Před 50 lety (LII): Marná naděje jménem UKOS

Zkratka UKOS dnes nikomu nic neřekne, v letech 1968 a 1969 však symbolizovala naděje českých Ukrajinců na zlepšení situace této minority v souvislosti s krátkodobými možnostmi Pražského jara ´68. Celostátní vývoj po srpnu 1968 vedl nakonec k tomu, že tento spolek Ukrajinců žijících v českém prostředí nebyl úředně povolen.

Ukrajinský kulturně-osvětový svaz (UKOS) hodlal působit v českých zemích, které nesly od ledna roku 1969 název Česká socialistická republika. Snaha o jeho založení souvisela s federalizací Československa, o které se začalo mluvit v první polovině roku 1968. Do té doby se rýsovala možnost působení poměrně početné pražské filiálky Kulturního svazu ukrajinských pracujících (KSUT). Tato organizace, jejíž centrum se nacházelo ve vzdáleném Prešově, měla řídit zájmovou činnost svých členů v několika okresech severovýchodního Slovenska. Praha byla z Prešova nepříliš srozumitelná a ještě hůře řiditelná. Není třeba zdůrazňovat, že ukrajinská tradice Prahy a českých zemí se lišila stářím i obsahem od ukrajinské tradice Prešovska.

Dochovala se kopie strojopisného seznamu členů pražské organizace KSUT-u z října 1966, pod nímž se podepsal předseda dr. Stepan Šutko a tajemník Vasyl Mazurak. Soupis obsahuje údaje o 258 osobách, žijících skoro výhradně v Praze a v obcích nejbližšího zázemí, které jsou dnes už součástí hlavního města. U některých členů čteme i názvy lokalit vzdálenějších – ze středočeských to byla Rudná, Libčice, Káraný a Okrouhlo, ale vyskytli se i členové ze severočeského Rumburka a východočeské Dobrušky.

Od jara roku 1968 se nabízela varianta zřízení zcela samostatné organizace a plánovaná federalizace tento záměr činila logickým. Poměry byly minoritám dočasně příznivé. Potvrzovala to řada významných dokumentů – od Akčního programu KSČ přes vládní prohlášení z 22. dubna až po ústavní zákon č. 144/196 Sb., přijatý 27. 10. 1968. V těchto dokumentech byli zmiňováni také Ukrajinci, po případě Ukrajinci a Rusíni.

Ukrajinci Prahy mohli od jara 1968 dýchat svobodněji. Před letními prázdninami sestavili časový plán pro období od září 1968 do června 1969, který obsahoval více než desítku akcí – tedy aspoň jednu měsíčně. Znamenalo to ve srovnání s dřívějškem podstatné obohacení menšinového života. Kromě tradičních tanečních zábav a koncertů jsou v příslušném dokumentu zmíněny i divácky či posluchačsky náročnější podniky, např. večer současné ukrajinské poezie, koncert ukrajinských šansonů či koncert skladeb v provedení na kobze a banduře. Nechybí záměr sehrát operetu Zaporožec za Dunajem a jednu činohru. Zajímavý byl i nápad zorganizovat výlet parníkem po Vltavě – plánován byl na květen 1969.

Zvláštní akcí mělo být vzpomenuto v roce 1969 stého výročí lvovského osvětově-vydavatelského spolku Prosvita, který působil i v meziválečné Podkarpatské Rusi, v Prešově a asi třech českých a moravských městech. Plán činnosti uvažoval také o konání přednášek, které by zajistili „naši vědci“, tedy ukrajinští odborníci, žijící v Čechách, a to v úctyhodně častém termínu – jednou za dva týdny.

Také inovovaná a pozměněná verze programu z konce roku 1968 plánovala na první pololetí roku 1969 deset akcí. Většina se jich měla konat v tradičně užívaných prostorách na Slovanském ostrově, koncert k výročí Ševčenkova narození měl proběhnout v malém sálu Domu umělců. Kromě toho bylo jednou zmíněno divadélko Máj a dvě akce se měly uskutečnit v prostotách na Ostrčilově náměstí, tedy na pomezí Nového Města, Nuslí a Vyšehradu. Tam se scházel i nový výbor organizace, který vedli od konce roku 1968 ukrajinista dr. Orest Zilynskyj a ing. Volodymyr Mychajlyšyn.

Jediná plenární schůze pražských Ukrajinců, kteří se formálně nacházeli v prostoru mezi dosavadním KSUT-em a plánovaným UKOS-em, se uskutečnila 8. února 1969. Podle dochovaného zápisu bylo přítomno 70 osob. Patnáct z nich se účastnilo převážně konstruktivní diskuse o nejrůznějších programových otázkách. V rámci diskuse byl znovu uveden údaj o 250 členech organizace s tím, že v jejím adresáři bylo evidováno až 900 adres. Mluvilo se také o vztahu organizací pražské a prešovské, o potřebě péče o ukrajinské děti, o nezbytné přednáškové činnosti a řadě dalších otázek.

Jednání schůze tedy řešilo výlučně vnitřní problémy ukrajinské minority. Protokol o schůzi ani předsedův projev neobsahují žádné reakce na tehdejší celočeskou či československou problematiku, vůbec nebyla zmiňována vedoucí role komunistické strany či její tehdejší problémy. Chyběly zároveň konkrétní zmínky o situaci v sovětské Ukrajině.

Neznamená to, že by čeští Ukrajinci byli na počátku roku 1969 apolitičtí. Od problémů, které naplňovaly tehdejší život, se nikdo odstřihnout nemohl – ostatně popsané shromáždění se konalo pouhé tři týdny po smrti Jana Palacha. Pochybuji, že by komukoli z účastníků schůze byla tato událost lhostejná, bylo však třeba řešit vnitřní ukrajinské problémy. V zájmu pochopení dobové atmosféry se pokusím uvést několik úryvků z projevu tehdejšího předsedy UKOS-u. Přeloženy jsou z ukrajinsky psaného předběžného náčrtu.

Řečník popřel tezi, že ruku v ruce s nebývalým civilizačním a technickým rozvojem se zmenšuje význam národních kultur a poukázal na to, že opak je pravdou. Upozornil na dva možné typy rozvoje každé národní kultury, související s jejím vztahem ke kulturám jiným. Ke stavu ukrajinských záležitostí v Československu řekl: „V našich podmínkách, v podmínkách socialistické společnosti, odpadlo mnoho vážných důvodů pro nepřátelství mezi národy. Pokud na tomto poli existovaly křivdy a chyby, pak jsou v rozporu s podstatou socialismu a byly důsledkem jeho obecného deformování.“ Zajímavě byl hodnocen vývoj v prešovském regionu. Řečník poukázal na to, že za některé přetrvávající problémy tamních Ukrajinců mohou oni sami.

Následovaly úvahy o stavu Ukrajinců v nově vytvořené české republice. Jejich rozptýlenost a diferencovanost, daná místem původu a podobou kulturních tradic, zdůrazňovala podle řečníka význam úkolů, které je třeba řešit na kulturním poli. Ukrajinské prostředí hledá v českých zemích určitou sjednocující platformu a je propojeno určitou dostředivě působící silou, která svádí lidi dohromady. Této přitahující síle je třeba dát živý, tvůrčí a moderní obsah, který by dokázal sjednotit odlišné typy či stupně národního vědomí. „Člen každého kulturního národa musí být opravdu kulturní v plném slova smyslu a zajímat se o veškerou tradici i současný stav své kultury, osvojovat si její různorodé hodnoty, číst tisk i knihy a učit se chápat to nejcennější, co vytvořil v dějinném vývoji a co vytváří dnes náš národ.“ Příslušnost k vlastní kultuře nesmí být čistě formální, ale má držet krok s jejím aktuálním, živým vývojem.

Řečník hovořil dále o tom, že v předchozím období existoval v Praze zárodek ukrajinského organizovaného života, který se nemohl výrazněji rozvinout kvůli formálním překážkám. I taková forma však plnila určité kulturně-osvětové úkoly, ale nyní se jeví jako nedostačující. Federalizace Československa staví české Ukrajince před rozhodnutí mezi dvěma variantami, mezi KSUTem a UKOSem.

Projev se dále zmiňoval o stanovách samostatné české organizace, připravených k projednávání u státních orgánů. Bylo zdůrazněno, že bez ohledu na definitivní úřední rozhodnutí je třeba přikročit k výstavbě a zdokonalení různých kulturních aktivit ukrajinské národnosti. Řečník se ještě zamyslel nad obsahem termínu národní jednota či shoda. Podle něj je dána nejen shodným původem a jazykem, ale především společnou kulturou a „jednotou všeho, co lidi nabádá k rozlišování mezi dobrem a zlem a co jim dovoluje takové rozlišení provádět.“ Je to ale také to, co umožňuje bránit se před beznadějí a vnímat teplo rodného domu. Shrnout se dá vše tak, že ona národní shoda je něčím, co je postaveno coby věčnost nad našimi všedními dny. Následuje zajímavá věta: „Události posledního roku nám ukázaly, co znamená v rozhodující a těžké době pro národ jeho kulturní zkušenost a kulturní tradice.“ Řečník tu měl nepochybně na mysli české reálie.

Projev byl ukončen touto pasáží: „Pro nás, odříznuté od našich přirozených zdrojů, je těžší udržet kontakt s naší rodnou kulturou, než by tomu bylo v rodné zemi. Tím více musíme o těchto věcech přemýšlet. Chceme nyní přinést něco nového a živějšího do práce naší organizace. Víme, že naše síly jsou nevelké a zároveň je tu mnoho hmotných a jiných překážek. Potřebujeme vaši pomoc!“

Vývoj, následující po tomto zevrubně popsaném shromáždění, směřoval zprvu zdánlivě k povolení nové organizace. Zároveň narůstal počet zájemců o členství v UKOS-u. Podle rukopisných poznámek tehdejšího předsedy patřila téměř polovina z nich do věkové kategorie mezi 40 a 60 lety: někteří si tedy dobře pamatovali meziválečné poměry a důstojnější stav ukrajinské skupiny, charakteristický pro dobu první republiky. Z geografického hlediska žily tři čtvrtiny zájemců o členství v Praze.

Koncem února 1969 byly dohotoveny strojopisné stanovy UKOS-u a odeslány ministerstvu vnitra. V prešovském sídle KSUT-u se v dubnu jednalo o formě budoucí spolupráce ukrajinských organizací z obou částí Československa. Snahy, uskutečňované v Praze, zde tehdy vnímali pozitivně a nijak se proti nim nestavěli. Pražské vedení organizace vedlo před letními prázdninami korespondenci s ministerstvem vnitra a ministerstvem školství, ale také s Ústředním výborem Národní fronty České socialistické republiky a s byrem KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích.

Je zajímavé, že se uskutečnily také konzultace s představiteli českých Němců. Ti usilovali o povolení své národnostní organizace od dubna 1968, o rok později dosáhli schválení stanov Kulturního sdružení občanů německé národnosti a v polovině června uskutečnili ustavující konferenci své organizace. Německá menšina v rámci české části federace byla však podstatně početnější než ukrajinská.

Stanovy navrhované ukrajinské organizace nebudily zprvu žádné námitky, ale po prázdninách se už tzv. normalizace rozběhla na plné obrátky. Snaha českých Ukrajinců se u řady instancí zadrhla – nikdo nechtěl problém řešit a čekalo se na pokyny shora. Zdržovací praktiky byly doplněny tím, že původně příznivé stanovisko prešovského KSUT-u se změnilo. Na jaře roku 1970 se celá záležitost ukrajinské organizace v západní části Československa dostala do beznadějného stavu a stanovy UKOSu se schválení nedočkaly. Není vyloučeno, že negativní úlohu sehrálo v této souvislosti i sovětské velvyslanectví v Praze, kterému se popsané snahy téměř určitě nezamlouvaly.

Ukrajinci tehdy mladé České socialistické republiky byli odmítnutím svých snah ze strany českých politických orgánů vrženi zpět do nezáviděníhodného stavu, který poznali v období těsně po únoru 1948. Všechno úsilí, vynakládané po dobu téměř dvou roků, tak přišlo vniveč. Další příležitost k dosažení pozitivní změny se objevila až po dalších dvaceti letech.

(boz)