Před 50 lety (LIV): Ukrajinský exilový prezident o Pražském jaru ´68

Stav ukrajinského exilu umožňoval koncem šedesátých let daleko přesnější a svobodnější vnímání tzv. Pražského jara, než tomu bylo v sovětské Ukrajině. Ukrajinští emigranti, z nichž mnozí žili do roku 1945 na českém území, mohli psát o událostech v Československu na základě přesnějších informací a bez cenzurního dohledu.

Analýza příslušného materiálu, v jehož rámci najdeme i texty, posílané pražskými Ukrajinci na Západ, může přinést v budoucnu poměrně zajímavé výsledky. Početné doklady přinese důkladná prohlídka centrálního emigračního listu Svoboda – jako deník vycházel od roku 1921 ve státě New Jersey (USA). Právě z tohoto listu vybírám v předposlední části našeho cyklu značně pozoruhodný doklad ukrajinského vnímání událostí v Československu. Zatím totiž unikaly pozornosti pravidelně otiskované publicistické příspěvky tehdy nejvýše postaveného představitele ukrajinské diaspory.

Mykola Livyckyj (1907–1989), narozený v městečku Žmerynka západně od Kyjeva, byl synem ukrajinského politika Andrije Livyckého (1879–1954), blízkého spolupracovníka o mnoho známějšího Symona Petljury. Po Petljurově zavraždění se stal na téměř třicet let jeho nástupcem. Mykola následoval otcovu životní cestu a přesvědčení. Po odchodu do emigrace krátce pobyl i v Čechách, většinu meziválečného období však strávil v Polsku. Koncem třicátých let působil jako novinář v tehdy autonomní Podkarpatské Rusi alias Karpatské Ukrajině. Po skončení druhé světové války odešel nakonec do USA a byl zvolen v roce 1967 třetím exilovým prezidentem Ukrajiny: funkci vykonával až do své smrti.

Pro nás je důležité to, že Mykola Livyckyj působil v ukrajinském emigračním tisku jako publicista, zaměřující se na komentování mezinárodně-politického vývoje. Psal od roku 1968 do uvedené Svobody, kde z celkem pochopitelných důvodů používal pseudonymu V. Tkač. V roce 1975 se však k autorství svých statí přihlásil, když vydal v Mnichově rozsáhlý (408 stran) soubor statí. Jeho název zní v překladu „Vztahy mezi Východem a Západem a problematika národů, zbavených svobody Moskvou.“ /tedy Sovětským svazem – pozn. aut./

V této knize je soustředěno přes 130 textů, publikovaných převážně v době mezi březnem 1968 a počátkem roku 1974 – v průměru se tedy jedná o jeden až dva články publikované měsíčně. Lze je charakterizovat jako mezinárodně-politické analýzy, určené širšímu okruhu čtenářů. Autor pracoval s texty předních západních deníků, vkládal však do svých úvah vždy ukrajinský rozměr. Pokoušel se tak tehdy aktuální ukrajinskou tematiku vřadit do kontextu celosvětového dění, resp. těch jeho složek, které se jevily jako určující. Levyckému přitom nešlo jen o postižení změn v životě předních západních států a o vývoji jejich vztahů se Sovětským svazem. Komentoval i situaci na Blízkém východě či jinde v Asii a ve světě.

Československá tematika přichází v názvech jednotlivých Livyckého příspěvků ke slovu desetkrát – dalších statí, ve kterých je aspoň stručně zmíněna, najdeme však podstatně víc. Československo je ostatně uvedeno hned v úvodu celé knihy. Autor zde konstatuje, že politika tzv. mírového spolužití mezi Západem a Východem pracuje proti životním zájmům národů, které Moskva (rozuměj: SSSR) zbavil svobody. Právě v době jejího pěstování totiž Sovětský svaz zadusil hnutí odporu v Československu, zatímco na domácí půdě, hlavně v Ukrajině, se vrátil k metodám stalinismu.

Nyní uvedu názvy jednotlivých příspěvků, věnovaných Československu, publikovaných od března 1968 do počátku roku 1970. Je zde celkem výrazně charakterizována celá evoluce tehdejšího dění. Livyckyj bohužel většinou neuvádí přesné datum otištění a spokojuje se uvedením měsíce. Názvy článků tedy zní:

Po Ukrajině na řadě Československo a Polsko (březen 1968), Vítězství „národního komunismu“ v Československu (17.–18. 4.), Moskva … nevěří (červenec 1968), Kapitulace Československa? (srpen 1968), Okupace Československa a její důsledky (říjen 1968), Jan Palach a výstřel v Moskvě (únor 1969), Odpor v Československu (červenec 1969), Kdy přijde řada na Husáka? (říjen 1969), Konec Černíka a nadějí na „liberalizaci“ v sovětské Ukrajině (únor 1970). Pak už přišel v září 1972 na řadu jen text, nazvaný příznačně „Rhodézie, Československo, Bangladéš“. Nemohu v rámci tohoto krátkého článku podrobně rozebírat a hodnotit každý z uvedených textů. Omezím se tedy jen na několik poznámek, a to mimo jiné v případě těch textů, kde je nějak propojena československá a ukrajinská tematika.

V textu z března 1968 se Livyckyj zamýšlel nad tehdy ještě paralelně existujícím demokratizačním hnutím v Československu a v Polsku. Porovnával jejich význam a ohlas s disidentským hnutím v Ukrajině, které se začalo výrazně projevovat a obratem začalo být likvidováno v polovině 60. let. Odtud název, který naznačuje předání štafety „opozičnosti“ ze sovětské Ukrajiny do střední Evropy – hodnocení jistě ne zcela obvyklé.

Dubnový článek zkoumá na základě dosavadních zkušeností obsah a různé podoby pojmu národní komunismus, a to i s vědomím ukrajinské zkušenosti 20. let 20. století. Bez ohledu na optimistický název upozorňuje autor na velký problém, který v Československu představovala přetrvávající síla konzervativních komunistů.

Červencová stať se pokouší vyřešit otázku, zda Dubček dokáže jít kupředu cestou jugoslávského prezidenta Tita. Zde už se objevuje, těsně před jednáním v Čierné, úvaha o nebezpečí sovětského vojenského vpádu. V dodatečně napsané doušce Livyckyj kritizuje podivnou politiku Západu, který se v té době nijak nepokusil Československu pomoci.

O kapitulaci Československa, resp. Dubčekova vedení, hovořil Livyckyj už v souvislosti s výsledky známých jednání v Čierné nad Tisou a v Bratislavě na přelomu července a srpna 1968. Livyckyj se zde rozchází s optimistickým hodnocením těchto jednání, která se tehdy v části tisku objevila, a zhodnotil zhruba dva týdny před skutečnou intervencí postavení Dubčekova vedení jako bezvýchodné.

Až v říjnu shrnul Livyckyj své hodnocení sovětské agrese do Československa. Připomenul, že psal o kapitulaci Československa, byť s otazníkem, už o dva měsíce dříve než přední západní noviny. Poukázal na to, že před 21. srpnem neopustily všechny sovětské jednotky československé území – zůstali různé spojky, pozorovatelé a experti, kteří připravili poměrně hladký průběh intervence. Sověti usoudili, že československé komunistické vedení už nedokáže ovládnout spontánní nálady vlastní společnosti.

Podle Livyckého byl Dubček v říjnu 1968 už jen formálně v čele KSČ a nemělo větší význam, jak dlouho bude ve funkci ponechán. Pro Moskvu bylo totiž výhodnější pacifikovat Československo rukama jeho vlastních komunistů, byť třeba proti jejich vůli. Moskva se musela pro invazi rozhodnout bez hledu na svou morální a politickou porážku a ztrátu prestiže. Další váhání ve věci invaze by totiž posílilo opoziční nálady a požadavky na demokratizaci v různých sovětských republikách. Navíc chtěl SSSR posílit svou vojensko-strategickou pozici v Evropě a zároveň vyvolal obavy z pokračování svých agresivních záměrů vůči jiným zemím střední a východní Evropy.

Zajímavý je hodnotící článek o smrti Jana Palacha z února 1969. Tento čin vytvořil podle Livyckého v Československu na několik dní situaci, hraničící s revolučním výbuchem. Čechové a Slováci se asi už nikdy „nezklidní“ a jejich touha po svobodě bude přežívat i díky Palachově oběti, která navíc vyvolá ohlas v jiných zemích komunistického bloku, zejména v SSSR. Livyckyj se v té souvislosti zamýšlel nad možnou souvislostí pražského sebeupálení s neúspěšným atentátem na Leonida Brežněva, k němuž došlo krátce poté v Moskvě. Tento krok vyložil jako protest příslušníků nejmladší sovětské generace proti zavádění neostalinismu a v zásadě se příliš nezmýlil.

V červenci 1969 se Livyckyj věnoval úvaze o přetrvávajícím odporu proti novému husákovskému režimu a zároveň konstatoval, že po nastolení Husáka do nejvyšší stranické funkce se zájem o dění v Československu na západě výrazně zmenšil. Livyckyj se zamýšlí i nad vývojem odkazu československého roku 1968 v dějinách sovětského bloku a celého světa. Uvažuje nad Husákovými osobními politickými záměry i nad rolí a perspektivami sesazeného Dubčeka. Připouští, že se Dubček v budoucnu pokusí ještě jednou sehrát ve své zemi roli Tita, nebo dokonce Masaryka. Příznivá chvíle pro hnutí odporu v Československu však nastane až poté, co celonárodní hnutí odporu ve všech sovětských republikách definitivně zlomí sílu rusko-sovětského imperialismu.

O tři měsíce později zhodnotil Livyckyj postavení tří tehdejších čelných představitelů Československa – Svobody, Černíka a Husáka. Zajímalo ho, zda Husák bude ponechán ve funkci, nebo bude nahrazen nějakým radikálnějším „protilednovým“ činitelem typu Vasila Bil´aka či Aloise Indry. Ve chvíli už zjevné porážky československého hnutí si také položil otázku, jaká varianta odporu byla v srpnu 1968 vhodná, a uvažoval, zda se někteří českoslovenští představitelé neměli pokusit o vytvoření exilové vlády.

Poslední větší komentář Livyckého, věnovaný Československu, vyšel v únoru 1970. Autor zde komentoval nahrazení premiéra Černíka neostalinistou Štrougalem. Hodnotí tuto událost jako závěrečný akt navrácení Československa do pozice poslušné a věrné kolonie Moskvy. Nikoli poprvé ani naposledy tu Livyckyj kritizuje západní svět za to, že v zájmu snah o normalizaci vztahů s komunistickým blokem vzal s klidem na vědomí definitivní ujařmení Československa.

V závěru si Livyckyj položil otázku, zda je v zemích komunistického bloku a v SSSR, zejména pak v Ukrajině, možná tzv. liberalizace a nakolik jsou reálné naděje s ní spojované. Uznal sice existenci liberalizačních nálad v zemích za železnou oponou, ale odmítl naděje, které jsou v souvislosti s jejich existencí vyslovovány, protože liberalizační nálady, prosazované zdola, nenašly paralelu v analogických tendencích, působících shora, v rámci vládnoucích komunistických stran.

V posledním odstavci své stati Livyckyj napsal: „Ukrajina se nachází v daleko těžším stavu než Československo nebo jiné satelitní země, protože ty mají na rozdíl od ní aspoň vlastní, ač Moskvou kontrolovanou administrativu, ba i armádu. Existující hnutí odporu v Ukrajině – ať v podobě legálních pokusů o prosazení reforem v rámci sovětského ústavního systému, nebo v podobě aktivity podzemních organizací, které vznikají v poslední době v různých ukrajinských městech – nemohou doufat v liberalizaci imperiálního vedení a v reformy či ústupky shora. Mohou své naděje spojovat jen s celkovým rozkladem a oslabování režimu a impéria, o které se zaslouží i posilování protirežimních a protiimperiálních hnutí odporu ve všech národních společnostech, které totalitarismus zbavil svobod.“

Nebudeme si dělat iluze o tom, že prezidentský úřad, který Livyckyj formálně zastával, měl jinou než symbolickou funkci – v mezinárodních vztazích neznamenal celkem nic. Jeho hlavní význam spočíval ve zdůraznění pokračující tradice ukrajinského zahraničního odboje, kterou se podařilo udržet v letech 1920–1991. Z tohoto hlediska se musíme dívat i na výše zmíněné články Mykoly Livyckého o Československu. Zdá se mi, že mnohá hodnocení tohoto autora a exilového prezidenta působí i po půlstoletí jako trefná a předvídavá.

(boz)