Čítárna (4)

Dnešní témata: Kniha fotografií Jana Dobrovského z natáčení filmu Nabarvené ptáče – Archeolog Jan Klápště o svém předchůdci Ivanovi Borkovském – Překlad knihy Serhije Plochije o Čornobylu mezi českými bestsellery roku 2019 – Literární noviny o českých vazbách a nenaplněných ambicích Jurije Andruchovyče.

S vročením 2019 a pouze s anglickým titulem i závěrečnými soupisy vyšlo obrazové album Jana Dobrovského Painted Bird (Reality in Fiction – ISBN 978-80-7637-040-1). Zasloužilo se o to pražské nakladatelství 400 ASA. Známý fotograf vybral a uveřejnil sto deset fotografií, vzniklých při natáčení dosti diskutovaného snímku režiséra Václava Marhoula Nabarvené ptáče. Snímky jsou rozřazeny do devíti kapitol. Klíčem přitom byla souvislost s jednotlivými hrdiny filmu. Fotografie mají mluvit samy za sebe, proto se abstrahuje od jakéhokoli komentáře.

Část z nich byla jistě pořízena v západní Ukrajině, v místě natáčení určitých epizod filmu, ale laik může jen odhadovat, o které snímky jde. Ti, kdo film neviděli ani neznají literární předlohu Jerzyho Kosińského, se sotva v knize zorientují. I takovéto prohlížeče může nicméně zaujmout závěrečný oddíl „Cast and Crew of the Movie“. Jedná se o podrobný výčet spolupracovníků a jiných osob či institucí, jejichž jména jsou jistě zaznamenána také v titulcích filmu. Lze si díky tomu udělat obrázek o nemalém ukrajinském podílu, který je dán nejen místem natáčení, ale i spoluprací desítky ukrajinských osob, které v seznamu defilují.

Kniha Iva Štefana „Čí je ta krajina? (Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem životě“ (Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2019) představuje svérázný hold jednomu z významných českých archeologů středověku. Klápště, čerstvý sedmdesátník, zde mluví také o svých učitelích a předchůdcích, mezi které patřil i haličský Ukrajinec Ivan Borkovský (Borkovskyj). Klápště upozorňuje na životnost jeho odkazu: zdánlivě zapomenutý článek Borkovského o Pražském hradě z roku 1941 je pro něj důkazem, že „Borkovský uměl vykopat a interpretovat složitou terénní situaci a dokumentoval ji tak, že všem následovníkům umožnil nezávislé ověření své interpretace /…/ a „bylo jen otázkou času, kdy na něj někdo naváže /…/.“ Přitom, jak Klápště o Borkovském říká, „jeho cesta do české archeologie nebyla snadná a samozřejmá“.

Jde tedy také o malý hold Ivanovi Borkovskému, který „podstatně ovlivnil českou archeologii středověku“. Posledně citovaná věta je umístěna v komentáři k hezké, celostránkové fotografii Borkovského, který je zde zachycen před levohradeckým kostelíkem. Jen údaj, že Borkovský přišel do Prahy jako utečenec po bolševické revoluci, je třeba opravit. Přišel do Čech z východní Haliče jako voják ukrajinské armády, jejíž oddíly musely na jaře 1919 opustit tuto část Ukrajiny, vojensky okupovanou Poláky.

Do devatenáctého ročníku vstoupil časopis Knižní novinky, určený knihkupcům, knihovnám, nakladatelům i čtenářům. V závěru prvního čísla najdeme jako vždy knihkupecký žebříček nejprodávanějších titulů – tentokrát jde o sumární přehled za celý rok 2019. Zaujme skutečnost, že si zde v kategorii populárně-naučné literatury udržela velmi slušné osmé místo monografie Serhije Plochije (Serhii Plokhy) o Černobylu, vydaná brněnským nakladatelstvím Jota. Je ovšem třeba vzít v potaz, co vše pořadatelé žebříčku do populárně-naučné literatury zařazují. Je to třeba lunární kalendář, kuchařky nebo kniha s pozoruhodným názvem „Důmyslné umění, jak mít život u pr….“ /!/. Proto má ona osmá příčka ve skutečnosti daleko vyšší hodnotu – v případě Plochijovy knihy jde vlastně o nejlépe umístěnou publikaci z oboru historie.

Měsíčník Literární noviny navazuje svým jménem na slavné Literárky z šedesátých let 20. století, ale společného má s nimi jen málo. Nás může zajímat, že v prvním čísle nového ročníku, vydaném ještě před loňskými vánocemi, se Ukrajině dostalo krátké pozornosti v pravidelně zařazovaném přehledu Měsíc na Zemi. Celkem střízlivě je tu hodnocen průběh a výsledky prosincového, tzv. normandského jednání Ukrajiny, Ruska, Francie a Německa. Za časů působení Terezie Spencerové jsme četli komentáře, které byly vůči Ukrajině daleko kritičtější a nespravedlivější.

Zajímavý a literatuře podstatně bližší text najdeme v příloze Biblio. Tento dvoustránkový materiál polské literární vědkyně Agy (Agaty) Firlej je věnován interakci mezi známým spisovatelem Jurijem Andruchovyčem a českým prostředím. Poznaňská autorka, soustavně zkoumající česko-polsko-ukrajinský „literární trojúhelník“, uvažuje, proč dosáhlo Andruchovyčovo dílo v českém prostředí menšího ohlasu, než by si tento čechofilsky naladěný autor přál. Sám Andruchovyč, vyznamenaný vloni Cenou Václava Buriana za přínos středoevropskému dialogu, vnímá tento slabý ohlas své tvorby jako nespravedlnost.

Firlej uvádí některé česky laděné zmínky a vzpomínky ze starších Andruchovyčovych prací – je tu i vzpomínka na jeho dětskou návštěvu v Praze v létě 1968. Následuje upozornění na nový autorův román „Milenci justice“ a podrobný výklad o něm. Mimochodem, v textu přeloženém z polštiny by ukrajinská příjmení měla být uvedena v české transkripci, nikoli v podobě „dopis Sičinského Hruszevskému“, ale „dopis Sičynského Hruševskému“.

„Milenci justice“ by si tedy podle názoru polské autorky zasloužili překlad do češtiny a následuje ještě jeden povzdech: „Ale jak se o tom mohou Češi dovědět, když nepřekládají Andruchovyče do češtiny?“ Ono to je ale těžké: prostě se tu projevuje tradiční, už nějakých sto padesát let trvající nevyváženost a jakási mimoběžnost česko-ukrajinského vztahu. Ukrajina potřebuje české pochopení a pomoc podstatně více, než české prostředí potřebuje Ukrajinu – aspoň tak to většina Čechů vidí. Jde samozřejmě o fenomén dalekosáhle překračující hranici pouhopouhé literární sféry.

(boz)