“Dva misjaci v Ukrajini”, část 4: Podruhé v Černobylu

Úvodem dvě otázky a odpovědi na ně. Kolikrát by měl jet člověk do Černobylu? Pouze jednou, nebo aspoň desetkrát. Kdy by tam měl jet? Co nejdřív, v jakémkoliv ročním období, ale léto je nejhorší kvůli vegetaci.

Zajímám se o Černobyl už poměrně dlouho a troufám si říct, že o něm i něco vím. Na začátku tohoto roku jsem o své první cestě napsal dlouhý článek /node /. Říkal jsem si, že by byl hřích tam nejet podruhé, když mi na to zbyl čas. Jel se mnou kamarád, se kterým jsem cestoval i minule. Studuje jadernou chemii, takže nebylo lepší společnosti.

Minule jsem byl více než spokojen se zvolenou cestovkou, která zájezdy do Černobylu pořádá, a navíc si s naší průvodkyní občas píši, takže volba byla celkem jasná. Průvodkyně mi v chatu nabídla, že nás může vzít na místa, kde jsme minule nebyli, včetně návštěvy nemocnice a střechy paneláku. Znělo to až moc dobře, a tak se to nakonec nestalo. Dostala na ten den volno, a tak jsme jeli s jinou průvodkyní.

Černobylská zóna

V minibusu na nás vyšlo nejlepší místo - vepředu, hned za řidičem a vedle průvodkyně. Cesta rychle utekla díky dvěma dokumentům a já se začal těšit tak moc jako minule. Kontrolní bod Dyťatky - všichni jsme nově dostali jakýsi měřič a pak měli dost času si koupit suvenýry v kiosku. Byl jsem odhodlán si koupit detailní mapu Prypjati. Ačkoliv stála skoro 500 hřiven, mně to za to stálo.

Hlavní silnici lemovala spousta bilboardů, všechny varovaly před požáry. Minibus stejně jako minule zastavil u vesnice Zalissja. Šli jsme k Paláci kultury. Tentokrát kvůli zeleným listům bylo vidět mnohem méně, než na konci zimy. Na rozdíl od minulé cesty jsme vesnicí ještě pokračovali ke skupině chatek, které jsme si mohli v klidu prohlédnout.

Zalissja je kousíček před městem Čornobyl (jméno samotného městu píši v ukrajinské transkripcí). Na tomto městě je zajímavá asi jen vítací cedule a oběd v hotelu. Vloni jsme tady strávili nezdravě moc času u nepříliš zajímavých míst, jako je třeba památník Lenina. Zastavili jsme u vítací cedule (stély), která měla překvapivě vybledlé barvy. Prý ji čas od času znovu nabarví. Průvodkyně jsem se na to zeptal ukrajinsky a od té doby jsme se bavili převážně takto. Měla z toho celkem radost, a tak přišlo i na to, že mám sen vyzkoušet si tady průvodcování. Další zastávkou byl oběd (naštěstí oproti loňsku hodně brzy) a tím jsme definitivně ukončili návštěvu Čornobylu, směřujíc k zajímavějším místům.

Následoval radar Duga - gigantický kolos. Vloni byla hustá mlha, do poslední chvíle jsme jej neviděli a ani potom jsme nedohlédli až nahoru. Tentokrát jsme jej viděli už z dálky. Exkurse nešla přímo k radaru, jak minule, ale napřed byla provedena místní autoškolou a řídicím střediskem radaru. Vloni mě radar neuvěřitelně nadchnul, podruhé jsem už věděl, co mě čeká, takže návštěva neměla takový efekt. Nicméně, tento kolos každopádně stojí za to vidět. Zatímco si jej všichni zblízka fotili, bavil jsem se s průvodkyní, která mi řekla o Češce, u které bych se teoreticky mohl hlásit kvůli průvodcování.

Další zastávkou byli Kopači, vesnice nejblíž od elektrárny. Kopači byly v rámci experimentu kompletně zakopány do země, ušetřena byla pouze školka. Budova se od loňska téměř nezměnila. Před budovou se, nicméně, krom vojenského památníku nachází i radioaktivní hotspot (místo s vysokou radioaktivitou). Ukrajinská hraniční bezpečná norma je 0,30 mikroSievertů, tady jsme naměřili přes 11,00.

Za vesnicí je elektrárna. Konečně nebyla mlha! Elektrárna se před námi rozprostřela v celé své kráse. Měli jsme výhled na všechny čtyři dostavěné bloky, plus dva rozestavěné a jejich chladicí věže. Nový sarkofagus je možná úžasný a majestátní, ale z bezpečné vzdálenosti to bohužel nejde příliš poznat.

Přijeli jsme do Prypjati a náš minibus pokračoval po prospektu Lenina až na hlavní náměstí. Prostorná hlavní třída je tak zarostlá, že jsme viděli jen zelené listy a nic víc. V zimě jsem na Palác kultury a hotel, co jsou na druhé straně náměstí, neviděl kvůli mlze, tentokrát to bylo kvůli asi deseti topolům, které vyrostly i skrz betonovou plochu. Při nahlédnutí do obchodního domu, třetí budovy na náměstí, průvodkyni překvapil úplně nový “umělecký” obrázek nakupujícího muže s kamerou místo hlavy na jedné ze stěn obchodu. Považovali jsme to za turistický vandalismus, ale později jsem se dočetl, že prý vznikl se svolením administrace zóny rukou nějakého Itala. V Prypjati je krom vandalismu zakázán i vstup do budov, takže šlo o dost názorné pokrytectví.

Po nahlédnutí do divadelní části paláce kultury následoval slavný zábavní park. Když ho vidíte poprvé, je to naprostá bomba. Zajímavé bylo hlavně ruské kolo. Několik dní zpátky se ho nějaká nelegální polská skupina pokusila roztočit pomocí elektrokola. Sice se jim to nepodařilo, ale i tak vyřadili úplně všechny brzdy. Ruské kolo se proto k našemu údivu volně otáčelo ve větru. V současné době ho už někdo naštěstí zastavil pomocí svářečky. Podle fotografií je ale zřejmé, že se dokázalo otočit o téměř 90 stupňů po směru hodin. Jsem upřímně rád, že kvůli tomu pohybu nespadlo. Více než zábavní park mě ale zajímal zbytek parku, bohužel jsme tam nešli.

Následovala cesta na fotbalový stadion, kde jsme minule nebyli. Zastavili jsme se uprostřed lesíku a někdo se zeptal průvodkyně, kdy už konečně budeme na tom stadionu - právě jsme stáli v jeho středu. Nebýt posledního stojícího stožáru s reflektory, zchátralé tribuny a běžeckého oválu, co připomíná silnici, nikoho by nenapadlo, že tento vzrostlý les byl původně stadion.

Následovala poslední zastávka - plavecký bazén “Lazurnyj”. Samotný bazén byl fajn. Podívali jsme se i dovnitř a dokonce mě průvodkyně nechala na chvilku se odpojit od skupiny a prohlédnout si třetí patro. Vloni jsem to neudělal a pak se mi o tom několikrát v noci zdálo.

Bazénem naše návštěva Prypjati skončila. Všichni jsme byli unavení, ale plní zážitků. S Prypjatí jsme se rozloučili návštěvou vítací cedule, pak už jsme jen projeli jednou z nejzamořenějších silnic světa a zamířili k výjezdu ze zóny.

Opuštění oblasti vyžaduje dvě projití kontrolními rámy. Vypadají dost pochybně, ale kamarád stejné potkal na své stáži v Dukovanech, takže jim asi můžeme věřit. Na kontrolním bodě Dyťatky jsem ještě koupil pohlednici pro kamarádku. Jedna moje třída si pak dělala legraci z toho, že na ní byl vybouchlý reaktor.

Ačkoliv už pro mě spousta věcí nebyla nových, návštěvu jsem si užil - průvodkyně byla neuvěřitelně příjemná a cestu rozvrhla tak, že jsme viděli zajímavější věci, jak minule, a vynechali nezajímavý Čornobyl. Navíc místa navštívili ve správných časech, takže třeba Duga byla naprosto bez lidí. Kamarád říkal, že potřetí by už tuto konkrétní exkursi neabsolvoval a spíš by stál o něco trochu jiného. Ideálně o vnitřek elektrárny. Rozhodně sem chci zajet znovu, ale tentokrát v soukromé skupině, nebo v exkursi zaměřené přímo na Prypjať.

(vkoz)