Bolestné svědectví Čecha z Volyně

Jiří Doleček: Popraviště aneb Zpověď volyňského Čecha

Knižních a tím spíše časopiseckých nebo sborníkových vzpomínek volyňských Čechů, kteří v r. 1947 odjeli ze SSSR do země předků, vyšla už celá řada - jistě by zasluhovaly kvalifikované srovnání a zhodnocení. Jiří Doleček, v době psaní knihy osmdesátiletý, napsal jedno z poměrně pozdních svědectví, které překvapí a leckoho asi také přiláká neobvyklým názvem.

Pokud si čtenář knihy předběžně pročte obsah, zarazí ho určitě název jedné podkapitoly: “Ukrajinci nejsou národ a vrátí se k Rusku“. To však není názor autora, ale Vladimíra Putina, a Doleček se s ním naprosto rozchází. Celá jeho kniha se netýká jen volyňských Čechů, ale zároveň Ukrajiny, ve které vidí svou vzdálenou vlast a pro níž má maximální pochopení, tak vzdálené průměrně vzdělanému českému obyvateli.

První část knihy představuje jakési populárně laděné dějiny volyňských Čechů v letech 1869-1947. Autor tuto vystěhovaleckou skupinu vnímá v souladu s vžitou tradicí jako ztělesnění lepších vlastností celého národa – potvrzením mu je vzestup, ba přímo jakási mise Čechů na Volyni.  Jak to v českém prostředí bývá, chybí zamyšlení nad rolí volyňských Němců, kteří nepochybně plnili podobnou roli, aniž by to české prostředí výrazněji vnímalo.

Výklad je poznamenán tím, že autor není historikem, ale laickým zájemcem o dějiny, dopouští se proto určitých nepřesností. Sem můžeme zařadit jeho výklad o okolnostech vzniku názvu Malorusové nebo tvrzení, že polská vojska se 17. září 1939 nebránila úroku Rudé armády z východu. Nesprávné je i tvrzení o setkání Adolfa Hitlera se Stepanem Banderou těsně před počátkem německého útoku na SSSR.

Doleček vícekrát zdůrazňuje příznivost, ba přímo nadstandardnost česko-ukrajinských vztahů na Volyni. Jistě byl ovlivněn sousedstvím Ukrajinců v bezprostřední blízkosti svého domova a každodenními kontakty s nimi. Zkušenosti z období německé okupace nebyly tak bezstarostné a nekonfliktní, na autorově vnímání Ukrajinců to však nezanechalo negativní stopu. Zvláštní roli zde hraje autorův vztah k S. Banderovi a ukrajinskému povstaleckému hnutí zahájenému v roce 1943. Doleček patří k těm volyňským Čechům, kteří se snaží tyto fenomény pochopit, byť s řadou kritických výhrad. Nepřekvapí proto, že v obrazové příloze (označovat ji za unikátní je poněkud přehnané) najdeme Banderův fotoportrét.

Pozornosti zaslouží také úvahy o nejnovějších dějinách Ukrajiny, ať se jednalo o závěr sovětského období nebo o léta po r. 1991. Osobně se neztotožňuji s názorem, že Ukrajina dostala nezávislost darem, tj. bez boje, protože se tím popírají dlouhodobé snahy ukrajinského hnutí odporu a disentu. Ty v různém rozsahu existovaly po celé komunistické období, zejména však v posledních třiceti letech existence SSSR. Také představa o nezměrně pozitivní roli, kterou v ukrajinském vývoji sehráli M. Gorbačov a B. Jelcin, bude většinou Ukrajinců těžko akceptována. 

Téměř celou druhou polovinu knihy tvoří autobiografický náčrt, kde autor nesleduje svou životní cestu, resp. jejich prvních třináct let (do r. 1947), přísně chronologicky, ale spíše tematicky. I zde se najde leccos zajímavého o způsobu života na Volyni a o událostech po obsazení regionu sovětskými, nacistickými a znovu sovětskými vojsky. U partií z vysloveně dětských let působí poněkud rušivě často dost rozsáhlé moralizátorsky pojaté exkursy přivádějící nás vícekrát do současných českých poměrů.

Doleček. J. (2014): Popraviště aneb Zpověď volyňského Čecha, Praha, Toužimský a Moravec. Stran 162 (2), obrazové přílohy /ISBN 978-80-7264-148-2/

/popraviště/