Kus ukrajinského jihu očima Olese Uljanenka

Uljanenko Oles: Tady na Jihu

Jih z titulu knihy vzbudí pozornost snad dříve než co jiné. Psán je opravdu velkým písmenem – tak je tomu i v originále (Pivdeň). Nejde ale o obecně světový, chudý Jih,  ale o jih ukrajinský. Kus z něj popisuje spisovatel, který se tu nenarodil ani trvale nezakotvil, byl však ukrajinským jihem v době svého studentského pobytu okouzlen.

V literatuře sovětského období bylo ukrajinské Černomoří po dlouhou dobu reprezentováno jen Odesou: Mykolajiv (rusky Nikolajev) zůstával mimo pozornost. Uljanenkova knížka pozoruhodným, z hlediska většiny českých čtenářů však možná nesnadným způsobem splácí dluh ukrajinských spisovatelů vůči tomuto městu a jeho okolní části, tedy části černomořského pobřeží Ukrajiny.

Uljanenko, rodák z Poltavské oblasti, v Mykolajivu studoval koncem 70. let na vysoké námořní škole připravující hlavně na stavbu lodí. Jistě má tak hlavní hrdina knihy s autorem něco společného, jak dokládají už údaje o jeho věku a o době, kdy se vše odehrálo. V knize se určitým způsobem sešly dvě odlišné části Ukrajiny, jejichž vzájemný vztah doplňuje známější rozdílnost ukrajinského západu a východu. Přes vše negativní, co je v knize v téměř neskutečném rozsahu nakupeno, je patrné okouzlení člověka z ukrajinského severu jihem jeho země, který byl v r. 1979. Nic na tom nemění skutečnost, že tento jih byl a zůstává i po dalších skoro čtyřiceti letech převážně ruskojazyčný.

Hlavním objektem autorova zájmu je město Mykolajiv, vybavené přístavem i významnými loděnicemi a zaujímající počtem obyvatel devátou příčku mezi ukrajinskými městy – je jich téměř půl milionu. V knize je stále přítomné, ač jen v podobě občasných zmínek, nejen prostředí loděnice a přístavu, ale  zvláště univerzity. Přitom vysoká škola pod tímto názvem v Mykolajivu neexistovala. Uljanenko je zároveň okouzlen úrodností místní půdy (ne nadarmo je zde použito příměru Arkádie) a početnými místními vůněmi, byť se ve městě lze setkat i s čichovými vjemy zcela odlišnými. Ještě více autora opájejí pozoruhodná pomístní jména – většinou se pohybujeme mezi devíti Slobidskými ulicemi a velmi často zmiňovanou místní část Aljaudy.  V tomto prostoru plyne pozvolna a bez výrazné katarze asi po dva roky děj vrcholící autorovým odjezdem či útěkem z města a Jihu.

Zobrazení mykolajevského života prizmatem plně či napůl zločinecké a zdrogované skupiny převážně mladých lidí  zatlačuje do pozadí vše ostatní. Kniha programově vyvolává představu, že v Mykolajivu nežil v době autorova mládí snad nikdo tzv. normálně, bez kontaktu se světem zločinu. Text na přebalu českého překladu přesto sugeruje čtenáři, že takto opravdu vyhlížel Mykolajiv na konci 70. let. Toto tvrzení vyvolává základní pochybnost: autorem popisované reálie odpovídají snad spíše časově pozdějšímu období v době rozkladu SSSR. Navíc realita je tu podána, jak se zdá, ve velmi nadsazeném a groteskním zobrazení, které nelze vnímat jako plně realistické.

Autorova kniha je cenná jako pokus o uchopení jednoho možného výseku přičernomořské tematiky. V tomto ohledu je možno upozornit i na dalšího autora, Antona Sančenka, z jehož díla bylo do češtiny také už přeloženo několik próz. Sančenko se však pokusil osvojit si  tematiku východněji ležícího ukrajinského přístavu Cherson, který lze považovat kulturně a civilizačně za město podobné Uljanenkovu Mykolajevu.


Uljanenko, O. (2015): Tady na Jihu, Brno, Větrné mlýny. Stran 137 (3).

(boz)

Rubriky