Trubači z Jericha dorazili podruhé na Ukrajinu

Illja Hurnik: Ijerychonski trubači – Oksana Zabužko: Kod Hurnika

Ukrajinská varianta knížky o starozákonních jerišských trubačích a o mnohém jiném je dílem tří tvůrců. Prózy známého českého hudebníka a prozaika přeložil před více než půlstoletím Stepan Zabužko. Toto vydání nyní pozvedla ze zapomnění jeho dcera, známá spisovatelka Oksana Zabužko. Výsledkem je vskutku hezký nakladatelský počin.

Už samotná reedice knihy přeložené z češtiny do ukrajinštiny, uskutečněná skoro po půlstoletí, představuje dosti nevšední záležitost. Zároveň se však jedná o publikaci, která zajímavě propojuje 60. léta 20. století a současnost a doplňuje zajímavými detaily obraz vývoje česko-ukrajinských vztahů. Zasloužil se o to skoro padesátistránkový komentář či doslov Oksany Zabužko, nazvaný Hurníkův kód (Historie jednoho překladu), tvořící skoro třetinu tohoto nového vydání. Některých aspektů Zabužčina doslovu jsme se dotkli nedávno v souvislosti s reflexí událostí roku 1968.

Literární prvotina českého skladatele a hudebního pedagoga Ilji Hurníka vyšla poprvé v roce 1965 a pak následovaly (do roku 1985) tři reedice. Kniha se tak stala nejúspěšnějším titulem svého autora, ač ten k ní přidal v dalším půlstoletí několik desítek dalších, např. dva svazky vlastních pamětí. Co více, Hurníkův titul se nečekaně rychle dostal z Čech do volyňského oblastního města Luck a výrazně zaujal několik místních inteligentů – třeba bratry Luckevyčovy, dědice ukrajinských meziválečných tradic na Volyni, ale i otce Oksany Zabužka. Tento učitel jazyků neměl hlubší hudební osvětu, ale patřil se svou chotí k muzikálně dobře vybaveným Ukrajincům. Oksana Zabužko ostatně píše o slušné míře hudebnosti městských obyvatel Ukrajiny, která přetrvala asi tak do konce 70. let 20. století.

Záměr převést Hurníkovo dílko do ukrajinštiny se zrodil nejspíše v roce 1966, kdy vzniklo v Kyjevě po souhlasu ústředních moskevských orgánů specializované nakladatelství „Muzyčna Ukrajina“ – ve skromných rozměrech působí dodnes. První knihy tohoto nakladatelství, které bylo teprve třetím svého druhu v celém SSSR (po Moskvě a Leningradu), vyšly v roce 1967. „Muzyčna Ukrajina“ se poměrně brzy stala ruským nakladatelstvím silným soupeřem, který uváděl na trh zajímavé muzikologické publikace včetně překladové literatury. Pomáhali v tom i mladí ukrajinští hudebníci, tvůrci specifické hudební varianty „šedesátnického hnutí“, které se tak výrazně projevilo v literatuře. Značnou zásluhu na úspěchu nakladatelství měl i jeho tehdejší ředitel, Rus Julij Malyšev, který se v nesnadných podmínkách raně brežněvovského období snažil pomoci novátorským ukrajinským trendům.

Jak Zabužko říká, Hurníkova atypická knížka byla za těchto okolností vnímána jako zajímavý a žádoucí zákusek k hlavním chodům knižní produkce kyjevského nakladatelství. Ukrajinská verze vznikala nejprve v Lucku a pak v Kyjevě, kam se překladatel přesunul kvůli pracovním a politickým problémům. Do Prahy se za autorem předlohy samozřejmě nemohl vypravit, protože patřil k „nevyjiznym“ sovětským občanům – ani do spřáteleného zahraničí cestovat nemohl.

Autorka na základě svých vzpomínek dokládá, jak Hurníkova kniha vstoupila do každodenního života jejích rodičů i jí samotné. Pro malou Oksanu byly povídky ostatně cenné i proto, že díky nim poznávala některé reálie biblického, antického, ale i staročeského světa. Upřesňování některých jazykových i věcných detailů překladu zaměstnávalo rodiče i jejich dceru, ale překlad byl konzultován i s kýmsi, kdo studoval v meziválečném období na jedné z pražských vysokých škol.

Překládání probíhalo za rozjitřené atmosféry výslechů a pohovorů, které spisovatelčiným rodičům ztrpčovaly život mezi zářím 1965 a únorem 1966. Ukrajinští „Trubači z Jericha“ byli zřejmě hotovi v roce 1968. Tehdy k nim Hurník napsal zvláštní úvod, který v českých vydáních schází. Tento text, jehož získání si prý překladatel značně cenil, najdeme i v současné reedici. Hurník tu stručně popsal genezi své knížky a uvažoval, jistě ne poprvé, o míře její smysluplnosti. V poslední větě vyjádřil naději, že jeho hrdinové – „šťastně nešťastní“ umělci – žijí stejně tak v Čechách jako v Ukrajině a po celém světě…

Vydání „ukrajinského Hurníka“ se však opozdilo (možná v souvislosti s událostmi srpna 1968). Nakonec kniha vyšla o dva roky později nákladem 7 250 výtisků – mimochodem, reedice má skromnější náklad dvou tisíc kusů. Zajímavé je, že v překladové verzi chybí povídky „Krysař“ a „Nález kultury stříběnicko-říčenické“, ale zároveň tu je několik titulů, které scházejí v české verzi, např. „Král David“. Ať je tomu jakkoli, Oksana Zabužko říká, že o dva roky později, v roce 1972, by už kniha nevyšla. Její otec byl totiž v rámci mohutné akce proti ukrajinské inteligenci, uskutečněné sovětskými bezpečnostními strukturami, propuštěn z kyjevské vysoké školy výuky cizím jazykům a nemohl dále publikovat.

V doslovu pak ještě nacházíme úvahy Oksany Zabužko o Hurníkově prvotině. Uvažuje zde o určité návaznosti Hurníkových pokusů na část tvorby Karla Čapka a mluví o mozartovské „božské lehkosti“ těchto próz, které vznikaly bez vlivu jakékoli autocenzury. Zajímá ji vývoj Hurníkova díla, vznikajícího v době normalizace, ačkoli další autorovy tituly už nepoznala. Pozoruhodné je její konstatování, že Ilja Hurník jí za nastupujícího brežněvismu pomáhal svými prózami překonat pocit strachu. Stal se tak z jejího hlediska mohutnějším činitel než tehdejší šéf sovětského KGB, generál Semičastnyj. „Myslím“, říká autorka, „že Václavu Havlovi, který psal o ´moci bezmocných´, by udělal takovýto příklad radost.“

Oksana Zabužko se dostala do Prahy poprvé až někdy kolem roku 2000. Udeřilo ji do očí, že vydání prvního českého překladu své knihy spatřila ve výloze v sousedství jedné z novějších Hurníkových knih. Uvažovala pak nejednou o případném setkání s tímto českým tvůrcem. Teoreticky mu mohla vysvětlit, za jak dramatických okolností vznikal ukrajinský překlad „Trubačů z Jericha“, ale nakonec takový záměr neuskutečnila. Nebyla si jistá, zda by vše dokázala autorovi vysvětlit vzhledem k odlišnosti osudu spisovatele a jeho překladatele a zda by tyto věci Hurníka ještě zajímaly.

Jak Oksana Zabužko v závěru svého výkladu říká, často je snad lepší, když některé věci prostě zůstanou opředeny tajemstvím. Týká se to mimochodem i Hurníkových cest na Ukrajinu – v memoárech vzpomíná na pobyt v Odese a ve sborníku věnovaném osobnosti I. Hurníka byly publikovány (bez náležitého vysvětlení) dvě jeho zajímavé fotografie, z Kyjeva a z Krymu. Data oněch cest neznáme, souvislost s překladem „Trubačů z Jericha“ jistě neměly. Také jedno tajemství…

Hurnik, I. (2019): Ijerychonski trubači – Zabužko, O.: Kod Hurnika. Kyjiv, Vydavnyčyj dim „Komora“. 213 (3) s. /ISBN 978-617-7286-51-5/

(boz)