Před 50 lety (LV): Naposledy o české reflexi Ukrajiny koncem 60. let

Jako předposlední téma cyklu nám tu zůstala otázka, která je aktuální i dnes. Rádi bychom věděli, jak vnímali Ukrajinu Češi v době, kdy se nakrátko pokusili o budování jiného socialismu, který měl mít lidskou tvář. Příslušná tematika se v předchozím období už několikrát dostala ke slovu, nyní se pokusme o shrnutí.

V žádném případě to není snadný úkol a jeho řešení je spjato s otázkami obecnějšího charakteru. Je nesporné, že Češi i Slováci vnímali také na jaře a počátkem léta roku 1968 zásadní význam sovětského vlivu na situaci ve své zemi a na to, zda pokus o reformy bude mít úspěch. Platilo to tehdy v případě politiků, ekonomů, kulturních činitelů i novinářů, stejně jako docela „obyčejných“ lidí.

Zbavit se rychle a bez problémů sovětského vlivu na Československo nebylo prostě možné, což si účastníci událostí nestačili jasně uvědomit. Sovětský svaz byl však v zásadě oprávněně vnímán jako monolit s jednotnou vnitřní i zahraniční politikou. O specifikách dění v neruských republikách SSSR, o tradicích jejich boje za nezávislost či o jejich disentu bylo však v českém prostředí k dispozici naprosté minimum informací.

Platí to i v případě zemí, jejichž svébytnost a relativně nedávná nezávislost mohla mít starší generace ještě v paměti. Např. sovětská okupace Pobaltí nebyla tehdy až tak časově vzdálena (28, resp. 24 let). Ani česká baltistika, dá-li se o ní koncem 60. let 20. století mluvit, však nemohla výraznějším způsobem upozornit na sporná témata. Zrovna tak mohlo být v paměti starší generace uchováno působení ukrajinské emigrace na českém území a její interpretace událostí ve vlastní zemi.

Ačkoli Ukrajina vzhledem ke své velikosti, hospodářskému významu a poloze byla navštěvována řadou Čechů a Slováků a jiní tudy aspoň projížděli, bylo o této zemi i v podmínkách tiskové svobody jen poměrně málo informací. Celé důležité kapitoly tehdy aktuální tematiky zůstávaly neznámé. Situace se tedy oproti předchozím letům nijak výrazně nezlepšila. Přínosem k rozšíření většího množství hodnotných informací se nemohly stát ani jarní Dny ukrajinské kultury v ČSSR, o kterých zde bylo psáno. Pokud se navíc k lidem dostaly zprávy o jednání ukrajinského stranického šéfa Šelesta v Čierné nad Tisou, mohli díky tomu vnímat Ukrajinu v ještě více ponižujícím a nesympatickém světle.

Českých ukrajinistů bylo koncem 60. let málo, neměli k dispozici žádný časopis a jen „z milosti“ dostali občas trochu prostoru v rusistických časopisech. Navíc oni sami řešili v letech 1968 a 1969 problémy vlastního oboru a koordinace snah všech jeho pracovníků v těch zemích, kde byl mimo území SSSR pěstován. O to méně klidu zbývalo pro otiskování vysvětlujících a novátorských materiálů v českém tisku, i když se ukrajinská témata výjimečně dostala např. na stránky Literárních listů a později Listů. Vesměs se však jednalo o drobné materiály, které „jaro nedělaly“.

Svéráznou součástí ukrajinistického usilování byla činnost historika, původem volyňského Čecha, Vladimíra Hostičky. Jeho články, doplňující tvorbu podstatně početnějších historiků-rusistů, otevíraly možnost nového vidění dějin země, ve které se narodil. Psal pro české čtenáře např. o problémech, zamlčovaných nebo překrucovaných sovětskou prorežimní historickou vědou, např. o dvou kozáckých hetmanech Ukrajiny z doby na přelomu 17. a 18. století – Ivanu Mazepovi a o jeho nástupci Pylypu Orlykovi. Za toto novátorství v počátcích normalizace zaplatil větší cenu než jiní čeští ukrajinisté.

Paradoxní byla skutečnost, že území, osídlené Ukrajinci, existovalo přímo v rámci Československa, na jeho severovýchodní výspě, v přímém sousedství se Zakarpatskou oblastí. Znalost tohoto regionu však nebyla o nic výraznější, než v případě celé sovětské Ukrajiny. V českém prostředí vzbudil tento tehdy stále ještě exoticky působící region zájem v důsledku dvou skutečností. První z nich souvisel s pokusem o obnovu řecko-katolické církve, která tu byla zrušena na jaře roku 1950 za doprovodu velkého násilí proti kněžím i věřícím, kteří se tomuto projevu státního násilí bránili. V českém prostředí budila snaha o nápravu příslušných skutečností sympatie, celá záležitost však byla vnímána spíše jako okrajový jev a bez pochopení mnoha složitých souvislostí, které nově vzniklé náboženské spory v jednotlivých lokalitách doprovázely.

Druhou rovinou událostí v oblasti tzv. Prešovska představovalo obnovení místní diskuse o formě politické ukrajinizace života tamní menšiny. Ta byla uskutečněna na počátku padesátých let a vedla k silovému převedení místního menšinového tisku a školství z ruského na ukrajinský jazyk. Část místní inteligence a obyvatel začala v roce 1968, jakmile to poměry umožnily, mluvit o potřebě ne snad návratu k ruštině, ale rehabilitace dávného pojmu rusínství a možnosti oficiálního používání některého z místních dialektů, přece jen nemálo vzdálených spisovné ukrajinštině. Také toto v mnohém zmatené úsilí, které nemohlo dosáhnout většiny svých cílů, bylo v českém prostředí vnímáno nejednou se sympatiemi, ale opět bez hlubších znalostí souvislostí.

Popsané události totiž doléhaly do Prahy a jiných českých lokalit z příliš velké vzdálenosti a jen málokterý český novinář se rozjel do sedmisetkilometrové vzdálenosti, na úplnou periférii, aby se o nich přesvědčil zblízka a dokázal je hlouběji pochopit a vysvětlit. Učinila to např. dodnes aktivní Agáta Pilátová, která se vydala na východní Slovensko, aby vysvětlila čtenářům Učitelských novin problémy tamního menšinového školství v obou jeho variantách – ukrajinské i maďarské. Shrneme-li vše uvedené, je zřejmé, že ani existence „domácí ukrajinské otázky“ přímo v Československu nemohla pomoci k pochopení toho, v jaké situaci se Ukrajina a Ukrajinci nacházejí.

Mohlo být výsledkem všeho, co zde bylo popsáno, něco jiného než naprostý galimatyáš? Domnívám se, že nikoli. Ve vědomí většiny Čechů žila Ukrajina sice jako něco, co není úplně totožné s Ruskem a co má své specifické rysy, možnost větší konkretizace tohoto obrazu však nebyla reálná. Ostatně o dvacet či ještě o několik dalších let později tomu nebylo jinak – vzpomeňme na přelom 80. a 90. let 20. století a na to, jak si také tehdy znovuzrozená tisková svoboda nevěděla s fenoménem Ukrajiny rady…

Dnešní úvahy uzavřeme upozorněním na dvě epizody z konce 60. let, ve kterých lze také vidět svérázný ohlas českého vnímání Ukrajiny. Našimi průvodci budou tři tehdy mladé, ale už populární kulturní osobnosti. Na mysli mám filmového režiséra Pavla Juráčka (1935–1989) a dva svérázné spolutvůrce tehdejšího divadelního života – Miloslava Šimka (1940–2004) a Jiřího Grossmanna (1941–1971).

Pavel Juráček si psal dlouhodobě deník, ve kterém nás může zaujmout rozsáhlý zápis z 1. února 1969, tedy z doby nedlouho po smrti Jana Palacha. Ocituji zde poměrně rozsáhlou pasáž, ze které až mrazí: „Už z toho nemám hrůzu – co se má stát, to se stane. Žiju v prostoru, jehož osud je nevypočitatelný. Dennodenně čtu a slyším varování o ´nedozírných následcích´, které nás čekají, jestliže se Rusové znovu pohnou. Mohou se však pohnout kdykoliv, aniž bychom se vůbec dověděli důvod. Nepotřebují důvod.“

Následuje rozsáhlý popis snového útěku autora a bezpočtu dalších lidí, snažících se proniknout z Prahy krajinou plnou sovětských tanků a vojáků, k Plzni a dále směrem k západní hranici Československa. Ten pokus skončil neúspěšně a jeho dopad se Juráčkovi jevil v následující podobě:

„A tak se stanu sovětským občanem, definitivně zachráněným před kontrarevolucí. Nebude nás už čtrnáct milionů, bude nás méně o padlé a o ty, jimž se podařilo utéci. Jednoho dne pak dostanu úřední oznámení a budu se spolu s desetitisíci a statisíci ubírat tou dlouhou cestou, kterou před námi prošli Litevci a Estonci a Lotyši a Ukrajinci a povolžští Němci a Poláci a obyvatelé Moldávie… Pokud nebudu zabit nebo zastřelen nebo odsouzen k nuceným pracem, pokud neumřu při výslechu nebo na útěku nebo během transportu, pokud nezajdu hladem nebo žízní nebo mrazem, zůstanu živ a zůstaneme živi a neštěkne po nás pes.“

Že za tzv. normalizace nebylo v následujících letech až tak zle? Tato vize se sice nenaplnila, ale v něčem bylo vlastně pro lidi typu Pavla Juráčka ještě o něco hůř – a znovu v rámci oné „internacionály poražených a ponížených“, kterou ve svém zápisu jasně pojmenovává. Na počátku roku 1969 bylo však možno vidět situaci také jinak, v rámci groteskně absurdní nadsázky.

Nevím, kdy přesně psali Jiří Grossmann a Miroslav Šimek své nejstarší povídky, které tvořily jejich první knížku nazvanou „Besídka zvláštní školy“. O její vydání se v roce 1969 postaralo budějovické nakladatelství Růže. Mezi dvaadvaceti texty, uvedenými Jiřím Suchým a ilustrovanými Jiřím Šlitrem, zaujala neposlední místo povídka „Mezinárodní soutěž jedlíků“. Autorova rodina zde zápasila o vítězství s neznámým a, jak se ukázalo, neporazitelným jedlíkem. Ten svůj otesánkovský triumf komentoval výrokem, jenž tehdy téměř zlidověl: „My Ukrajincy remizy ně znajem!“ Otec poražené rodiny kontroval neméně výrazně: „Porážka od přítele není hanbou.“ Ještě dnes lze z tehdy pořízených záznamů sledovat reakce posluchačů…

Snad lze díky této zkratce naznačit, v jak nahodilých a protikladných konotacích se v prvních posrpnových měsících obraz Ukrajinců projevil uprostřed ještě ne plně se vzdávajícího prostředí českých kulturních tvůrců. Ti brzy na svou kůži poznali, že to je československý normalizační režim, který nezná remízu, ale vynucuje si kapitulaci všech odpůrců a váhajících…

(boz)