Vzpomínka na sbormistra Stepana Šutka

Dnes zde chceme připomenout osobu, která výrazně přispěla k udržení národního povědomí českých Ukrajinců v době, která pro ně nebyla nijak lehkou. Máme na mysli především šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století. Tehdy příslušníci této národnostní skupiny nemohli uplatňovat prakticky žádná skupinová práva.

Jako v mnoha podobných případech pomáhala kromě víry hudba, zejména v písňové a sborově prováděné podobě. A tady se už dostáváme k osobnosti Stepana Šutka. Chceme na něj upozornit právě ve dnech, kdy uplývá devatenáct let od jeho úmrtí. Tato vzpomínka je na místě také v souvislosti s jeho podílem na vývoji Občanského fóra Ukrajinců, o kterém zde nedávno bylo a ještě bude psáno.

Stepan Šutko se narodil 7. července 1924 v Chustu (dnešní Zakarpatská oblast). Byl bratrancem posledního užhorodského řecko-katolického biskupa Teodora Romži, který se stal v roce 1947 obětí stalinského režimu. V době mládí zažil Šutko jak období první i druhé Československé republiky, tak pět a půl roku maďarské okupace, kdy byl uvězněn.

Šutko StepanJeho životní příběh byl tehdy i později blízký osudům jiných rodáků z Podkarpatska – někdejších Rusínů, kteří dospěli v meziválečné době či za války, ještě před sovětizací svého regionu, k ukrajinskému národnímu vědomí. Za války absolvoval Stepan gymnázium v Užhorodě a po obsazení podkarpatského regionu sovětskou armádou přešel, jako mnoho místních obyvatel, na území zmenšeného Československa. Důvodem bylo jistě to, že zde bylo po určitou dobu ještě zachováno větší množství občanských a náboženských svobod.

Šutko studoval zprvu v Prešově na řecko-katolickém kněžském semináři. V polovině září 1947 přišla na přetřes otázka jeho přechodu na studia do Prahy. Prešovský biskup Pavlo Gojdič se v této věci písemně obrátil na pražského řecko-katolického faráře. Vše se odehrávalo za složité a těžké doby, kdy vstoupila do vrcholného stádia hysterie spojená s průchodem tzv. banderovců územím Československa. V souvislosti s tím dopadly i zde první represe na řecko-katolickou církev a nakonec vedly k její násilné likvidaci.

Po příchodu do Prahy začal Stepan Šutko studovat na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale z osobních důvodů dal za čas přednost fakultě teologické. Vzhledem k vývoji politické situace a v důsledku komunistického převratu nemohl ukončit studia. Nemohl tedy ani získat svěcení a oddat se kněžskému povolání. Napříště byl nucen si na živobytí vydělávat fyzickou prací. Byl zaměstnán jako šofér ve Státním ústavu dopravního projektování v Praze. Volné chvíle využíval k zdlouhavému přepisování not – o jiné podobě kopírování si mohl nechat jen zdát.

Už v dřívější době přitahovala Šutka hudba a sborový zpěv, které s kněžským povoláním výrazně souvisely. Po čase mohl uplatnit tyto zájmy v praxi. Stal se totiž dirigentem ukrajinského pěveckého sboru, který vyvíjel činnost při Obvodním kulturním domě v Praze 1. V letech 1981–1988 působil Šutko také jako dirigent českého pěveckého tělesa – smíšeného pěveckého sboru už zmíněného ústavu dopravního projektování. I v rámci tohoto sboru uplatnil některé ukrajinské lidové písně a duchovní skladby.

S ukrajinským sborem vystupoval pravidelně na různých kulturních akcích. Po opětné legalizaci řeckokatolické církve v roce 1968 vzal sbor na sebe i pravidelný doprovod bohoslužeb východního (byzantského) obřadu v nynějším katedrálním chrámu sv. Klimenta na pražském Starém Městě, kde Šutko působil i jako kantor. Se sborem nacvičil pro tyto účely bohatý repertoár duchovních skladeb ukrajinských hudebních skladatelů. Sbor začal s ohledem na své duchovní působení používat pojmenování po svatém Vladimírovi.

Sboristé, kteří zpívali a capella, vděčí svému dirigentovi vlastně dodnes za promyšlený výběr repertoáru. Šutko odborně konzultoval některé skladby s muzikoložkou dr. Olgou Dutkovou, která byla rovněž zakarpatskou Ukrajinkou žijící v Praze. Přestože se někdy v pojetí neshodli, byly jejich vášnivé diskuse nabité tvůrčí energií. Šutkův výběr a uspořádání skladeb svatých liturgií Jana Zlatoústého i Bazila Velikého využívá sbor do dnešních dnů.

V práci pomáhala Stepanu Šutkovi jeho manželka Kalyna, která trvale zpívala i ve sboru. Také ona byla Ukrajinkou z Podkarpatska, ale žila a studovala už od dětství v Čechách. Na sklonku druhé světové války maturovala na ukrajinském gymnáziu v Modřanech u Prahy a po obnovení Československa studovala na filosofické fakultě Karlovy univerzity ukrajinštinu a němčinu. Tehdy se také seznámila s budoucím manželem.

Po dočasném uvolnění poměrů, v roce 1968, vedl Stepan Šutko přípravný výbor, usilující o zřízení ukrajinské organizace v Praze a českých zemích. Tehdy skončil tento pokus neúspěchem. Po dalších dvaceti letech a pádu komunistického režimu manželé Šutkovi aktivně podpořili novou ukrajinskou národnostní organizaci – Sdružení Ukrajinců v České republice, nynější Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny (SUPU). Stepan Šutko se také stal členem jeho rady.

Neúnavný sbormistr připravoval a rozšiřoval, teď už bez cenzurních omezení, další repertoár sboru. I v této době ručně přepisoval pro sboristy noty po jednotlivých hlasech – jedna skladba přitom představovala nejméně třicet stran. V době, kdy už bylo nutné doplňovat sbor zpěváky z českého jazykového prostředí, přepisoval pro ně texty k notám do latinky.

Sbor vedený Stepanem Šutkem vystupoval v prestižních pražských koncertních sálech (Žofín, Hlahol aj.) a byl zván k významným událostem, např. u příležitosti první připomínky uměle vyvolaného sovětského hladomoru na Ukrajině. Dvakrát dostal sbor pozvání do Říma, resp. Vatikánu, kde bylo jeho vystoupení zaznamenáno a vysíláno v rozhlase. Kromě toho se sbor zúčastnil různých pěveckých festivalů. Jeden z opravdových vrcholů jeho činnosti přišel dne 21. dubna 1990. Tehdy sbor svým zpěvem doprovodil bohoslužbu na Letné, pořádanou při první návštěvě papeže Jana Pavla II. v Praze.

Práci a výkony každého pěveckého sboru vždy hodně závisí na „lidském materiálu“, se kterým se pracuje. Stepan Šutko měl po léta k dispozici několik opravdu kvalitních sólistů, zároveň však musel soustavně získávat pro sbor nové, neprofesionální zpěváky a trpělivě s nimi pracovat. Bylo možno zaslechnout občas i nadsazený komentář: že takovýto sbormistr by dokázal naučit zpívat i býka...

Stepan Šutko požíval v prostředí pražských Ukrajinců velké autority. Sbor, který vedl, byl hlavním obsahem a smyslem jeho života. Snad se dá říci, že mu toto zpívající společenství nahrazovalo vlastní rodinu, protože Šutkovi se dětí nedočkali. Pražští Ukrajinci vnímali díky Šutkově práci „jeho“ a zároveň „svůj“ sbor jako nepostradatelnou součást vlastních životů v době komunismu i po jeho pádu. Proto se pokusili a pokoušejí zajistit další život sboru i v současné době a jít tak v Šutkových stopách. Právě toto přání dirigent na sklonku života několikrát vyslovil. Můžeme říci, že i po převzetí sboru novou dirigentkou (která vzdává tímto textem hold svému předchůdci) šla její práce přesně ve šlépějích dirigenta a že skladby nacvičovala tak, jak nás to náš dirigent učil.

Vičnaja jomu pamjať!

(oma-boz)

Rubriky