Kyjevský Majdan očima čtyř českých novinářů (po šesti letech)

Současná podivná a neklidná doba odsouvá do jiné časové kategorie to, co tu bylo ještě docela nedávno. „Doba předkoronavirová“ se svými kulturními i světovými akcemi skončila náhle a rychle zhruba před týdnem. Posledním jejím větším projevem v oblasti česko-ukrajinských vztahů byla beseda, která se konala 9. března. Zájemci se v Knihovně Václava Havla setkali se čtyřmi známými novináři.

Kyjev-sousoší
Kyjev za Majdanu (2014)

Novinářů bylo vlastně slíbeno pět, ale Petra Procházková nakonec nemohla do Knihovny Václava Havla dorazit. Došlo tak za vedení moderátora Petra Viziny na názory jen čtyř mužů – Jefima Fištejna, Josefa Pazderky, Davida Stulíka a Jakuba Szántó. V úvodu jsme měli možnost vyslechnout si mozaiku jejich šest let starých výroků o Majdanu. Navázalo na ni vyprávění každého z nich o tom, kdy a jak začali vnímat předpoklady, vznik a vyvrcholení tohoto fenoménu.

Poté byla promítnuta autentická televizní reportáž, natočená v Kyjevě 20. 2. 2014, v rozhodující den boje o Majdan, a vysílaná v týž den v České televizi. Dramatičnost oněch dnů tak opět plně ožila. Přispěli k tomu poté krátkou vzpomínkou tři z účastníků besedy, kteří byli tehdy v Kyjevě při tom. Tak například Jakub Szántó popisoval nesnadnou cestu z kyjevského letiště směrem k centru města. Nebylo tehdy snadné dostat se z okraje Chreščatyku do jeho centra, na vlastní Majdan. Reportér s kameramanem si museli nechat věci pro jistotu v nějaké kavárničce. Neměli také na sobě výjimečně neprůstřelné vesty, bez kterých bylo tehdy přežití v nejbližším okolí Majdanu malým zázrakem.

Za tehdejších okolností nebylo vůbec snadné pochopit, co a proč se vlastně děje. Uprostřed palby, kterou vnímali z bezprostřední blízkosti, nebylo možno zbavit se nevěřícného podivu nad tím, že to vše se děje (a může dít) v konturách krásného evropského města, ale o kus dál vládne jakoby normální život.

Od vzpomínek se přítomní přenesli k úvahám, jak tehdejší události vnímala česká média a jak se téměř obratem začala projevovat i v českém prostředí úplně jiná hodnocení, než ta, která chápala důvody a oprávněnost Majdanu. Zasloužily se o to projevy ruské dezinformační propagandy, která se soustavně snažila a dosud snaží toto hodnocení obrátit naopak a jejíž úsilí našlo v Česku mnoho spřízněných duší. Jak poznamenal Josef Pazderka, v období před Majdanem bylo ohromným problémem dostat Ukrajinu do českého zpravodajství. Na čas se situace změnila, dnes je však podle jeho názoru situace podobná jako před tímto krátkodobým vzplanutím zájmu.

Zajímavé byly úvahy účastníků diskuse o tom, kdy a jak začali oni sami vnímat specifičnost a nepřijatelnost ruské propagandy a jak se v souvislosti s tím museli vyrovnat s požadavky na podobu vlastního zpravodajství z Ukrajiny. Mělo být totiž takzvaně nestranné a dávat slovo i druhé straně. Jakákoli snaha vyhovět a postavit se jaksi uprostřed mezi vyhraněnými názory jedné i druhé strany je však podle jejich svědectví okamžitě znehodnocena extrémností pohledu ruské strany. Debata „středu“ s extrémem se tak výsledně vychyluje právě směrem k oněm extrémním názorům, na kterých podle názoru části recipientů musí být přece něco pravdy. Rádoby středová pozice novináře je tak automaticky znehodnocena.

Zde by bylo, dodejme, na místě srovnání s pokusy demokratických žurnalistů meziválečné doby diskutovat či domluvit se s představiteli nacistické propagandy. Tento příměr však při debatě nezazněl. Jefim Fištejn označil v každém případě úsilí, ztrácené v diskusích s proputinovskou propagandou, za zbytečné. Debata přešla v jednom případě do zcela konkrétních, z časového hlediska jen nepatrně vzdálených vod. Výrazného odsudku se totiž dostalo za jednostranné, v zásadě protiukrajinské zpravodajství deníku Mladá fronta dnes. Podle Davida Stulíka se o něm vůbec nedá mluvit jako o seriózním médiu.

KnihovnaVáclavaHavla
Petr Vizina, David Stulík a Jefim Fištejn při promítání reportáže

V širší diskusi, která po úvodním bloku následovala, dostali slovo i posluchači, kterých bylo asi padesát. Výše uvedení novináři zde měli možnost dále precizovat své názory na význam Majdanu a konkrétní podobu jeho odkazu – došlo tudíž i na současnou situaci Ukrajiny. Pokusím se vybrat z názorů jednotlivých řečníků to, co mne nejvíce zaujalo.

Zazněla např. slova Josefa Pazderky o tom, že souboj o ideály Majdanu trvá v Ukrajině dodnes a ty zůstávají nadále v sázce. V rámci tohoto zápasu se i dnes vede v Ukrajině pokračující souboj o evropské hodnoty. Zvířecká ruská propaganda (tato slova opravdu zazněla) vlastně vytvořila nechtěně novodobý ukrajinský politický národ. Určitým nebezpečím pro další vývoj Ukrajiny však zůstává velké množství apatických lidí, kteří zůstávají pasivními spoluúčastníky dění.

Jefim Fištejn odmítl výklady o zákulisní podobě přípravy Majdanu a za stejně nesmyslnou označil tezi o jeho „sorosizaci“. Zdůraznil také neslučitelnost ruské a ukrajinské mentality, která se projevuje ve vztahu k fenoménu svobody a státu. V Ukrajině se nebuduje nyní ani tak stát, jako politický národ. Nic z událostí, následujících po Majdanu, nezpochybnilo jeho smysl a žádný ukrajinský prezident není a nebude schopen změnit směřování Ukrajiny na Západ.

Také Jakub Szántó byl naladěn optimisticky. Konstatoval, že nyní sleduje vývoj Ukrajiny daleko více než před šesti lety a odsoudil nesmyslnost fám o ukrajinském antisemitismu. Potvrdil také slova Jefima Fištejna o rozdílnosti mentality Rusů a Ukrajinců poukazem na značné odlišnosti, které doprovázely přípravu a průběh jeho novinářských rozhovorů s dvěma primátory – moskevským Lužkovem a kyjevským Klyčkem.

David Stulík konstatoval, že Ukrajinci si dlouho nedokázali vážit svého státu vzhledem k okolnostem jeho vzniku v roce 1991. Události z přelomu let 2013 a 2014 však způsobily zásadní změnu. Na Majdanu tehdy nebyla většina Ukrajiny, ale její aktivní, progresivní část. Majdan neměl prvořadě politický význam, protože jeho význam občanský byl důležitější.

Cena, kterou Ukrajinci na Majdanu a v následné válce s Ruskem zaplatili, byla podle Stulíka příliš velká na to, aby byl ještě někdy možný návrat zpátky. Při hodnocení Ukrajiny se dělá často chyba v tom, že je prováděno staticky a není vnímána celková vývojová linie, její přirozenost a dynamičnost. Rádi jsme slyšeli slova, tvořící jakýsi souhrn všeho, co jsme na diskusi slyšeli: Ukrajina bude úspěšná a začíná být úspěšná…

Osobně jsem vnímal výše popsané setkání v Knihovně Václava Havla jako velmi užitečné. Na další den připravená akce, která měla být věnována válce na území východní Ukrajiny, se už vzhledem k vývoji zdravotní situace nekonala. Snad bude ale přece jen realizována později a přinese neméně užitečný souhrn informací i hodnocení.

(boz)

Rubriky