federalizované ukrajinské organizace, která by spojovala dva dílčí spolky. To by českým Ukrajincům umožnilo využít určitou měrou ukrajinské vydavatelské a kulturní instituce i média, působící na východním Slovensku. Právě proto bylo problematice vztahu s východoslovenskými Ukrajinci věnováno pět z dvaceti bodů programu.

Program dále deklaroval bez větších detailů zájem o kulturní a osvětové kontakty vznikající organizace s Ukrajinci v sovětské Ukrajině i v dalších republikách tehdejšího SSSR, ale i s představiteli západní ukrajinské diaspory. Její nejbližší, značně aktivní centrum diaspory působil ostatně v Mnichově, kam bylo z Prahy podstatně blíže než do Prešova, nemluvě o Kyjevě. Tehdejší situaci Ukrajinců pod sovětským systémem dokument nehodnotí. Mluvil ale o potřebě kontaktů s neformálními, fakticky opozičními organizacemi: s nimi byly spojeny naše sympatie. Je třeba ještě zdůraznit, že program se vůbec nezmiňoval o problému pracovní migrace z Ukrajiny, protože vznik tohoto masového fenoménu tehdy nikdo nepředpokládal.

Shrneme-li, dá se říci, že program, kterým se mělo řídit Občanské fórum Ukrajinců, byl v mnohém podobný úkolům, které hodlal sledovat nepovolený Ukrajinský kulturně-osvětový svaz v roce 1969. Situace však byla z hlediska rozvinutí snah ukrajinské organizace na přelomu 80. a 90. let podstatně příznivější.

Další činnost Občanského fóra Ukrajinců plánoval a řídil po pět měsíců jeho výbor – počet jeho členů kolísal kolem deseti. Výbor se scházel z dnešního hlediska neuvěřitelně často – jednou týdně. Tehdy to ovšem nebylo jinak možné, protože příliš mnoho věcí si vyžadovalo rychlé řešení. Pro informace jsme si občas chodili do tzv. Špalíčku na Jungmannově náměstí, kde sídlila i národnostní komise Občanského fóra. Schůze výboru se konaly v budově ve Sněmovní ulici na Malé Straně, kam se koordinační centrum přesunulo. V té době převzal vedení národnostní komise nový člověk, představitel Rómů dr. Emil Ščuka.

Kolem 20. ledna 1990 odjelo několik zástupců OFU do Prešova, kde se konala mimořádná konference Kulturního svazu ukrajinských pracujících. Měla rozhodnout o dalším směřování organizace, fakticky se však stala místem rozchodu představitelů ukrajinské a rusínské orientace do dvou různých organizací. K tomu nemohli účastníci z Čech celkem nic říci ani tamní vývoj ovlivnit. Ukázalo se jasně, že nezbyde než v České republice (od 5. 3. 1990 už nenesla přídomek socialistická) pracovat samostatně a budovat vše od nuly.

Jedním z důležitých úkolů byla evidence členů. Hlásili se nejen zájemci z Prahy, ale také z Karlových Var, Ústí nad Labem a dalších, i moravských lokalit. Byli to převážně lidé ze starší generace a většina z nich pocházela z někdejší Podkarpatské Rusi. Zároveň se vytvořila skupina sympatizantů fóra v Prešově a okolí, která s výborem udržovala písemný kontakt. Byl nám např. zasílán tamní věstník „Tarasova Ukrajina“.

Navenek se fórum snažilo dát o sobě vědět v nově založeném týdeníku občanského fóra, který byl pojmenován „Fórum“. Vycházel od konce ledna 1990 a po nějaký čas v něm figurovala i národnostní rubrika. Tu otevřel v prvním čísle svým příspěvkem „Národnosti se představují“ šéf komise a nově kooptovaný poslanec Federálního shromáždění dr. Pavel (Pavlo) Muraško. Už o týden později, 7. února, vyšel ve „Fóru“ článek „Ukrajinci se hlásí o svá práva“. Ve zkratce zde bylo řečeno to, co podrobněji popisoval program Občanského fóra Ukrajinců.

Zhruba v tutéž dobu byl tento program prezentován zájemcům na další veřejné schůzi pražských i přespolních Ukrajinců. Od března 1990 přišly už ke slovu i osvětové akce. Jako první se konala přednáška etnografky dr. Ivy Heroldové o Ukrajincích České republiky, o něco později byly promítnuty videodokumenty o aktuálním dění v Ukrajině. Na schůzích výboru se začali objevovat hosté z Ukrajiny, např. kyjevská televizní redaktorka Burlakova.

Zvláštní význam měl v roce 1990 tradiční koncert k uctění básníka Tarase Ševčenka, uskutečněný v poslední den března. Poprvé po mnoha desetiletích ho charakterizovala svobodná atmosféra i použití ukrajinské národní, tehdy ještě ne státní symboliky, modrožluté vlajky a trojzubce. Také tato hojně navštívená akce byla využita k propagaci cílů fóra.

Členové výboru také podepsali dopis tehdejšímu řediteli nakladatelství Academia. Žádali ho, aby pokračovala výroba dlouho očekávaného Ukrajinsko-českého slovníku – ten nakonec vyšel až v roce 1994. Výbor začal řešit i způsob péče o hroby Ukrajinců na pražských Olšanských hřbitovech. K dalším aktivitám patřilo navázání kontaktů se spolky jiných národnostních menšin, hlavně s organizací Maďarů v českých zemích. Podařilo se navázat i vztahy s českými spolky, které podporovaly boj Litevců, Lotyšů a Estonců za nezávislost.

Vyvrcholením ukrajinských aktivit společenského typu se stal ukrajinský ples, uskutečněný v značně netradičním termínu, dne 4. května, v pražské Lucerně. V tu dobu zároveň vrcholily přípravy ustavujícího sjezdu zcela samostatné organizace Ukrajinců České republiky. Ukazovalo se totiž, že národnostní komise v rámci Občanského fóra ztrácí původní smysl. Jednotlivé národnostní skupiny musely za této situace hledat nové formy činnosti.

Ustavující sjezd Sdružení Ukrajinců v České republice se konal 2. června 1990 v Kulturním domě železničářů na Vinohradech. Historie Občanského fóra Ukrajinců se tím uzavřela. Po třiceti letech je možno konstatovat, že vedení i řadoví členové fóra vykonali to, co bylo v jejich silách.

(boz)