“Dva misjaci v Ukrajini”, závěr: Každodenní život

Dnes uzavíráme otiskování vítězných příspěvků soutěže o nejlepší reportáž z letošního cestování po Ukrajině. Na řadu přichází závěrečná část postřehů vítěze soutěže, pana Viktora Kozáka z Brna. Ještě jednou děkujeme všem účastníkům a doufáme, že v příštím roce příspěvků přibude a že nám Ukrajinu zobrazí z nových úhlů a s množstvím dalších zajímavých postřehů. (red.)

Napřed negativa

Nechci článek zakončit negativně, a tak těch pár negativ napíši hned na začátek. Nevím, zda je to kulturou, silnicemi nebo auty, ale na ukrajinských silnicích celkově vládne větší chaos, jak v Česku. Během prvních čtrnácti dnů jsem si vymyslel lehce přehnaný vtip, že na ukrajinských silnicích jsou pro chodce jen dva stavy: “Pravděpodobně neumřeš” a “Možná umřeš”, přičemž oba stavy jsou stejně časté. Nicméně, za čas si na to člověk zvykne, a pak je navíc rád, že se aspoň nenudí. Jen turistu, co právě přicestoval, to může zaskočit.

Co mě opravdu netěšilo, byl fakt, že všechny záchody zakazovaly splachovat toaletní papír, na který byly vedle mísy připraveny koše.

Jako poslední nepříjemnost beru, že jeden den byl Ivano-Frankivsk kompletně bez vody - opravoval se hlavní vodárenský uzel, a tak bylo město celý den úplně na suchu. Člověk si pak uvědomil, jak moc potřebuje vodu.

Kursy českého jazyka

České centrum Kyjev, které spadá pod Ministerstvo zahraničí České republiky, pořádá kursy českého jazyka v nemalém počtu ukrajinských měst. Kursy se konají ve třech obdobích - já se účastnil dvouměsíčního letního intenzivního kursu, krom něj se učí i v čase podzimního a jarního semestru. České centrum zajistilo prostor, veškeré potřebné materiály, byt a navíc jsem dostal i na místní poměry štědrý plat a byly mi propláceny náklady spojené s výkonem práce, jako je třeba tisk nebo psací potřeby.

Dostal jsem tři skupiny - A1, A2 a B1.2 (B1 je na dvě období). Každá skupina měla týdně 9 čistých hodin, což se muselo přeorganizovat a hodinové dluhy nahradit jednorázově o víkendu, protože by to jinak znamenalo aspoň jednou týdně devítihodinovou směnu. To by bylo nereálné a navíc příliš náročné, protože v pátek byla knihovna, kde se lekce pořádaly, zavřená. Chodit na lekce o víkendu nikdo z nás nechtěl. Nakonec jsem běžně učil čtyři dny v týdnu, většinou sedm hodin, a pak jsem ještě musel dělat přípravy na následující hodiny, což není zrovna jednoduché. Člověka by ani nenapadlo, že většina práce učitele spočívá v jeho práci doma, nikoliv před třídou. První dva týdny jsem byl opravdu hodně unavený a poměrně nevyspalý kvůli několikahodinovým přípravám do noci, a pak ještě ráno před kursem. Potom jsem si stejně, jako všichni předchozí lektoři, zvykl a už nemusel každý víkend prospat.

Skupina A1 měla šest lidí, A2 čtyři lidi a B1.2 dvě studentky. Téměř všichni byli mladí lidé, ani ne dospělí. A1 slyšeli češtinu prakticky poprvé a holky v B1.2 již mluvily hodně obstojně. Psaly se průběžné testy a nakonec i velký závěrečný test. Nebyl jsem si stoprocentně jistý svými pedagogickými schopnostmi, a tak jsem měl trochu strach, aby všichni zvládli velký test. Tyto obavy byly naprosto zbytečné.

Běžný život

Ačkoliv jsem měl volného času o něco méně, než bych si přál, rozhodně jsem netrávil celou dobu jen prací.

Jelikož nejsem příliš dobrý kuchař, navštěvoval jsem restaurace téměř každý den. Mohl jsem si to dovolit a navíc ukrajinské restaurace ani nejsou drahé. Všude vařili moc dobře a nebylo těžké se najíst za cenu okolo sta hřiven. Obsluha byla vždy příjemná, vstřícná a přátelská. Do některých restaurací jsem chodil opravdu často a číšníci vždy vypadali, že mě rádi zase vidí.

V obyčejné restauraci v Česku dá host číšníkovi peníze z ruky do ruky a řekne, kolik z toho čítá dýško. V ukrajinských restauracích číšník přinese krabičku s účtenkou a host tam dá peníze. Číšník krabičku následně odnese, a pak vrátí s případným zbytkem. Teprv potom host zanechá v krabičce dýško. Dříve jsem si myslel, že tento způsob placení se používá výhradně v luxusních restauracích. Ukrajina to tak nicméně dělá i v těch horších. Za nevýhodu ukrajinských restaurací nicméně považuji ve srovnání s Českem cenu piva. Občas se stalo, že útrata za pivo se rovnala útratě za jídlo.

Když jsem nebyl v restauraci, vařil jsem si trochu doma. Po pravdě, téměř vždy to byly pelmeni. (Vím, že pelmeni jsou ruské a ukrajinské jsou varenyky. Varenyky bohužel neprodávají s masem.) Jde o jakési pirohy s náplní. Pelmeni jsou s masem, varenyky s čímkoliv jiným od brambor po tvaroh. Stačí uvařit vodu a hodit je tam na čtyři minuty. Je možné je jíst samotné nebo s nějakou přílohou. Jedna místní známá mi říkala, že je jí s octem. Přijde mi škoda, že v Česku se nedají běžně koupit, jde o ideální rychlé a syté jídlo.^[1]

Co vím, pít ukrajinskou kohoutkovou vodu se nedoporučuje. Ve Lvově místní používají demižony, které si plní u automatů na vodu. Ve Frankivsku žádné takové automaty nejsou. Chodil jsem pro vodu ke studánce. Doteď nevím, jestli to tak dělají všichni, jestli si ji pouze kupují v obchodech nebo zda používají kohoutkovou. Dvakrát jsem v kohoutkové vodě vařil a nikdy se nic špatného nestalo. Možná to nebude tak hrozné.

Nákupy jsem dělal převážně ve velkém obchodním domě “Velmart” a párkrát si skočil pro pivo do obchůdku typu “Produkty”, kterých je ve městě asi miliarda. Popsal bych to jako něco mezi večerkou a benzinkou bez benzínu. Voda, pivo, chleba, tavený sýr a bagety je plus mínus veškerý sortiment. Když jsem se jednou viděl se zmíněnou holkou, koupil jsem si v produktech pivo, a pak si ho v parku otevřel. Říkal jsem jí, že u nás se už na veřejnosti pít nesmí, a tak jsem rád, že tady to ještě jde. Přitakala mi a v tu chvíli k nám přišli dva policisté s tím, ať to pivo schovám alespoň do tašky. Jestli se chce Ukrajina přiblížit Americe, tady se jí to už povedlo. 

Lidé

Za celou dobu jsem v celé zemi nepotkal jediného vyloženě nepříjemného člověka. Kohokoliv jsem se zeptal na cestu nebo třeba na příjezd maršrutky, ochotně a s úsměvem odpověděl. Naprosto exemplární věc se mi stala hned první hodinu po mém příletu. Přibližně jsem věděl, kde je ve Lvově úschovna zavazadel, ale ne úplně přesně. Táhl jsem za sebou dva těžké kufry a ještě si nestihl oživit SIM kartu, takže jsem se nemohl podívat na internet. Zeptal jsem se tedy nějaké paní na zastávce kousek od místa, kde se měla úschovna nacházet. Nedokázala mi poradit, a tak mi aspoň poskytla z telefonu WiFi signál, abych si to mohl najít. Upřímně, pochybuji, že by to v Česku kdokoliv, včetně mne, udělal. Pro ni to byla naprostá samozřejmost.

Politika

Na jakýkoliv zájem o politiku jsem dost rezignoval, prakticky všechny volby vítám slovy “Už zase?” a přijde mi, že takových lidí znám celkem dost. Jelikož na konci července byly parlamentní volby, Ivano-Frankivsk jich byl celý měsíc naprosto plný. Mnohokrát mi na klice visela visačka, ať volím stranu “Sluha naroda”, po cestě do práce jsem potkal aspoň pět jejich sytě zelených billboardů, které se každý týden měnily, a po centru každý den chodily asi dvě stovky lidí v zelených tričkách. Význam těch lidí jsem nepochopil, protože vůbec nic nedělali a nenabízeli. V týden, kdy měly být volby, dokonce jedno čtyřleté dítě na zastávce v centru zpívalo jakousi písničku, ať volíme “partiju Sluga naroda”. Asi není divu, že s takovouto předimenzovanou kampaní vyhráli. 

Ostatní strany se nicméně také činily. Jeden nedělní večer dunělo celé centrum. Přišel jsem se podívat, co se děje. Strana “Jevropejska solidarnisť” postavila na náměstí obří hudební pódium, kde mezi jejich transparenty hrála nějaká rocková kapela. Jindy jsem zase šel po hlavní ulici a najednou se objevila kolona asi třiceti SUV s obřími vlajícími vlajkami nějaké politické strany a uprostřed ní jel tahač s plochým návěsem, na kterém stál dýdžej, který přes celou ulici pouštěl hudbu. To už mi nedalo a napsal jsem kamarádce, zda jsou tyto volby výjimečné, když jsou takto šílené kampaně. Prý je to běžné. Docela mě to pobavilo. Je škoda, že u nás se jen rozdávají letáčky a při nejlepším nějaký kandidát s neupřímným úsměvem nabízí snídani.

Na konci srpna má Ukrajina dva státní svátky hned po sobě, Den státní vlajky a Den nezávislosti. V tyto dny člověk v ulicích uvidí víc ukrajinských vlajek, než průměrný Čech spatří těch svých za dvacet let. Začnete potkávat lidi ve vyšyvankách, což jsou národní košile s vyšíváním, a ve městech se objeví množství kulturních akcí. Ve Frankivsku opět vyrostlo pódium, před budovou oblastní správy pěvecký sbor zpíval vlastenecké písně a ve Lvově, kam jsem ten den jel, se konaly desítky akcí a různých promítání. Myslím, že i policie udělala z hlavní třídy (trochu podobné Václavskému náměstí) kompletní pěší zónu. Přijde mi, že Ukrajinci umí své svátky slavit o něco lépe, jak Češi.

Závěrem

Ukrajina je první cizí země, kde jsem strávil nepřetržitě delší čas, jak jeden měsíc. Když jedu někam na dovolenou, většinou se už po týdnu nemůžu dočkat návratu domů. Tady se mi to nestalo a ještě jsem si říkal, že by mi nevadilo zůstat pár dní navíc. Když je někde člověk dlouhou dobu, začne to místo trochu považovat za svůj druhý domov. Už se těším, jak se do Frankivsku následující léto přijedu znovu podívat. Myšlenku zajet ještě někdy vyučovat češtinu nezavrhuji, ale v blízké době to neplánuji, pro jednou nechci být tím bláznem, co se rozhodl celé léto pracovat. Návštěva Ukrajiny je nicméně samozřejmostí. Krom toho, že se tam jednoduše cítím dobře, chci navštívit lidi, co tam znám, konečně navštívit Odesu a pak třeba i Ternopil, kam jsem málem jel namísto Frankivska. 

Nu, do zustriči vlitku, Ukrajino.

(vkoz)

---