Poezie v česko-ukrajinských vztazích

Skutečnost, že je 21. březen už od roku 2000 také Světovým dnem poezie, mi úplně unikla. Právě to ale dalo podnět k napsání článečku, které už bylo v rámci těchto webových stránek na čase, ale prostě si dalo na čas. Chci se tu stručně zamyslit nad dvěma dílčími skutečnostmi, které navozuje tento svátek v kontextu česko-ukrajinských vztahů.

Den poesieJe mi přitom jasné, že název tohoto kratičkého příspěvku se může zdát provokativní. Zaujímá poezie nějaké podobné místo a má k tomu vůbec sílu? Mluvíme-li obecně o literatuře jako takové, je situace poněkud jiná. V podobném případě by zmíněné pochybnosti jistě nebyly na místě. Ale jestliže poezie, jak se někdy říká, opravdu spojuje národy, mělo by to platit také v případě Čechů a Ukrajinců.

Není ale úplně jisté, nakolik v tomto případě daná floskule platí. Kolik z našich českých čtenářů, kromě ukrajinistů, by si dokázalo bez problémů vybavit ani ne tak celou báseň některého z ukrajinských autorů, ale aspoň úryvek z ní? Právě ukrajinisté mají takové věci v úvazku a neměli by s nimi mít problém. Jak je to ale v případě „obyčejných lidí“, a to i literárně slušně vzdělaných?

Člověk samozřejmě nemůže být maximalistou. Položme si otázku, nakolik lidé znají nějaké dílo básníka třeba rumunského nebo polského, chceme-li zapojit do úvah země geograficky a počtem obyvatel blízké Ukrajině. Je jistě problémem recipovat třeba i v úzkém rozsahu většinu národních literatur, psaných v jazycích, které nejsou takzvaně světové.

Přitom ukrajinská lidová a později i umělá poezie se překládají do češtiny už značně dlouho. Vezmeme-li v potaz překlady časopisecké, je to více než dvě staletí – vše začalo prvním Hankovým překladem z ukrajinské lidové poezie v roce 1814. Tradice knižních překladů je kratší, zhruba stodvacetiletá. Zahájila ji v roce 1901 Růžena Jesenská pokusem o přiblížení části tvorby Tarase Ševčenka českým zájemcům. Všechna dosud vykonaná práce, ať byla provedena profesionály či amatéry, však přinášela vždy jen krátkodobý efekt.

Nezdá se, že by některý z ukrajinských básníků zanechal prostřednictvím třeba jen několika svých děl v českém povědomí výraznější stopu. To jistě není důvodem pro to, aby nebyl dále a hlouběji než dosud sledován vývoj a stav překládání ukrajinské poezie do češtiny. My jsme tu před časem upozornili na zapomenuté překlady Milana Kundery z tvorby Pavla Tyčyny. Bude zajímavé číst práce, odpovídající na otázky, kdo se nejvíce zasloužil o „zčeštění“ díla ukrajinských básníků a co z těchto snah mělo aspoň dílčí efekt a ohlas.

Ale je tu také otázka další, neméně zajímavá a hůře prozkoumaná – z hlediska historika je možná dokonce zajímavější a podstatnější. Nemáme zatím celkový přehled o tom, nakolik se v jednotlivých obdobích české poezie 19. a 20. století projevil zájem jejích tvůrců o ukrajinské zeměpisné a historické reálie nebo přímo o konkrétní ukrajinské osobnosti velkého či menšího formátu. Kolik takových pokusů vzniklo a které z nich přežily svou dobu? Jsou aspoň některé z nich i dnes čitelné, nebo už patří jen do literárně-historického archivu?

To vše jsou otázky, které by nás samozřejmě měly zajímat i z hlediska českého vztahu k jiným literárním žánrům – próze, dramatické tvorbě, ale také k literární esejistice nebo reportážní a třeba i cestopisné formě. Příslušný aspekt sledování takovéto podoby vztahové problematiky přesahuje samozřejmě i do oblasti výtvarného umění a hudby a v pozdějším období také do sféry fotografie nebo filmu.

Jak je vidět, jedná se o značně široký soubor otázek, které lze sledovat v dostatečně širokém spektru nejen v průběhu celého 19. a 20. století, ale nyní už skoro po pětinu století současného. Měl by to být do značné míry úkol kolektivní, jehož úspěšné rozřešení by nám mohlo říci leccos zajímavého o vztahu Čechů k Ukrajině obecně, ale zatím není vidět onen kolektiv, který by se toho všeho zhostil.

Tím spíše se jedná o úkol, ba dokonce výzvu, pro které jsou „jak dělané“ naše stránky. Platí to bez ohledu na jejich podstatně širší věcné zaměření, o které se tu s větším, tu s menším úspěchem snažíme. Proto se vedle jiných témat chceme napříště věnovat i něčemu jako „literární archeologie.“ Tento termín byl zhruba před půl stoletím použit v souvislosti s aktivitami básníka Ivana Slavíka. Ten se snažil připomenout a oživit tvorbu dávno zapomenutých autorů. Po něm daný úkol převzal na počátku našeho století ve větším rozsahu Ivan Wernisch.

Podobným literárně-archeologickým způsobem by měly být odkryty stopy po někdejším, často jen mimoběžném a krátkodobém zájmu českých básníků či básnířek o ukrajinské věci. V omezeném rozsahu a bez příliš důkladných odborně laděných rozborů se o to budeme pokoušet i na našich stránkách. Připomínám jen, že první pokusy tohoto typu už zde byly podniknuty např. v případě díla Františka Hrubína, Ludvíka Aškenazyho, naposledy pak Petra Křičky. Pokusy těchto autorů, na které jsme upozornili, se vesměs týkaly druhé světové války, ale upozornit bude třeba i na některé jednotliviny z díla jejich předchůdců.

Určitě se o to pokusíme a budeme si přitom vědomi toho, že část básnických prací, kterým se budeme věnovat, je opravdu spíše svérázným historickým dokumentem. Vynikajících nebo dokonce nesmrtelných děl nemůže být přece příliš mnoho…

(boz)

Rubriky