Ukrajinsky, ale jen stručně, o Nikolovi Šuhajovi

Oleksandr Havroš: Ostannij opryšok Mykola Šuhaj

Knížka užhorodského prozaika a publicisty Oleksandra Havroše nabízí malou procházku po tématech, spojených s krátkou životní poutí i s dodnes trvajícím druhým životem koločavského zbojníka Nikoly či Mykoly Šuhaje. V Zakarpatské oblasti a tím spíše jinde v Ukrajině zná toto jméno daleko méně lidí než v českém prostředí.

Knížka, která se vejde do kapsy, vyšla nikoli v Zakarpatské oblasti, ale v Haliči a najde si tak možná čtenáře i v jiných částech Ukrajiny. Zařazena byla do popularizační edice „Imja na obkladynci“ (Jméno na obálce). Přední stranu vazby zdobí vyobrazení Šuhaje od českého malíře a grafika Arnošta Paderlíka, v závěru knihy pak najdeme osm nepříliš kvalitních ilustračních fotografií. Jedna z nich dokládá, že šuhajovská tematika ovlivnila i ukrajinské ilustrační umění, konkrétně v díle lvovského grafika Leopolda Levyckého.

Zajímější je ale pro nás obsah knížky, pro mne byl však určitým zklamáním. Je samozřejmé, že Havroš se musel pokusit na poměrně malém prostoru seznámit ukrajinské zájemce jen s tím nejpodstatnějším. Udělal to však poněkud překvapujícím způsobem. Při čtení zjistíme, že hodně přes polovinu rozsahu knížky zaujímají tři překlady českých textů. Pro ukrajinského čtenáře budou užitečné, Havrošovi však zůstalo na vlastní výklad necelých 60 stran malého formátu a to je přece jen málo.

Autory textů, přeložených do ukrajinštiny, byli historik Ota Holub, literární historik Jiří Opelík a někdejší učitel v meziválečném Podkarpatsku a jeho popularizátor František Továrek. Právě Holubovo podrobné líčení honby za Nikolou Šuhajem i jeho zabití umožnilo Havrošovi rezignovat na vlastní výklad událostí. Hůře dosažitelná, ale dodnes zajímavá je Opelíkova reportáž ze šestihodinové návštěvy Koločavy, kterou mohl navštívit v roce 1963. Továrkovo líčení osudu posledních Šuhajových následovníků z poloviny 30. let, Lypeje a Klyvce, zasazuje Nikolův příběh do širšího časového kontextu meziválečného Zakarpatska.  

Nasnadě je tedy otázka, co nového nabízí v této knize samotný autor. V podstatě orámoval a proložil trochou úvah výše zmíněná české texty. Nejdelší je úvodní kapitola, kde Havroš přináší několik poznámek o Šuhajově druhém životě v českém prostředí. Soustřeďuje se zejména na film „Balada pro banditu“ a uvádí několik poznámek jeho zakarpatských diváků. Jedná se o zakarpatského básníka Petra Miďanku, známého díky překladům do češtiny, a o regionalistu Serhije Fedaku. Miďanka mj. uvádí, že v písních a baladách, uváděných v tomto filmu, slyší zakarpatskou kolomyjkovou rytmiku, Fedaka zase poznamenává, že film byl pro něj něčím podobným jako snímky typu „Bonnie a Clyde“.

Uprostřed knížky najdeme Havrošovy místy kritické úvahy, inspirované rozsáhlou monografii o rodu Šuhajů od koločavského rodáka a sponzora Stanislava Arževitina. Následuje nevelký reportážní text o Havrošově návštěvě Koločavy v roce 2006, o které psal jinými slovy už dříve. Tentokrát popisuje setkání s českými nadšenci, jdoucími po Šuhajových stopách. Havrošovi jsou tito „šuhajofilové“ v zásadě sympatičtí. Pravda, nejen jemu, ale asi i řadě Koločavců připadají tito návštěvníci trochu zvláštní, možná i trochu praštění (to je ale jen má interpretace Havrošova popisu!).

V poslední kapitole knížky jsou kritizovány názory, vyslovené Tamilou Vysickou v rozsáhlé monografii o zbojnictví v ukrajinských Karpatech. Havroš odmítá její kritičnost vůči zbojnictví a kultu jeho představitelů. Tuto část textu je určitě třeba hodnotit s vědomím toho, že Havroš ani oba autoři, které kritizuje, nejsou v pravém slova smyslu historiky.

Místy je patrné, že Havrošovi vadí určitá laxnost současných obyvatel Koločav vůči Šuhajovi. Autor opakovaně odmítá názor, že šlo o obyčejného kriminálníka, a zpochybňuje prý příliš jednostranné svědectví dochovaných pramenů. Šuhajův osud se pokouší vysvětlit specifičností chudého a periferního kraje. Jeho většinové obyvatelstvo příliš nemilovalo ani místní bohaté Židy, ani jakoukoli cizí státní moc, která na region dohlížela více, než bylo místním lidem příjemné. To platilo podle Havroše i pro vztah místních k československé státní moci, která zde na počátku 20. let dělala první nesmělé a nejednou i nešťastné kroky. 

Šuhajovi je podle Havroše postavou, o které by měli místní lidé více vědět. Je však otázkou, zda by výsledkem nakonec nebylo jen rozsáhlejší využití šuhajovského motivu pro potřeby turistického průmyslu. Pokud si dobře pamatuji, žádná trička a čepičky s Nikolou se zatím v Koločavě neprodávají a nedostanete tam ani hrnečky či skleničky s vyobrazením dávného zbojníka. Teoreticky by přitom bylo možné vymyslet a nabízet bezpočet takových, do omrzení kýčovitých suvenýrů...

Havroš je autor nesporně velmi plodný – možná až příliš. Snad proto je tato knížka viditelně spíchnuta horkou jehlou. Měla být lépe redigována: řada údajů se zbytečně opakuje, občas v textu najdeme věcné chyby. V každém případě by bylo dobré, kdybychom se v budoucnu dočkali detailnějšího zpracování šuhajovské tradice, která je a zůstane spjata především s českým prostředím. Už proto takovou monografii či příručku napíše český autor – doufejme, že dostatečně erudovaný. Stálo by to za to, vždyť např. v prvním desetiletí zavádění „normalizace“ v Československu sehrála šuhajovská tradice a symbolika nevšední roli…

Havroš, 0. (2018): Ostanij opryšok Mykola Šuhaj. Ternopil, Bohdan. 144 (16) s. /ISBN 978-617-7286-51-5/

(boz)